• Jak jsem prožila první tři týdny na psychiatrii

    “Na rozhlednu se jde tudy,” naviguje nás zdravotní sesta. Zatáčíme a ocitáme se u autobusového nádraží a poměrně frekventovaného kruhového objezdu. Kolegyně vedle mě se ohlíží kolem sebe a vypadá nervózně. “Jsi v pohodě?” ptám se. “Tady je hrozně moc lidí, co když mě tady někdo uvidí? Jak vysvětlím, že jsem tady byla?” odpovídá. “Počkej, jak jako, jak vysvětlíš? Ty lidem neříkáš, že jezdíš do stacináře?” ptám se nejistě, protože tomu moc nevěřím. Co by jim asi tak říkala každý týden když na celý den zmizí? “Jasně, že ne. Nikdo to nesmí vědět,” odpovídá. Dnes to byly přesně tři týdny, co docházím do psychiatrického denního stacionáře. Zatím jsem o tom,…

  • Příběh jednoho odpoledne plného svobodné hry

    “Mami, já mám nápad! My ten domeček natřeme barvou!” zvolal Kecal, zatímco já jedla nektarinku a sledovala, jak zatlouká hřebíky do velkého prkna, aby na dětském domečku vytvořil další pevnou stěnu. “To je super nápad!” vykřikla jsem a vůbec jsem to nemyslela ironicky. Přišlo mi to jako skvělá věc, kterou vymyslel. Hned jsem běžela pro barvy a štětce, aby mohl svůj záměr uskutečnit. Někdy v zimě jsem si řekla, že přestanu číst všemožné knihy o výchově. Že už mám načteno dost a je čas věnovat se beletrii a knížkám s duchovní tematikou. Vydrželo mi to několik týdnů. A pak dorazila v březnu na návštěvu kamarádka a přivezla mi knihu. “Koukni…

  • Pravidelné zpravodajství od nás

    Kdo mě čtete už nějakou dobu, možná víte, že jednou měsíčně píšu článek o tom, co je u nás doma nového. Obvykle ho zveřejňuju ke konci měsíce, tentokrát mám týden zpoždění. Minulý měsíc byl totiž jeden z nejnáročnějších měsíců mého dosavadního života. Moji hlavu a můj celý život ovládla deprese. Vidět je to i na mém blogu. Posledních pět (!!!) článků bylo jen a jen o depresi. Nedivila bych se, kdyby to někoho odradilo od čtení. Ono i “jen” čtení o takovém tématu, může být pro někoho moc těžké. Dnes slibuju lehčí čtení. Můžu si to dovolit, protože poslední tři dny je mi zase trošku líp! Brambůrka Za měsíc dva…

  • Jaké to je, být máma s depresí

    “Maminko, já mám strach,” přišel za mnou před pár dny večer Kecal, když už měl dávno spát. “Z čeho?” odvětila jsem už trošku otráveně, protože jsem byla ráda, že už byly děti zticha a já mohla odpočívat. A najednou tu byl Kecal. Co to bude tentokrát? Duchové? Požár? “Myslím, že jsem to od tebe chytil,” odpovídá. “Cože? Co chytil?” nechytám se pro změnu vůbec já. “Tu tvoji nemoc. Tu depresi. Víš, já se cítím nějak hrozně moc smutný,” odzbrojil mě. Usmála jsem se a objala ho: “Neboj, tahle nemoc není nakažlivá, takže jsi ji určitě nechytil. Asi máš jen smutnou náladu a to je úplně normální. Co tě trápí?”Být máma,…

  • O mém zdraví tělesném i duševním

    “Teď si tady lehněte. Já dám přes vás tohle, abyste se na to nemusela dívat,” usmívá se sestřička a pomáhá si lehnout na lehátko. Hm, tak tohle jsem nečekala. Já si myslela, že ta biopsie bude jen rychlé fik fik vsedě na ambulanci. Místo toho mě přivedli na operační sál, přišlo se podívat několik doktorů a doktorek, od pasu nahoru mě svlíkli a přikryli něčím, co nejvíc připomínalo prostěradlo, prý abych se nezašpinila krví, což mě trošku vyděsilo. A teď si mám lehnout a nechat si obličej zakrýt takovým tím operačním ubrouskem s malou dírou, kterou mi dali přes pusu. “Ale umrtvíte mi to, že jo?” ujišťuju se, když mi…

  • Na skok v blázinci

    “Tady to je. Ten blázinec, kam budu chodit,” proletí mi hlavou, když konečně dorazím na místo. Na zvoncích najdu jméno psycholožky, se kterou mám schůzku. Jenže je teprv 13:55. Sednu si proto na lavičku a nechám se nahřívat sluncem. “To je hrozný, takový krásný den a mně je zrovna dneska tak mizerně. No jo, jsem tu správně, očividně,” přemýšlím dál a beru do ruky mobil. Koukám do něj a v 13:57 jdu zazvonit. Nakonec si to těsně před zazvoněním ještě rozmyslím. Strašně se mi klepe ruka. Od rána jsem nervózní a říkám si, jak to asi bude vypadat, když dorazím moc brzo. Stačí, že už v autě na parkovišti jsem…

  • O velkém rozhodnutí

    “Tak jo, zařízeno,” píše mi kamarádka do chatu. A v dalších zprávách vypisuje, co všechno domluvila v psychiatrickém denním stacionáři, kam místo mě zavolala. Já nestačím zírat a mám opravdu velikou radost. Jak už jsem naznačila v minulém článku, rozhodla jsem se začít docházet na psychiatrické oddělení, které máme ve městě vzdáleném asi dvacet kilometrů. Jenže rozhodnout se a najít si informace na internetu je jedna věc, udělat pak ale ten zásadní krok – zavolat tam, to už je něco jiného. Obzvláště pro lidi, jako jsem já, kteří telefonování z duše nenávidí a je jim špatně od žaludku, pokaždé, když se mají někam telefonicky objednávat nebo s někým přes telefon…

  • Den s depresí

    4:17 budím se a nemůžu nějakou dobu spát, převaluju se a snažím se znovu usnout, jdu na záchod, když už jsem vzhůru, po patnácti minutách usínám 5:40 budím se opět, nevím proč, cítím se unavená, včera jsem četla knížku skoro do jedenácti, proč proboha nespím aspoň do půl sedmé, kdy mám nastavený budík? nakonec ještě v šest usínám 6:30 zvoní budík, jsem jak praštěná palicí, téměř okamžitě na mě dolehne ta nepříjemná tíha 6:40 vstávám a dám si obvyklé ranní kolečko: koupelna-dětský pokoj-ložnice-káď se studenou vodou 7:02 Brambůrka se nechce oblíkat, místo toho provozuje svoji nejoblíbenější činnost “nahaté běhání” 7:13 Kecal se vzteká, chtěl k snídani kaši, my ale nachystali…

  • Když si Máma vezme neschopenku

    Jdu pomalu. Krok za krokem. Už je to jen tři sta metrů, to přece ujdu! Rozhlídnu se, přejdu silnici a vidím lavičku. Tak jo, na chvilku si sednu. Sedám si a v tu chvíli vím, že nedojdu. Sedět je tak příjemné, moje tělo odpočívá a po tvářích se mi valí slzy. Vpíjí se do respirátoru a já si užívám zdánlivou anonymitu, kterou mi poskytuje kapuce přes hlavu a respirátor na obličeji. Už jsem slzám přestala bránit, lidi chodí kolem a ani se na mě nepodívají. Slzy tečou a já cítím jen obrovskou únavu. Už nic víc. Celé to začalo minulé pondělí. Ten den začal dobře, měla jsem ráno celkem energii,…

  • Máj, lásky čas

    Dnešní den byl zase pekelný. Antidepresiva se mi očividně ještě nesrovnala úplně a když do toho přišly nějaké špatné zprávy z naší rodiny, získala zase deprese navrch. Ale já se nevzdávám! Sice jsem dneska nebyla schopná dělat skoro nic, ale psaní mi většinou pomůže. A proto jsem se rozhodla napsat vám zase tradiční článek se shrnutím toho, co je u nás nového. Brambůrka Rok a deset měsíců. B neustále upgraduje mluvení. Takže dnes vyrukovala s otázkou “a poč?” neboli “a proč?”. Myslela jsem si, že období “proč” přichází až kolem třetího roku, ale Brambůrka to očividně odposlouchala od kluků a došla na to, že to je otázka, která rozvíjí konverzaci.…