• Přes mraky prosvítá slunce

    “Dámy a pánové, příští stanice Svitavy,” ozve se mi nad hlavou zrovna ve chvíli, kdy otevírám svůj blog. Jedu už zase do Brna. Za oknem prší a ve vlaku je ticho. Čeká mě odpoledne a večer ve škole a rozhodla jsem se čas ve vlaku využít k napsání článku o tom, jak se máme a co je u nás nového. Máma Dneska začnu mnou. Ač nerada, musím si přiznat, že tenhle podzim je opravdu náročný. Hlídačka, kterou jsme si v září našli, u nás od té doby hlídala asi tak dva nebo tři týdny. To, že má čtyři děti a je tím pádem zkušená, se ukázalo jako negativum v tom,…

  • To batole uvnitř nás

    “To nechci,” křičí B a zoufale s sebou hodí na zem. Kope kolem sebe, křičí, zaťaté pěstičky lítají vzduchem. Já stojím a dívám se na ni. Snažím se dýchat, abych na ni nezačala křičet. Dneska už toho mám po krk. Není se co divit, už to bude deset dní, co jsme skoro pořád společně zavření doma. Pracovitej a Kecal totiž chytli covid. Takže žádná školka, žádné výlety, žádné návštěvy, už zase. A do toho Brambůrka, batole, které se nebojí projevit svůj názor. Když jsem tak na ni koukala, napadlo mě, že bych si vlastně po těch deseti dnech taky ráda lehla na zem a křičela. Možná i mlátila pěstma kolem…

  • O miminkovské fázi

    Jestli mi něco přijde jako fakt nevhodná fráze, tak je to rada “užívej si miminko, dokud to jde, uteče to strašně rychle,” směrem k šestinedělce, která padá na hubu a má pocit, že i jen ty tři měsíce, po kterých by měly přejít večerní řevy kvůli bolestem bříška, nepřežije zcela určitě. Nebo k mámě miminka, které i v roce je stále v nocí víc vzhůru, než že by spalo. Anebo k mámě, která doufá, že už dítě konečně začne chtít i něco jiného než jen její prso, aby si mohla třeba taky chvilku sama odpočinout. Na tuhle hlášku jsem prostě alergická, mám totiž pocit že nikomu nepomáhá a jen vzbuzuje…

  • Podzime, podzime, já tě nakonec stejně miluju!

    “Ještě tady, Brambůrko,” ukazuju před sebe na zem. Leží tam ořech a B hned běží, vezme ho do ruky a hází do košíku. “Hele, už máme skoro plný košík,” říkám a usmívám se. Slunce dneska svítí, kluci si někde hrajou a já mám zas hrozně hezký den. Pamatujete, jak jsem psala, že se hrozně bojím podzimu? Moje negativní předpovědi a strachy se zatím nenaplnily ani trošku. Naopak si podzim opravdu užívám. Není to tím, že by všechno, co jsem si plánovala vycházelo dobře, spíš se mi daří (a někdy právě navzdory různým komplikacím) udržet si pozitivní přístup. Co se tedy v posledním měsíci stalo? Začala jsem se školou. S velkým…

  • Jak šel Kecal za Pipi

    “A já půjdu za Pipi,” prohlásil před nějakou dobou Kecal, když vymyslel, že na jeho narozeninové oslavě budou mít všichni masky. “Za Pipi? Proč za ni?” zeptala jsem se překvapeně. “Jo, protože je s ní sranda a všechny přepere,” vysvětlil Kecal a tím bylo téma uzavřeno. “Ok, tak Kecal půjde za Pipi. No, je o tom přesvědčený, tak mu do toho nebudu mluvit,” řekla jsem si v duchu a začala jsem připravovat kostým. Jenže dva týdny na to přišly z jeho strany pochybnosti. To když si vyrobil z tvrdého papíru masku Pipi a šel s ní do školky. Děti se mu prý smály a tak jí pak zahodil. Ten den…

  • Podzimní zpravodajství

    Už dlouho předlouho odkládám tenhle článek. Článek o tom, jak se máme a co je nového. Celé září a i říjen máme totiž tak plné různých akcí, aktivit, výletů a návštěv, že najít čas na delší článěk je pro mě hrozně náročné. Ale dneska, dneska to snad konečně napíšu! Brambůrka Dva roky a dva měsíce B má teď celkem náročné období. Já jsem dost často pryč a do toho si zvyká na novou paní na hlídání. Když už to s hlídačkou vypadá dobře, odjedu pak na čtyřdenní larp, což Brambůrku rozhodí natolik, že po mém návratu opět nechce, aby s ní byl kdokoli jiný než já. No ale nedá se…

  • Jen já a on

    “Konečně spí,” říkám si v duchu a dívám se ve tmě směrem k Brambůrčině postýlce. Zhasínám čtečku a pomalu se vyplížím z dětského pokoje. “Promiň, strašně jsem to přehnala,” vypadne ze mně hned, jak vejdu do ložnice. “Ty promiň, bylo to strašný, jak řvala a já něvěděl, co s tím,” odpovídá mi Pracovitej. “Že? Mně to dostává do takovýho nasrání, že pak začnu shazovat vinu na tebe a melu úplný kraviny, přitom ty za to rozhodně nemůžeš, že tak řvala. To spíš ty prokletý zuby, co jí lezou,” říkám. “No já na tebe taky řval úplně bezdůvodně, jen z toho zoufalství, že nevím, jak pomoct. Je to šílený, co s…

  • Proč jsem tolik vděčná za lesní školku

    “A chceš si vzít s sebou baťůžek se svačinou?” ptám se B. “Ano, a pití,” odpovídá mi. Chystáme se spolu do lesní školky, jedeme sice jen vyzvednout kluky, ale od září mají naše odpoledne trošku jiný řád než loni. Jezdíme totiž do lesňačky mnohem dřív. Abychom tam před odchodem domů alespoň hodinu pobyly, B si pohrála, poznala prostředí a průvodkyně. Od ledna totiž bude do školky nastupovat a já bych jí ráda zajistila co nejklidnější nástup. Mám jednu kamarádku. Žije v Norsku a je ředitelka školky. Když jsem s ní nedávno mluvila právě na téma nástupu do školky, byla jsem dost v šoku z toho, jak to u nich funguje.…

  • O blázinci, možná už naposled

    10.září je vyhlášené jako Den prevence sebevražd. Mně to letos připomněl Facebook, protože tuhle informaci s článkem o depresích jsem sdílela před třemi lety. Protože sebevraždy prý páchají nejčastěji lidé, kteří mají deprese. Deprese, jak už víte, je i můj společník (nebo protivník?). V boji s ní mi celkem dost výrazně pomohl i pobyt v psychiatrickém denním stacionáři. Do stacionáře jsem začala jezdit v květnu, v době, kdy jsem byla úplně na dně. Jen pro představu, byla jsem na takovém dně, že stacionář za mě musela zařídit kamarádka, která se nebála vystupovat jako moje sestřenice a obvolat všechna potřebná místa, abych mohla co nejdřív nastoupit. Já jsem nebyla schopná skoro…

  • Když skočím nahá do řeky

    “Tak jděte napřed. Já vás za chvilku doženu,” říkám a pak už se jen dívám na odcházející skupinu lidí. Lidí, kteří jsou mi za poslední týdny sice blízcí, ale přesto mě někdy pěkně štvou. Na psychiatrickém oddělení je to prostě stejný jako v rodině, někdy je milujete a někdy je chcete zaškrtit. Sotva za zatáčkou zmizí záda posledního z mé “druhé rodiny”, nečekám ani minutu. Svlíknu si bundu, svetr, tričko, sundám boty a ponožky, nakonec svlíknu legíny. Pak se rozhlídnu kolem, jestli někde není nějaký houbař, a rychle sundám i spodní prádlo. Chvilku se kochám nádherou kolem, ale pak mi dojde, že času není moc a že tady stojím nahá.…