• Jak se máme na konci září

    Pomalu se blíží konec září a ja se začínám zase nadechovat. Netušila jsem, jak moc mě změna režimu, kdy se z Kecala stal školák, semele. Ale stalo se, bylo toho moc najednou. Na mě, na něj, na celou rodinu. A tak jsem neměla ani čas napsat článek. Píšu ho dnes a rovnou v něm shrnu, co všechno je u nás nového. Kecal Za pár dnů sedm let Kecal nastoupil do školy a celé září bylo hodně náročné. Jsem velmi vděčná, že jsem posouvala svoje státnice a tím pádem i návrat do pracovního procesu, který jsem původně plánovala taky v září. Protože si neumím představit, jak bychom to všechno zvládli. Přestože…

  • O tom mém prvňáčkovi

    Vyzvedávání Kecala ve škole, den první. Zvoním na družinu. Paní družinářka říká, že ho pošle se službou do šatny. Tam mám prý počkat. Ok. Čekám před šatnou asi pět minut, čtu facebook. Pak je vidím, jak spolu jdou. Kecal a služba. Služba se ukazuje být holčička, co je o hlavu menší než on. Ale už je asi druhačka, tak má funkci. Kecal vesele poskakuje, holčička vesele poskakuje, mně trošku znervózňuje, že nevidím aktovku. Přijdou až ke mě a já se ptám: “Ahoj, kde máš aktovku?” “Jejda!” vykřiknou oba. “Zůstala v družině,” doplňuje informace Kecal. “Tak to pro ni asi budete muset jít zpátky?” ptám se zvídavě. “Já tam zajdu,” nabízí…

  • Když vypukne epidemie…

    Před pár lety, když vrcholila v mé sociální bublině svatební epidemie, jsem na těch svatbách musela myslet na tu neúprosnou statistiku. 50 % rozvodů. Jsem asi cynik, ale napadalo mě to pokaždý, když si kamarádi slibovali lásku, úctu a věrnost. Pak jsem tuhle myšlenku potlačila a radovala se s nimi. Protože jsem měla opravdu radost a nevěřila jsem, že zrovna tenhle nádherný pár by někdy mohl mít problémy, natož že by se rozešel. Letos budeme s Pracovitým slavit osm let od svatby. A kolem nás vypukla jiná epidemie. Epidemie problémů, manželských krizí, rozchodů, rozvodů. Poslední rok mám pocit, že neposlouchám nic jiného, než kdo další má krizi, kdo chodí kam…

  • Vracím se do svého těla

    “Maminko, už ti na mobilu zase zvoní cvičení!” ozývá se pohoršeně Kecal. “Proč tě to tak štve?” ptám se a lehám na zem. “Protože ty pořád jenom cvičíš,” odpovídá. “No, to úplně není pravda. Sice mi to zvoní třikrát denně, ale vždycky cvičím tak tři, maximálně pět minut. To je z celého dne celkem málo času, nemyslíš?” “To asi jo,” bere nakonec moji novou zábavu na milost a já už na zemi mezitím cvičím. Je to už skoro dva měsíce, co jsem dočetla knihu Návrat do svého těla po těhotenství a porodu od Ivy Fiškandlové. Ta kniha byla pro mě natolik inspirativní, že jí od té doby doporučuju, kudy chodím.…

  • O psaní a sebevědomí

    “Moje první vzpomínka je ze dne, kdy naši koupili auto. Byly mi tak čtyři roky a tehdy jsme bydleli v Ostravě,” píšu do svého bloku. Rozhlížím se kolem a vidím ten den jako tehdy. Hlavně cítím tu velkou radost, kterou jsem jako dítě prožívala. A tátovy vousy, co mě šimrají na tváři, když ho vítám. Děti staví domeček pro skřítky a já mám chvilku klidu. Takže píšu. Obrazy ze svého života, drobné vzpomínky, co jsem se rozhodla zaznamenat. Už je to skoro dva týdny, co jsem si byla zahrát larp, který to všechno odšpuntoval. Hrála jsem totiž spisovatelku, Claudette, která psala skoro pořád. A já jsem opět cítila velkou radost…

  • A už jsem bez antidepresiv…

    “Tak dnes naposled,” říkám si, když beru do ruky plato s léky a do pusy za moment vkládám poslední půlku Aurorixu. Jsem z toho celá rozechvělá, pocity jsou různé. Strach, že to nedám a bude mi zas špatně. Těšení se na to, jaká budu bez léků, protože Aurorix byl poslední, co pravidelně beru. Taky úleva z toho, že nebudu muset pokaždé, když někam jedu, myslet na to, abych léky přibalila. Den potom poprvé ráno léky neberu. Po roce a půl na antidepresivech, po měsíci, kdy jsem brala poloviční dávku, aby si tělo pomalu zvykalo. Je to dva dny, co jsem bez antidepresiv a zatím změnu necítím. Mám radost, že jsem…

  • Už snad bude líp. I na dovolené.

    “Kam do toho Rakouska jedete? Do hor nebo k jezerům?” ptali se mě různí lidé, když jsem zmínila, kam na dovolenou míříme. “Ve skutečnosti ani jedno. Jedeme na takový obyčejný venkov,” odpovídala jsem. A tak to přesně bylo. Žádná turistická oblast, vysoké Alpy nebo velká průzračná jezera. Chtěli jsme totiž sice do Rakouska, ale na venkov, kde turisti nebudou a bude tam tak nějak obyčejně hezky, jako to máme doma. Jenže doma už máme okolí proježděné a tak jsme se přesunuli na podobné místo, jen v Rakousku. Každopádně to nebylo na naší dovolené zas tak zajímavé, teda minimálně pro nás. Letošní dovolená, na kterou jsme se vypravili na konci června,…

  • Proč vlastně studuju?

    20 minut do konce času, který na test mám. Ještě půlka času. Já mám vyplněné asi 2/3 odpovědí. A jen bezradně hledím na počítač. Ne že bych nevěděla, ale ukázalo se, že přeskočit to, co nevím jistě, s tím, že se k tomu později vrátím, byla chyba. V testu se totiž nedá vracet. Drobná chybička, kterou jsem udělala, když jsem si toho nevšimla už na začátku testu, a nemohla proto změnit svou obvyklou taktiku. Takhle to totiž dělám, co písemky a testy píšu. První vyplním to, co vím, ke zbytku se vracím. A nikdy jsem nenarazila na to, že by se, ani v odpovědníku na počítači, nedalo vracet. Vlastně v…

  • Jak probíhala moje sterilizace

    Ahoj, jsem po operaci a žiju. Zpráva, kterou jsem minulý čtvrtek rozesílala na všechny strany. Hned po operaci, sotva jsem se probrala na JIPce, mi totiž aktivní sestřička dala do ruky mobil se slovy: “Máte to za sebou, všechno proběhlo dobře. Tak napište blízkým,” Až o pár dní později při prohlížení posledních zpráv na messengeru a mezi smskama, zjišťuju, komu všemu jsem napsala, co mi odepisovali a co já jim ještě potom, než jsem znovu usnula. Já si to totiž vůbec nepamatuju! Byla jsem v tu chvíli ještě hodně na drogách, a tak třeba informace, kterou jsem pak několika lidem psala, že mě “hrozně svědí nos, ale sestřička říkala, že…

  • Co nového v naší rodině

    Dnes je den dětí! A já se při té příležitosti vracím ke článkům, které jsem dříve psala s větší pravidelností. Článkům o tom, co je u nás doma nového, co se děje a jak se vlastně máme. Naposledy jsem psala v únoru a od té doby se toho stalo hodně. A dnes začnu dětma. Kecal Šest let a osm měsíců. Má za sebou jaro plné seznamováním se školou. Byli jsme na Dni otevřených dveří, dvakrát na seznamování se spolužáky, pracovali jsme společně s dalšími rodiči na školní zahradě, absolvovali jsme zápis. Takže Kecal je už ve škole jako doma. A hodně se na září těší. Protože jsem plánovací maniak a nerada řeším věci…