• Jak jsem získala informovaný souhlas od Kecala

    “Kecale, zlato, já tomu moc nerozumím. Proč tohle děláš? Prosila jsem tě, abys tam už neskákal, že to ruší ostatní, kteří si chtějí povídat o té tvojí budoucí škole. Co se děje?” jsem už dost zoufalá. Dívám se na něj a je mi jasné, že něco se dít musí. Tohle není jen tak, aby mi dělal naschvály, tohle naštěstí neznám. Jenže on se na mě jen beze slov naštvaně podívá a sice přestane se svou hlasitou činností, ale bavit se se mnou nechce ani trochu. Pozoruju ho a přemýšlím, co mohlo způsobit jeho chování. Když o pár minut později zase uteče a začne rušit, cítím se jako naprosto mizerná matka.…

  • O lyžařské škole a velkých změnách v našem životě

    “No a když nastoupil do toho autobusu, tak mi došlo, že asi nikdy ani autobusem nejel. A pak mě napadlo, že nikdy ani neviděl lyžařské středisko, vlek, lidi, co lyžují. Tak jsem z toho začal být trochu nervózní, jak to všechno zvládne,” řekl mi ráno Pracovitej. Já byla čerstvě probuzená, zatímco on už měl za sebou cestu do města, kam vezl Kecala na autobus. Tím autobusem odjel Kecal na svou první lyžařskou školu. Dokud mi to Pracovitej takhle neshrnul, byla jsem celkem v klidu. Jako jasně, když jsme pár dní předtím Kecalovi ukazovali, co všechno si potřebuje obléknout, hlídat, jak se nazouvají lyžáky a lyže, přišlo mi, že ten jeho…

  • Jak jsem si vyplnila Year Compass a dodala si naději

    “10, 9, 8, 7…” odpočítávají kamarádi a já poprvé v životě cítím o Silvestru strach. Svírá mě už několik dní. Poslední rok nebyl lehký, ve skutečnosti byl asi nejhorší v mém životě. Jenže právě před rokem jsem byla hrozně moc plná naděje. Věřila jsem, že rok 2021 nemůže být horší než ten covidový rok 2020. Ale byl, o dost, nejen kvůli covidu, se kterým to bylo furt dost na hovno, ale hlavně kvůli mým depresím. A tak jsem letos poprvé zažívala strach z přelomu roku. Samozřejmě racionální část mého já ví, že je to celé blbost. Nový rok je jen konstrukt, který jsme si vymysleli my lidi. Jenže moje emoce…

  • Bilancování roku 2021

    Blíží se konec roku a to je pro mě vždycky čas bilancování. Změnilo se toho opravdu hodně. Když mi v půlce roku 2020 začaly zdravotní problémy, hledala jsem příčiny všude možně. Abych tehdy otestovala, co můžu bezpečně jíst a co ne, byla jsem na začátku tohoto roku na nízkohistaminové stravě v kombinaci s low fodmap dietou, se stravou mi pomáhala nutriční terapeutka, která se na histaminovou intoleranci a potravinové alergie a intolerance specializuje. Nemohla jsem jíst skoro nic z mé dřívější stravy, bylo to náročné období, o kterém jsem tady mnohokrát psala. Po skoro půl roce bylo jasné, že opravdu reaguju na histamin a fruktany. Fruktany jsou v pšenici, žitu,…

  • Předvánoční pozitiva

    „Uf,“ zavírám počítač a jdu s úlevou za Pracovitým, který vedle ukládá děti. Opusinkuju je a jdeme společně do kuchyně. Mám za sebou svou první online zkoušku. Dělat zkoušku 20.prosince mi první přišlo jako naprostý nesmysl. Jenže pak jsem viděla, jak se mi plní lednový kalendář deadliny různých prací, ostatními zkouškami a hned mi bylo jasné, že to musím aspoň zkusit. I kdybych to nedala, za pokus to stojí a tahle zkouška prý nepatří mezi ty složité. Bylo to naštěstí přesně tak, jak učitelka předesílala, nebyla to složitá zkouška a i když ještě nemám výsledek, protože byla písemná a půlka otázek byly otázky otevřené, takže to počítač nevyhodnotil automaticky, věřím,…

  • Jak jsem k sobě začala být laskavá. Když už je ten advent!

    Stavím vodu na čaj a pouštím si na televizi Spotify. Děti vyběhly nahoru do dětského pokoje a já mám klid. Beru z adventního kalendáře čaj, dnes mám mátový. Vybírám svůj oblíbený hrnek a hledám vánoční playlist. Pouštím si nejvíc kýčovité popové vánoční písničky a k tomu srkám mátový čaj. Před týdnem, den předtím než jsem šla na terapii, jsem se večer rozbrečela. Bylo toho na mě moc. Můj pokus o návrat ke zdravé stravě nevyšel, po dvou dnech jsem snědla hromadu čokolády a večer brambůrky. Byla jsem zas děsně unavená a čokoláda mě držela nad vodou. Když jsem si zkusila zacvičit jógu, byla jsem v šoku z toho, že jsem…

  • A první přezkoušení je za náma…

    “Tak je to za náma. Krásně jsi to zvládl, jsem na tebe fakt pyšná,” řekla jsem Kecalovi, když jsme dnes vyšli ven z budovy školky. “A nevadí, že jsem něco nevěděl?” zeptal se nejistě. “Ale kdepak. Nikdo neví všechno, to je úplně normální,” odpověděla jsem. Kecal je letos předškolák a tak má povinný rok předškolní docházky. Jenže já už loni měla jasno, že nechci, aby musel přestat chodit do lesní školky a být poslední rok ve školce jiné. Takže jsem si zažádala o individuální vzdělávání v rámci kterého musíme dvakrát za rok na přezkoušení. Dnes byl den prvního z nich. Ono se to lehce řekne, že o nic nejde, že…

  • Přes mraky prosvítá slunce

    “Dámy a pánové, příští stanice Svitavy,” ozve se mi nad hlavou zrovna ve chvíli, kdy otevírám svůj blog. Jedu už zase do Brna. Za oknem prší a ve vlaku je ticho. Čeká mě odpoledne a večer ve škole a rozhodla jsem se čas ve vlaku využít k napsání článku o tom, jak se máme a co je u nás nového. Máma Dneska začnu mnou. Ač nerada, musím si přiznat, že tenhle podzim je opravdu náročný. Hlídačka, kterou jsme si v září našli, u nás od té doby hlídala asi tak dva nebo tři týdny. To, že má čtyři děti a je tím pádem zkušená, se ukázalo jako negativum v tom,…

  • To batole uvnitř nás

    “To nechci,” křičí B a zoufale s sebou hodí na zem. Kope kolem sebe, křičí, zaťaté pěstičky lítají vzduchem. Já stojím a dívám se na ni. Snažím se dýchat, abych na ni nezačala křičet. Dneska už toho mám po krk. Není se co divit, už to bude deset dní, co jsme skoro pořád společně zavření doma. Pracovitej a Kecal totiž chytli covid. Takže žádná školka, žádné výlety, žádné návštěvy, už zase. A do toho Brambůrka, batole, které se nebojí projevit svůj názor. Když jsem tak na ni koukala, napadlo mě, že bych si vlastně po těch deseti dnech taky ráda lehla na zem a křičela. Možná i mlátila pěstma kolem…

  • O miminkovské fázi

    Jestli mi něco přijde jako fakt nevhodná fráze, tak je to rada “užívej si miminko, dokud to jde, uteče to strašně rychle,” směrem k šestinedělce, která padá na hubu a má pocit, že i jen ty tři měsíce, po kterých by měly přejít večerní řevy kvůli bolestem bříška, nepřežije zcela určitě. Nebo k mámě miminka, které i v roce je stále v nocí víc vzhůru, než že by spalo. Anebo k mámě, která doufá, že už dítě konečně začne chtít i něco jiného než jen její prso, aby si mohla třeba taky chvilku sama odpočinout. Na tuhle hlášku jsem prostě alergická, mám totiž pocit že nikomu nepomáhá a jen vzbuzuje…