• Jak se Vanda cítila zase Vandou

    V rádiu hrajou moji oblíbenou písničku. Stahuju okýnko a rádio zesiluju. “Panebože, to je pocit!!! To už jsem dlouho nezažila! Cítím se zase jako Vanda. Ne jako máma Vanda, jen jako Vanda! Už jsem skoro zapomněla, jaké to je,” říkám si a u toho si zpívám. Před chvílí jsem se vrátila z pohovoru. Ano, čtete dobře, z pohovoru na práci. Stalo se to celé tak nějak hrozně rychle, že jsem o tom ani na blog nestihla napsat. V úterý ráno jsem byla se švagrovou a dětmi na hřišti, mluvila jsem s ní o tom, že pokukuju na internet po pracovních nabídkách, ale že tady v okolí nejsou žádné relevantní částečné…

  • O tom, když je dítě na víkend jedináček

    “Maminko, já se těch jezdících schodů hrozně bojím,” oznamuje mi Kecal. “No jo, jsou rychlý, co? Neboj, chytnu tě za ruku,” odpovídám. Přestože mám na zádech bágl a v jedné ruce jeho kufřík, můžu ho chytit. Protože žádné další dítě s náma není. Žádná Brambůrka v náručí, žádnej Tygr visící na mé ruce. Jen já a Kecal. Vyjeli jsme si s Kecalem na tři dny do Prahy. On si vyzkoušel na chvilku, jaké je to být jedináček a mít maminku jen pro sebe, já jsem si zas dala ochutnávku toho, jaké to je, mít jen jedno skoro šestitiletý dítě. Vyrazili jsme ve středu odpoledne a už cesta vlakem byla moc…

  • Jak jsme si užili čtyři dny bez dětí

    Sedím na lavičce a sleduju jednu kamarádku. Povídáme si a po ní lezou děti. Má děti podobně staré jako je Brambůrka a Tygr. Každou chvilku jí skočí do řeči, celou jí opatlávají, samozřejmě naprosto nulové dodržování nějakého jejího osobního prostoru, v mezičase se spolu děti dohadují o balónek. “Ty jo, aha, tak takhle vypadám, když jsem s dětma,” dojde mi. A přemýšlím nad tím, jak šílené je, vidět to zvenku. Já jsem v tu chvíli bez dětí. Odjeli jsme totiž na čtyřdenní festival nepočítačových her Gamecon do Pardubic, a poprvé nám jedna babička hlídá všechny tři děti. Vlastně mě tohle uvědomění šokovalo. No ve skutečnosti, když je člověk už tak…

  • O mlčení, na které jsem pyšná

    “Ach jo,” vyklouzne mi z pusy, i když jsem se nedávno zařekla, že tuhle svoji věčnou hlášku omezím. Jenže teď vidím Brambůrku, jak vlezla do stanu, přestože jsem jí říkala, že tam teď nepůjdeme. Nedá se nic dělat, musím za ní, aby se tam třeba nevyčůrala, protože teď běhá všude bez plenky. Když vlezu dovnitř, vidím, že skáče na nafukovací matraci. Nějak mi v tu chvíli dojde síla. Mám za sebou noc bez spánku. Jsme na několikadenní akci, kam jsem se moc těšila. Jenže Brambůrka se po jednom dni nachladila a v noci jí začala rýma. První se pořád budila, lítali jsme za ní do stanu od ohně několikrát. Nakonec…

  • Vůně prázdnin

    Je to neodvratně tady. Prázdniny! Cítíte to už? Kluci za sebou mají poslední den v lesní školce, včera když jsem jela ráno do stacionáře, viděla jsem asi milion vystrojených dětí s kytkou. Já už mám v hlavě seznam věcí, co potřebuju začít zařizovat před dovolenou (občanky pro děti!!!) a těším se na všechny akce, kterými bude naše léto nabité. A tak přišel i čas shrnout, jaké novinky nastaly u nás během června. Brambůrka U ní nastalo asi nejvíc změn. Bohužel se jí velmi zhoršil ekzém, takže jsme zkusili kromě mléka vysadit taky lepek. Nastalo mírné zlepšení, ale jen na pár dní, pak se ekzém zase skokově zhoršil navzdory tomu, že…

  • Jak jsem prožila první tři týdny na psychiatrii

    “Na rozhlednu se jde tudy,” naviguje nás zdravotní sesta. Zatáčíme a ocitáme se u autobusového nádraží a poměrně frekventovaného kruhového objezdu. Kolegyně vedle mě se ohlíží kolem sebe a vypadá nervózně. “Jsi v pohodě?” ptám se. “Tady je hrozně moc lidí, co když mě tady někdo uvidí? Jak vysvětlím, že jsem tady byla?” odpovídá. “Počkej, jak jako, jak vysvětlíš? Ty lidem neříkáš, že jezdíš do stacináře?” ptám se nejistě, protože tomu moc nevěřím. Co by jim asi tak říkala každý týden když na celý den zmizí? “Jasně, že ne. Nikdo to nesmí vědět,” odpovídá. Dnes to byly přesně tři týdny, co docházím do psychiatrického denního stacionáře. Zatím jsem o tom,…

  • Příběh jednoho odpoledne plného svobodné hry

    “Mami, já mám nápad! My ten domeček natřeme barvou!” zvolal Kecal, zatímco já jedla nektarinku a sledovala, jak zatlouká hřebíky do velkého prkna, aby na dětském domečku vytvořil další pevnou stěnu. “To je super nápad!” vykřikla jsem a vůbec jsem to nemyslela ironicky. Přišlo mi to jako skvělá věc, kterou vymyslel. Hned jsem běžela pro barvy a štětce, aby mohl svůj záměr uskutečnit. Někdy v zimě jsem si řekla, že přestanu číst všemožné knihy o výchově. Že už mám načteno dost a je čas věnovat se beletrii a knížkám s duchovní tematikou. Vydrželo mi to několik týdnů. A pak dorazila v březnu na návštěvu kamarádka a přivezla mi knihu. “Koukni…

  • Pravidelné zpravodajství od nás

    Kdo mě čtete už nějakou dobu, možná víte, že jednou měsíčně píšu článek o tom, co je u nás doma nového. Obvykle ho zveřejňuju ke konci měsíce, tentokrát mám týden zpoždění. Minulý měsíc byl totiž jeden z nejnáročnějších měsíců mého dosavadního života. Moji hlavu a můj celý život ovládla deprese. Vidět je to i na mém blogu. Posledních pět (!!!) článků bylo jen a jen o depresi. Nedivila bych se, kdyby to někoho odradilo od čtení. Ono i “jen” čtení o takovém tématu, může být pro někoho moc těžké. Dnes slibuju lehčí čtení. Můžu si to dovolit, protože poslední tři dny je mi zase trošku líp! Brambůrka Za měsíc dva…

  • Jaké to je, být máma s depresí

    “Maminko, já mám strach,” přišel za mnou před pár dny večer Kecal, když už měl dávno spát. “Z čeho?” odvětila jsem už trošku otráveně, protože jsem byla ráda, že už byly děti zticha a já mohla odpočívat. A najednou tu byl Kecal. Co to bude tentokrát? Duchové? Požár? “Myslím, že jsem to od tebe chytil,” odpovídá. “Cože? Co chytil?” nechytám se pro změnu vůbec já. “Tu tvoji nemoc. Tu depresi. Víš, já se cítím nějak hrozně moc smutný,” odzbrojil mě. Usmála jsem se a objala ho: “Neboj, tahle nemoc není nakažlivá, takže jsi ji určitě nechytil. Asi máš jen smutnou náladu a to je úplně normální. Co tě trápí?”Být máma,…

  • O mém zdraví tělesném i duševním

    “Teď si tady lehněte. Já dám přes vás tohle, abyste se na to nemusela dívat,” usmívá se sestřička a pomáhá si lehnout na lehátko. Hm, tak tohle jsem nečekala. Já si myslela, že ta biopsie bude jen rychlé fik fik vsedě na ambulanci. Místo toho mě přivedli na operační sál, přišlo se podívat několik doktorů a doktorek, od pasu nahoru mě svlíkli a přikryli něčím, co nejvíc připomínalo prostěradlo, prý abych se nezašpinila krví, což mě trošku vyděsilo. A teď si mám lehnout a nechat si obličej zakrýt takovým tím operačním ubrouskem s malou dírou, kterou mi dali přes pusu. “Ale umrtvíte mi to, že jo?” ujišťuju se, když mi…