Co už vím o odplenkování

Odplenkování! Jéééj.

Já nevím, jak to máte vy, ale já odplenkování považuju za největší dosavadní rodičovskou výzvu. Kam se hrabou koliky, zuby, nástup do školky a další chuťovky! Uznávám, zatím jsem nezažila legendami opěvovanou první třídu ani pubertu.

Co mi o odplenkování nikdo neřekl, než jsme s ním začali?

Řekněme si na rovinu, že to není rychlý. A je úplně jedno, jakou metodu zvolíte. I když pojedete poctivého indiána a budete mít třeba po dvou týdnech pocit, že dítě je odplenkováno, stejně si minimálně další půl rok nebo rok nemůžete být jistí vůbec ničím. Nevěřte reklamním sloganům a nevěřte matkám, co říkají, že jejich dítě od roku chodí na nočník, samozřejmě bez nehody.

Že fakt nemá smysl začínat dřív než v roce a půl (a to ještě jen pokud o to dítě projevuje zájem). Ovlivněná babičkama jsem se snažila Kecala naučit na nočník už v roce. Bylo to fakt mimo. Dítě, které nemá plíny, ale je v suchu, protože ho co půl hodiny posazujete na nočník, není odplenkované dítě. A vám z toho hrábne.

Že indiánská metoda není jediná funkční varianta. Nevím, jak to mají ostatní děti, ale naše kluky ani jednoho nezmátlo, když dostali sem tam plínu “pro jistotu” natolik, že by se začali zase počůrávat. Takže dogma o tom, že jednou dítěti plínu seberete a pak mu ji už nesmíte nikdy, ale opravdu NIKDY dát, je podle mě úplně zbytečný stres pro rodiče i dítě. A ty historky o tom, jak mi cizí paní půjčuje v Lidlu kapesníčky, abych vytřela louži na zemi, a já kupuju Kecalovi holčičí legíny, aby nebyl nahej, protože nic jiného zrovna neměli, jsem si mohla klidně ušetřit.

Že jistota nepočůraného dítěte přijde až dlouho po odplenkování (já teda doufám, že přijde, furt čekám ). Nedávno jsme byli poprvé v nové kavárně s úžasným dětským koutkem. Kecal ve svých tří a půl letech se tam totálně zčůral do kuliček. Přestože je bez pleny od roku a půl, přestože hodinu předtím navštívil záchod. Ale holt vypil moc domácí limonády a pak měl moc starostí s hraním. To se někdy stane.

Že to není jednorázová záležitost ale spíš dlouhodobá cesta s různýma odbočkama. Tygr se rozhodl, že chce chodit na nočník v únoru. Přestože já chtěla čekat do dvou let, abychom neodplenkovávali v zimě v kombinézách, ale hezky na jaře a v létě. On ale fakt moc chtěl, tak jsem to teda hecla. Povedlo se celkem rychle, uměl ukázat, že potřebuje, vydržel, všechno fungovalo. Po třech měsících jsme mu vzali už i plínu na odpolední spaní, protože ji měl pořád suchou. A pak najednou, dva týdny zpátky, se začal Tygr hrozně počůrávat. Jakože pořád. Pětkrát denně. Nechápala jsem, co se děje a byla jsem dost zoufalá. Ukázalo se, že mu konečně rostou poslední stoličky. Snažím se to s pokorou přijmout a nenechat se tím vytočil. Na odpolední spaní má zas plínu, přes den ho zas musím víc hlídat a nenechat to čistě na něm. A do toho peru a peru.

Že když to nejde, tak to nejde. Nemá cenu dítě na nočníku držet násilím, nemá cenu na něj křičet a všelijak se nervovat. Když dítě řve už jen při zmínce nočníku, prostě ho zavřete na měsíc, dva do skříně (nočník, ne dítě!), na všechno zapomeňte a zkuste to později.

Že je dost času a každé dítě to zvládá v jiném věku. Já se prý v noci počůrávala do čtyř let a moji rodiče z toho byli nešťastní. Když jsem mamce říkala, že jsem slyšela, že “normální” je noční pomočování do šesti (i když v tomhle věku je to už opravdu málo časté) a až pak se to bere jako nějaká porucha, kterou je potřeba řešit, vypadala, že se jí i po těch letech dost ulevilo. Což souvisí s posledním poznatkem.

Že to, kdy máte dítě odplenkované, nevypovídá nic o tom, jaká jste matka. A že není potřeba se hroutit, když to nejde. Ono se to někdy povede.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *