Dva porody. A jaký bude ten třetí?

Už dlouho mi zraje v hlavě článek o porodech. Teda o těch mých, ne nějaký všeobecný moudra. A protože je to téma kontroverzní a je mi jasné, že některým bude velmi vadit, že jsem rodila doma, stejně tak jako bude některým jiným zas hodně vadit, že po domácím porodu jdu třetí dítě rodit do porodnice, vyzvala bych prosím všechny k maximálnímu respektu a slušnosti v komentářích. A ještě, zas je to mega dlouhý. Ach jo, jsem děsně ukecaná…

Jak to tedy bylo s mými dvěma porody?

U prvního porodu mě nenapadla jiná možnost než rodit v porodnici. Navíc mi od sedmého měsíce vyhrožovali předčasným porodem, takže jsem hledala porodnici, která je v péči o nedonošeňátka dobrá a hlavně je pro tyto případy vybavená, abych nemusela přejíždět jinam a znala prostředí, do kterého půjdu rodit. Bydleli jsme tehdy v Praze, takže jsem zvolila Podolí. Nakonec jsem donosila Kecala úplně bez problémů, ale jinou porodnici už jsem neřešila. Přesně týden před termínem jsme si udělali s Pracovitým výlet. Na Vysočinu, za našimi kamarády, na larp. Dojezd hodinu a půl nám přišel v případě porodu ok. A co se nestalo, opravdu mi praskla voda (legendy praví, že poté, co vystřelilo dělo, ale takhle úplně to nebylo:)) a my jeli ve westernových kostýmech do porodnice. První jsme teda trošku zpanikařili, protože o začátku porodu prasknutím vody jsme nic nevěděli. Stáli jsme tehdy v lese, googlili telefonní číslo do porodnice a volali, jestli to stihneme dojet nebo jestli máme jet do jiné bližší porodnice. Zkušeně nám řekli, že pokud ještě nepřišly žádné kontrakce a je to první porod, máme pravděpodobně moře času. A tak jsme jeli směr Praha. V půlce cesty kontrakce přišly, ale dojet jsme stihli bez problémů. Sice jsem měla sbalenou tašku do porodnice, ale zapomněla jsem těhotenskou průkazku, takže pro ní Pracovitej ještě jel domů. Já mezitím absolvovala vstupní prohlídku. Dotaz sestřičky, jestli mám trochu té plodové vody třeba na vložce, abych ji jí ukázala a ona mohla ověřit, že jde opravdu o plodovou vodu, mě opravdu rozesmál. Voda ze mě tekla celou cestu do Prahy a i při této konverzaci takovým stylem, že by nestačila ani plína. Možná kyblík by byl adekvátní. Každopádně otevřená jsem zatím byla na jeden centimetr, takže mi oznámili, že mě šoupnou na rizikové oddělení, ne na porodní sál, a až budu aspoň na tři, můžu se přesunout. Což ale znamenalo, že budu na pokoji s cizí paní a Pracovitej ke mně nebude moct. Tenhle začátek mě teda vyloženě naštval. On přivezl těhotenskou průkazku a jel tedy zase domů čekat. Za hodinu jsem šla na prohlídku a zjistila, že už můžu na porodní sál. Takže Pracovitej přijel domů, najedl se a zase frčel zpět do porodnice za mnou.

Otvírala jsem se na poměry prvorodičky celkem rychle, na začátku jsem odmítla léky a řekla porodní asistentce, aby mi je ani nenabízela. To byla jedna z věcí, kterou jsem měla jasnou od začátku, že dokud to půjde, chci tišit bolest jinými způsoby. Z klasických procedur jsem absolvovala akorát klystýr a pak trávila čas na střídačku ve sprše a tancem s Pracovitým. Sem tam vnitřní vyšetření (samozřejmě při vrcholu kontrakcí) a monitor. To byly nejhorší a nejbolavější chvíle. Ležet na zádech nebo boku bylo pro mě fakt utrpení. Navíc se monitor několikrát sesunul, když jsem se pohnula, takže jsem musela měření absolvovat znovu. První doba porodní probíhala dobře a přiblížila se přechodná fáze. Tehdy jsem o ní nic nevěděla. Ani o tom, že těsně před úplným otevřením přichází klasická chvíle “já už na to nemám, vzdávám to”, vyměkla jsem a požádala o léky na bolest. PA mě vyšetřila a zkušeně mi řekla, že zbývá poslední centimetr, pravděpodobně už budu potřebovat brzo tlačit a jakékoli léky by to mohly zpomalit. To mě nakoplo, že to přece zvládnu, když je konec v dohlednu. Druhá fáze porodu byla ale bohužel poměrně náročná. Lehla jsem si do klasické polohy (nechápala jsem, proč bych měla zkoušet jinou, když tahle je tak oblíbená) a snažila se pomocí řízeného tlačení dostat Kecala ven. Nečekaně to úplně nešlo a když už to trvalo hodinu a půl, začaly padat návrhy na tlačení na břicho, nástřihy a podobně. Kéž by mi tehdy někdo navrhnul zkusit změnit polohu a nechat tlačit mé tělo samo jak potřebovalo! Nakonec proběhl nástřih a Kecal vyšel ven. Bonding proběhl tak nějak, aby se neřeklo. Pár minut na hrudi, přiložení k prsu, pak už zkontrolovat, zvážit, změřit na přebalováku kousek ode mě a šup hned do zavinovačky. Ten balíček jsem nebyla schopná vzít do ruky. Po poloze vpolosedě jsem měla pocit, že mi ochrnuly nohy a celá spodní strana zad, nezvládla jsem se ani přetočit na bok, zajít si na záchod bylo pro mě ještě pár hodin nemožné. Čekalo mě tady zašívání, pak vycévkování, celou dobu jsem se dívala na Kecala v zavinovačce, kterého si zatím užival jen Pracovitej. Já měla smůlu, celé dvě hodiny po porodu na porodním sále jsem na něj mohla jen koukat. Bylo mi z toho dost smutno a ještě se to zhoršilo, když mi poté oznámili, že malého teď vezmou na novorozenecké oddělení a až budu chtít, mám si pro něj přijít. Proč to tak je? Protože se to tak dělá, maminko, můžete si mezitím odpočinout. Bylo šest ráno a já dorazila na pokoj. Cit v nohách už jsem zase měla a chtěla jsem hned Kecala na pokoj. Adrenalin v těle mi nedovolil spát a já chtěla to moje miminko k sobě. Bohužel jsem ale nepochodila. Bylo ráno, čekalo se na vizity a nikdo neměl čas mě proškolit, jak s dítětem zacházet, a podepsat se mnou papíry o předání miminka. Mého miminka. Já mlčela a vyčkávala, nechtěla jsem být za hysterku. Dodnes mě ale tyhle zbytečné hodiny bez něj mrzí. A mám slzy v očích, když to píšu. Nakonec jsem ho dostala s velkou slávou v jednu odpoledne. Nespala jsem do té doby ani minutu a on se s Apgar skóre 10-10-10 zbytečně hřál sám v inkubátoru.

Když se mě lidé ptají, proč jsem rodila druhé dítě doma, zmiňuju řadu důvodů. Ale jeden z nich vidím v tomhle svém zážitku. Krásný, přirozený porod, který se na konci zvrhnul v samotu, kterou jsem nezvládala. Jasně, kdybych tehdy přišla a stála si za svým, měla bych miminko hned. To vím dnes. Tehdy jsem si ale netroufala odporovat autoritám.

Druhý porod byl opravdu hodně odlišný. Začnu tím, že jsem ve třicátém týdnu zase vyslechla strašení, že porodním předčasně. Opět zkrácený čípek, takže hospitalizace, týden jsem ležela, dostala jsem kortikoidy na dozrání plic, protože to vypadalo, že Tygr se narodí každým dnem. A jedla hořčík. Po týdnu se čípek ještě zkrátil. Přestože jsem poctivě ležela. Rozhodla jsem se odejít domů a ležet doma. Kecalovi tehdy bylo necelý rok a půl a dost těžce nesl, že je maminka pryč. Navíc do porodnice to máme autem do deseti minut. Vyslechla jsem si hodně strašení, ale tentokrát jsem proti autoritám už dost ostře vystoupila a reverz podepsala. Doktorka mi totiž přiznala, že když to máme tak blízko, tak jediné, proč by bylo lepší být v porodnici rovnou, je to, že by mě nemuseli znovu přijímat. Takže by nemuseli znovu papírovat. Doma jsem ležela, celkem poctivě až do 34.týdne, na kontroly jsem chodila každý týden a podepisovala neustále, že odmítám hospitalizaci. Začala jsem si zjišťovat informace k tématu zkráceného děložního čípku a jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že v některých zemích se ani vnitřní vyšetření nedělá, takže se čípek neměří, a že když se někde měří, doktoři ví, že to dost často nic znamenat nemusí. Do toho jsem narážela na zkušenosti žen, které měly čípek krátký a byly otevřené i na tři centimetry klidně dva měsíce předtím než porodily, a naopak na klasické “hm, vy jste ještě úplně uzavřená, to ještě porod není blízko” a šup rup, do večera bylo miminko na světě. Celé mi to přišlo jak věštění z koule a nechápala jsem, proč jsem musela absolvovat takové stresy, výhružky o možné smrti dítěte a podepisování reverzů, když to vlastně vůbec nic nemusí znamenat. A to je druhý důvod, proč jsem najednou neměla chuť jet do porodnice. Nechtěla jsem ty samé doktory už ani vidět. První jsem zvažovala jinou porodnici, ale postupně jsem došla k rozhodnutí rodit doma. Pracovitej byl na začátku proti, ale když jsme si k tématu víc načetli a potkali se s porodní asistentkou, oba jsme cítili, že to takhle má být. Byli jsme ale od začátku rozhodnutí, že když by se nám (mně, jemu nebo porodní asistentce) kdykoli cokoli nezdálo, okamžitě frčíme směr porodnice. A měli jsme nachystanou i tašku do porodnice.

Poté, co bylo pryč největší nebezpečí a já byla ve 35.týdnu, jsem už začala zase doma nějak fungovat. A světe div se, přes zkrácený čípek, otevřenost na centimetr a péči o osmnáctiměsíční dítě a domácnost jsem se dočkala termínu a furt se nic nedělo. I když, to bych to vzala moc hopem. Dělo se. Poslíčky byly silné a já, zkušená matka (haha:)) jsem dvakrát volala svojí porodní asistentce, že už. Ona u nás strávila dvakrát noc a pak zas jela domů, když kontrakce ustaly. Takže když jsem byla v termínu na kontrole u doktorky a z jejích úst padlo slovo “vyvolání”, pokud se do týdne nic nestane (chápete, potom, co mě deset týdnů strašila, že Tygra nedonosím!), byla jsem už značně naštvaná. Paní doktorka mi nabídla Hamiltona a já na to kývla. Už jsem po tom intenzivním poslíčkování taky chtěla Tygra nějak popostrčit. To se dost povedlo. Nevím, jestli zabral Hamilton nebo odvar ze skořice, sporýše a nějakých dalších věcí, co jsem si podle rady Ingeborg Stadelmann vpodvečer uvařila, ale kolem sedmé večer jsem začala něco lehce cítit. Do osmi to vypadalo spíš zas na poslíčky, skoro nic jsem necítila, takže jsem to už ignorovala, oproti předchozím planým poplachům to bylo furt slabé. V osm šel Pracovitej uložit Kecala do postele. Já si dala horkou sprchu, o které se říká, že poslíčky zažene a porod rozjede. Když jsem sprhu vypla a vykročila ze sprcháče ven, zarazila mě síla, s jakou přišla další kontrakce. Osušila jsem se, sedla si na balón a stahovala do mobilu aplikaci na počítání kontrakcí. Kontrakce byly intenzivní, ale mezery mezi nima byly nepravidelný. Jednou sedm minut, jednou pět, pak zas osm, pak tři. Takže zase jen poslíčky, říkala jsem si. Pro jistotu jsem ale napsala porodní asistentce, co se děje. Překvapilo ji, že sice mám nepravidelné kontrakce, ale jejich délka je minutu a půl a víc. To podle ní spíš ukazovalo na porod. Já tomu pořád nevěřila. Pracovitej stále uspával Kecala a já hopsala a přemýšlela, jestli je to teda ono nebo ne. Za deset devět konečně Pracovitej vyšel z pokoje a nakoukl do koupelny: “Děje se něco?” “No, asi rodím.” Deset minut nato jsem usoudila, že je to teda porod a že zavoláme porodní asistentku, aby pomalu vyrazila. To je ta chvíle, kdy bych se vypravila do porodnice, kdybych neplánovala rodit doma. Vzhledem k tomu, co následovalo, jsem vlastně ráda, že jsem doma zůstala, protože bych jinak porodila pravděpodobně v autě nebo na parkovišti před porodnicí. Já se ale tou dobou přesunula pouze do vany a nechala si sprchovat záda. Pět minut po telefonátu jsem ucítila, že potřebuju tlačit. Takže Pracovitej volal znovu, aby vyrazila rychle a šlápla na to. K nám to měla asi dvacet minut jízdy. V tu chvíli už to jelo, Tygr se dral na svět a na nic nečekal. Já nemohla vylézt z vany a tak neplánovaně začal neasistovaný porod do vody. V tu chvíli jsem se opravdu bála. Chtěla jsem tam svou porodní asistentku, chtěla jsem, aby poslechla miminko, že je vše ok, chtěla jsem, aby tam byl někdo víc zdravotnicky proškolený než byl Pracovitej, kdyby miminko po narození nedýchalo. Nadávala jsem a volala ji. Ona však tou dobou bloudila v polích a lesích, protože jí přítel tchýně poradil skvělou zkratku, kterou netrefila. Pak jsem si šáhla dolů a ucítila hlavičku. Po další kontrakci hlavička vyjela ven a já ji pod vodou viděla. Pohladila jsem Tygra a viděla, jak hlavička rotuje, jak se vše děje, jak má, a obrovsky mě to uklidnilo. V tu chvíli jsme byli oba s Pracovitým tiše a čekali. Bylo to několik minut, pak přišla poslední kontrakce a Tygr celej vykouzl ven. Pracovitej ho chytl, aby si nenatloukl o vanu, a ve chvíli, kdy ho vytáhl nad vodu, zjevila se mezi dveřmi naše porodní asistentka. O půl desáté bylo po všem. Tygr byl nádhernej, růžovej, vůbec žádné šedé nebo fialové miminko. Od začátku bylo jasné, že je naprosto v pořádku. Měl se čile k světu, pil z prsa jak divej a dával nám už ten večer najevo, že bude mít hodně energie. Placenta vyšla asi po půl hodině a já si užívala celkem tři hodiny mazlení s miminkem, zatímco dole v domě probíhalo zapíjení. Porodní asistentka mě i miminko průběžně kontrolovala, obskakovala, ale nerušila. A já si plně vynahrazovala tu samotu, co ve mně probudily události po prvním porodu. Pak jsme přestřihli pupeční šňůru, rozloučili se s naší PA a přesunuli se do postele, kam se k nám ráno přidal Kecal, aby uvítal nového bratříčka. Druhý den odpoledne dorazila naše pediatrička i se sestrou, Tygra zkontrolovala, byla v šoku, jak jsem funkční a že vypadám jak týden po porodu, ne jen pár hodin. Miminko pochválila, domluvily jsme další kontrolu a zase jela.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *