O spravedlnosti v péči o děti

“Už řvou, kolik je?” “Půl sedmé.” “Vstaneš ty?” “Ani náhodou, já u nich byla v noci třikrát!” “Ale já vstával včera!” “No, po asi roce, to je fakt hrdinství.” “To není pravda, zase přeháníš.”

Věčný problém. V rodičovství má člověk dost často dojem, že ten druhej dělá míň.

Pamatuju si na to, jak jsem byla čerstvá matka a záviděla Pracovitému jeho práci. Jen tak si zmizet na osm hodin, dělat něco kreativního a zábavného (samozřejmě jsem v tu chvíli nebyla schopná vidět, že taky zažívá někdy stres a že jeho práce je náročná), dávat si kafe s kolegama a každý den v klidu oběd. To bylo pro mě něco nedosažitelného, připadala jsem si jako ta, co se dře doma, furt na ní řve dítě, nemá čas si ani zajít v klidu na záchod, snídá v jedenáct, i když je vzhůru od pěti, a o klidném obědu si může nechat leda zdát. Když pak Pracovitej přišel domů nastala klasika. Očekávala jsem, že on si vezme dítě a já budu odpočívat. On měl pocit, že by si taky zasloužil odpočinout, když celý den pracoval. V kombinaci s tím, že Kecalovi začaly pravidelně v šest večer koliky a řval asi do jedné do rána, pouze s pauzama na nádech a kojení, to byly začátky jedna báseň. Ruply nám nervy skoro denně a hádka o tom, kdo si zaslouží víc odpočívat byla obvyklý večerní program.

Pak jsme se přestěhovali na vesnici. A začali rekonstruovat dům. Kdo zažil, ten ví, že ještě přituhlo. Pracovitej od té doby od rána dělal v kanceláři, ve čtyři nebo pět se přesunul na stavbu. Domů začal chodit tak, že stěží stihl dát Kecalovi dobrou noc. Já do toho otěhotněla. Zuřila jsem, protože jsem samozřejmě chtěla, abychom bydleli ve vlastním co nejdřív, ale zároveň jsem cítila, že takhle to nejde dál. Že to nedám. Jednou jsem už vypěnila a řekla Pracovitému, že půjdu dělat za něj na stavbu, abych si od Kecala odpočinula. Tak jsem šla. Těšila jsem se na to jak malá. Pracovitej mi nachystal lehkou práci, měla jsem zakrýt okna v novém domě fólií a celé to oblepit páskou. Těch oken máme fakt hodně. V domě se ještě samozřejmě netopilo. Byl listopad a teplota lehce nad nulou. Po patnácti minutách mi začala být fakt zima, po půl hodině jsem s láskou vzpomínala na to, že většinu času můžu být doma v teple, ale vzdát jsem to nechtěla. Konečně jsem měla čas bez dítěte, to jsem přece tak moc chtěla, ne? Po hodině, kdy jsem udělala asi půlku práce jsem se vzdala. Šla jsem domů.

Trvalo to ještě dlouho, než jsme zvládli si čas zorganizovat tak, aby každý z nás měl nějaký čas pro sebe. Aby i Pracovitej trávil čas s dětma, abychom trávili nějaký čas jako rodina, a v neposlední řadě, abychom trávili čas s Pracovitým, ale bez dětí. Hádek na tohle téma ubylo, ale nezmizely úplně.

Pocit spravedlnosti je podle mě totiž nedosažitelný. Stejně tak, jak je naivní myslet si, že budete ke svým dětem přistupovat spravedlivě (i kdyby se vám to podařilo z všeho pohledu, v jejich očích to nikdy spravedlivé nebude, protože každé dítě má rozdílné potřeby a co jednoho uspokojí, je pro druhého málo), je naivní hledat stoprocentní spravedlnost v manželství a rodičovství. Řešením podle mě není snažit se vytvořit bodový systém toho, co kdo dělá a nějak to porovnávat a na základě toho vyhodnocovat, kdo má nárok odjet na víkend pryč a kdo ne (slyšela jsem, že to tak jeden pár v okolí má). Naopak je podle mě jediná cesta zkusit si sem tam nazout boty toho druhého. Nechat táty, aby se postarali o děti kompletně bez velkých příprav ze strany maminky klidně na celý víkend. Nechat mámy, aby se zapojily do práce, kterou prostě někdo udělat musí, i když to nikoho moc nebaví, ani táty. Protože pak si teprv uvědomíte, kolik toho ten druhý dělá.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *