• Když vypukne epidemie…

    Před pár lety, když vrcholila v mé sociální bublině svatební epidemie, jsem na těch svatbách musela myslet na tu neúprosnou statistiku. 50 % rozvodů. Jsem asi cynik, ale napadalo mě to pokaždý, když si kamarádi slibovali lásku, úctu a věrnost. Pak jsem tuhle myšlenku potlačila a radovala se s nimi. Protože jsem měla opravdu radost a nevěřila jsem, že zrovna tenhle nádherný pár by někdy mohl mít problémy, natož že by se rozešel. Letos budeme s Pracovitým slavit osm let od svatby. A kolem nás vypukla jiná epidemie. Epidemie problémů, manželských krizí, rozchodů, rozvodů. Poslední rok mám pocit, že neposlouchám nic jiného, než kdo další má krizi, kdo chodí kam…

  • Vracím se do svého těla

    “Maminko, už ti na mobilu zase zvoní cvičení!” ozývá se pohoršeně Kecal. “Proč tě to tak štve?” ptám se a lehám na zem. “Protože ty pořád jenom cvičíš,” odpovídá. “No, to úplně není pravda. Sice mi to zvoní třikrát denně, ale vždycky cvičím tak tři, maximálně pět minut. To je z celého dne celkem málo času, nemyslíš?” “To asi jo,” bere nakonec moji novou zábavu na milost a já už na zemi mezitím cvičím. Je to už skoro dva měsíce, co jsem dočetla knihu Návrat do svého těla po těhotenství a porodu od Ivy Fiškandlové. Ta kniha byla pro mě natolik inspirativní, že jí od té doby doporučuju, kudy chodím.…

  • O psaní a sebevědomí

    “Moje první vzpomínka je ze dne, kdy naši koupili auto. Byly mi tak čtyři roky a tehdy jsme bydleli v Ostravě,” píšu do svého bloku. Rozhlížím se kolem a vidím ten den jako tehdy. Hlavně cítím tu velkou radost, kterou jsem jako dítě prožívala. A tátovy vousy, co mě šimrají na tváři, když ho vítám. Děti staví domeček pro skřítky a já mám chvilku klidu. Takže píšu. Obrazy ze svého života, drobné vzpomínky, co jsem se rozhodla zaznamenat. Už je to skoro dva týdny, co jsem si byla zahrát larp, který to všechno odšpuntoval. Hrála jsem totiž spisovatelku, Claudette, která psala skoro pořád. A já jsem opět cítila velkou radost…

  • A už jsem bez antidepresiv…

    “Tak dnes naposled,” říkám si, když beru do ruky plato s léky a do pusy za moment vkládám poslední půlku Aurorixu. Jsem z toho celá rozechvělá, pocity jsou různé. Strach, že to nedám a bude mi zas špatně. Těšení se na to, jaká budu bez léků, protože Aurorix byl poslední, co pravidelně beru. Taky úleva z toho, že nebudu muset pokaždé, když někam jedu, myslet na to, abych léky přibalila. Den potom poprvé ráno léky neberu. Po roce a půl na antidepresivech, po měsíci, kdy jsem brala poloviční dávku, aby si tělo pomalu zvykalo. Je to dva dny, co jsem bez antidepresiv a zatím změnu necítím. Mám radost, že jsem…

  • Už snad bude líp. I na dovolené.

    “Kam do toho Rakouska jedete? Do hor nebo k jezerům?” ptali se mě různí lidé, když jsem zmínila, kam na dovolenou míříme. “Ve skutečnosti ani jedno. Jedeme na takový obyčejný venkov,” odpovídala jsem. A tak to přesně bylo. Žádná turistická oblast, vysoké Alpy nebo velká průzračná jezera. Chtěli jsme totiž sice do Rakouska, ale na venkov, kde turisti nebudou a bude tam tak nějak obyčejně hezky, jako to máme doma. Jenže doma už máme okolí proježděné a tak jsme se přesunuli na podobné místo, jen v Rakousku. Každopádně to nebylo na naší dovolené zas tak zajímavé, teda minimálně pro nás. Letošní dovolená, na kterou jsme se vypravili na konci června,…

  • Proč vlastně studuju?

    20 minut do konce času, který na test mám. Ještě půlka času. Já mám vyplněné asi 2/3 odpovědí. A jen bezradně hledím na počítač. Ne že bych nevěděla, ale ukázalo se, že přeskočit to, co nevím jistě, s tím, že se k tomu později vrátím, byla chyba. V testu se totiž nedá vracet. Drobná chybička, kterou jsem udělala, když jsem si toho nevšimla už na začátku testu, a nemohla proto změnit svou obvyklou taktiku. Takhle to totiž dělám, co písemky a testy píšu. První vyplním to, co vím, ke zbytku se vracím. A nikdy jsem nenarazila na to, že by se, ani v odpovědníku na počítači, nedalo vracet. Vlastně v…

  • Jak probíhala moje sterilizace

    Ahoj, jsem po operaci a žiju. Zpráva, kterou jsem minulý čtvrtek rozesílala na všechny strany. Hned po operaci, sotva jsem se probrala na JIPce, mi totiž aktivní sestřička dala do ruky mobil se slovy: “Máte to za sebou, všechno proběhlo dobře. Tak napište blízkým,” Až o pár dní později při prohlížení posledních zpráv na messengeru a mezi smskama, zjišťuju, komu všemu jsem napsala, co mi odepisovali a co já jim ještě potom, než jsem znovu usnula. Já si to totiž vůbec nepamatuju! Byla jsem v tu chvíli ještě hodně na drogách, a tak třeba informace, kterou jsem pak několika lidem psala, že mě “hrozně svědí nos, ale sestřička říkala, že…

  • Co nového v naší rodině

    Dnes je den dětí! A já se při té příležitosti vracím ke článkům, které jsem dříve psala s větší pravidelností. Článkům o tom, co je u nás doma nového, co se děje a jak se vlastně máme. Naposledy jsem psala v únoru a od té doby se toho stalo hodně. A dnes začnu dětma. Kecal Šest let a osm měsíců. Má za sebou jaro plné seznamováním se školou. Byli jsme na Dni otevřených dveří, dvakrát na seznamování se spolužáky, pracovali jsme společně s dalšími rodiči na školní zahradě, absolvovali jsme zápis. Takže Kecal je už ve škole jako doma. A hodně se na září těší. Protože jsem plánovací maniak a nerada řeším věci…

  • Ti lidé kolem nás

    Nahlížím do šuplíku a objevuju dopis. Vytáhnu ho z obálky, jsem napjatá, co tam tentokrát bude. Čtu, i když dopis není můj. Text uvnitř mě zasáhne, je to rozchodový dopis. A jeho obsah je tolik podobný dopisu, který jsem kdysi dávno psala já. Nadechnu se a vydechnu, rozhlížím se kolem, a úplně živě obyvatele tohohle bytu vidím. Když pak nahlídnu za závěs a vidím jeho dětství, tu dětskou naivitu, naděje, plány, dotkne se mě tenhle příběh úplně bytostně. Ne, nečetla jsem cizí dopisy. Nebo vlastně ano, ale nebyly skutečné, byly součástí narativního prostoru s názvem Kolemjdoucí, kam jsme se v úterý odpoledne s Pracovitým vypravili. Přestože to máme do Prahy…

  • Proč jdu na sterilizaci

    V livestreamu jsem prozradila, že se chystám jít na sterilizaci a slíbila jsem vám o tomhle rozhodnutí napsat něco víc. A později taky o tom, jak celý zákrok probíhal. Dnes tedy první článek na tohle téma. Jak jsem se rozhodovala? Proč k takovému kroku přistupuju? Plánované rodičovství nám s Pracovitým nikdy nešlo. To je potřeba si na rovinu říct. Zatímco Kecala jsme strašně chtěli co nejdřív po svatbě a trvalo půl roku, než jsem otěhotněla, tak další děti pak byly ráz na ráz. Neplánovaně. Chtěla jsem mezi dětmi čtyřletý věkový rozestup, místo toho jsem měla tři děti během čtyř let. Že jsem otěhotněla podruhý a čekala Tygra, když jsme se…