• Jen já a on

    “Konečně spí,” říkám si v duchu a dívám se ve tmě směrem k Brambůrčině postýlce. Zhasínám čtečku a pomalu se vyplížím z dětského pokoje. “Promiň, strašně jsem to přehnala,” vypadne ze mně hned, jak vejdu do ložnice. “Ty promiň, bylo to strašný, jak řvala a já něvěděl, co s tím,” odpovídá mi Pracovitej. “Že? Mně to dostává do takovýho nasrání, že pak začnu shazovat vinu na tebe a melu úplný kraviny, přitom ty za to rozhodně nemůžeš, že tak řvala. To spíš ty prokletý zuby, co jí lezou,” říkám. “No já na tebe taky řval úplně bezdůvodně, jen z toho zoufalství, že nevím, jak pomoct. Je to šílený, co s…

  • Proč jsem tolik vděčná za lesní školku

    “A chceš si vzít s sebou baťůžek se svačinou?” ptám se B. “Ano, a pití,” odpovídá mi. Chystáme se spolu do lesní školky, jedeme sice jen vyzvednout kluky, ale od září mají naše odpoledne trošku jiný řád než loni. Jezdíme totiž do lesňačky mnohem dřív. Abychom tam před odchodem domů alespoň hodinu pobyly, B si pohrála, poznala prostředí a průvodkyně. Od ledna totiž bude do školky nastupovat a já bych jí ráda zajistila co nejklidnější nástup. Mám jednu kamarádku. Žije v Norsku a je ředitelka školky. Když jsem s ní nedávno mluvila právě na téma nástupu do školky, byla jsem dost v šoku z toho, jak to u nich funguje.…

  • O blázinci, možná už naposled

    10.září je vyhlášené jako Den prevence sebevražd. Mně to letos připomněl Facebook, protože tuhle informaci s článkem o depresích jsem sdílela před třemi lety. Protože sebevraždy prý páchají nejčastěji lidé, kteří mají deprese. Deprese, jak už víte, je i můj společník (nebo protivník?). V boji s ní mi celkem dost výrazně pomohl i pobyt v psychiatrickém denním stacionáři. Do stacionáře jsem začala jezdit v květnu, v době, kdy jsem byla úplně na dně. Jen pro představu, byla jsem na takovém dně, že stacionář za mě musela zařídit kamarádka, která se nebála vystupovat jako moje sestřenice a obvolat všechna potřebná místa, abych mohla co nejdřív nastoupit. Já jsem nebyla schopná skoro…

  • Když skočím nahá do řeky

    “Tak jděte napřed. Já vás za chvilku doženu,” říkám a pak už se jen dívám na odcházející skupinu lidí. Lidí, kteří jsou mi za poslední týdny sice blízcí, ale přesto mě někdy pěkně štvou. Na psychiatrickém oddělení je to prostě stejný jako v rodině, někdy je milujete a někdy je chcete zaškrtit. Sotva za zatáčkou zmizí záda posledního z mé “druhé rodiny”, nečekám ani minutu. Svlíknu si bundu, svetr, tričko, sundám boty a ponožky, nakonec svlíknu legíny. Pak se rozhlídnu kolem, jestli někde není nějaký houbař, a rychle sundám i spodní prádlo. Chvilku se kochám nádherou kolem, ale pak mi dojde, že času není moc a že tady stojím nahá.…

  • Loučení s prázdninami

    Sedím v dětském pokoji na zemi, orazítkuju tričko a počítám do pěti. Pak ho složím, vezmu další, orazítkuju ho a zas pět sekund čekám. Jasně, mohla bych tuhle práci dělat víc efektivně, ale vlastně mi dneska dělá dobře, nikam nespěchat. Jsem totiž hodně unavená a tohle je poslední věc, kterou potřebuju před novým školním rokem udělat. Tento rok stíhám. Je to tak přátelé, září je za rohem, což už asi došlo všem, především pak rodičům školkových a školních dětí. Já teda měla pocit, že většinu těch rodičů jsem už potkala před týdnem v obchodě s obuví, kam jsme se vypravili všem dětem nakoupit podzimní sadu bot ve složení gumáky +…

  • Míč jako záchrana

    Jestli mi něco opravdu dovedla povinná školní docházka znechutit, tak je to volejbal. Na tělocviku jsem trpěla tak nějak odjakživa, protože mi nešlo skoro nic, neuměla jsem ani pořádně házet míčem. Takže jsem se velmi brzy dostala do kategorie těch, které vybírali do týmu jako poslední, a těch, co velmi často “zapomínali tělocvik”, aby se tomu ponížení vyhnuli. Ale když přišel gympl a každotýdenní hraní volejbalu (protože co by asi tak jiného mohly chtít holky v tělocviku dělat, že?), poznala jsem nový level utrpení v tělocviku. Celý život je tak pro mě záhadou, jak může někoho bavit volejbal nebo obecně míčové hry. Jenže pak přišly do mého života deprese a…

  • O smutku z končícího léta

    Jdu pomalu, dnes bez bot. Našlapuju na trávu a vlastně jsem ráda, že jsme ji po návratu z dovolené ještě neposekali. Je měkoučká a je ohromně příjemné v ní chodit naboso. Najednou ale šlápnu na něco kulatého a tvrdého. “A jé, ořech. Už? Ach jo,” napadne mě a vzbudí to ve mně nečekaně velký smutek. Vždycky jsem říkala, že podzim je moje nejoblíbenější roční období. Letos ale cítím s končícím létem nepříjemnou tíseň. Bojím se, co bude dál. I když se snažím covidové zpravodajství nečíst, sem tam ke mně něco prosákne a zprávy z USA o delta variantě mě popravdě vyděsily. Když si představím, jak to bylo loni, to nekonečně…

  • Jak jsme si dovolenkovali v Chorvatsku II.

    Když dnes ráno zazvonil v sedm hodin budík, byla jsem jak praštěná palicí. Ach ta rána po dovolené. Budík jsme večer předtím nastavili kvůli Pracovitému, jenže on už v ložnici samozřejmě nebyl. Brambůrka si na dovolené zase navykla na spaní s rodiči a tak se v noci probudila, plakala, já ji utěšila, seděla vedle její postýlky a když jsem se od ní snažila potřetí vyplížit a ona opět zvedla hlavu a řekla: “maminto, hačí, neutíkej od mě,” šla jsem probudit Pracovitého, aby si s ní šel lehnout vedle. Protože já už měla chuť na ni začít křičet, že maminta teda rozhodně nechce dělat celou noc hačí a chce spát. Brambůrka…

  • Jak jsme si dovolenkovali v Chorvatsku I.

    Sedím na terase a koukám na moře. Dnes je to pátý den, co jsme na dovolené, a protože jsem si letos prosadila na Pracovitém dovolenou dlouhou celých deset dní, jsme právě v půlce. Jak se nám tady zatím líbilo? Co jsme zažili? A co se naopak totálně podělalo? Odjezd na dovolenou byl letos extrémně náročný. Po euforickém čtvrtku, kdy jsem ráno absolvovala pohovor, kde mi řekli, že se velmi brzy ozvou a já měla pocit, že tohle je ono a že to musí klapnout, přišel pátek, kdy jsem potřebovala balit na cestu a zároveň jsem byla opravdu hodně nervózní z toho, kdy a jestli se personalistka ozve. Neozýval se nikdo…

  • Jak se Vanda cítila zase Vandou

    V rádiu hrajou moji oblíbenou písničku. Stahuju okýnko a rádio zesiluju. “Panebože, to je pocit!!! To už jsem dlouho nezažila! Cítím se zase jako Vanda. Ne jako máma Vanda, jen jako Vanda! Už jsem skoro zapomněla, jaké to je,” říkám si a u toho si zpívám. Před chvílí jsem se vrátila z pohovoru. Ano, čtete dobře, z pohovoru na práci. Stalo se to celé tak nějak hrozně rychle, že jsem o tom ani na blog nestihla napsat. V úterý ráno jsem byla se švagrovou a dětmi na hřišti, mluvila jsem s ní o tom, že pokukuju na internet po pracovních nabídkách, ale že tady v okolí nejsou žádné relevantní částečné…