Co všechno mě Brambůrka naučila (a to se ještě ani nenarodila)

Minulý rok v září a říjnu jsem se celkem dost trápila. Trápila jsem se svou budoucností, plánovala jsem a plánovala, jak to celé bude, kdy že dodělám školu, kdy půjde Tygr do školky, kdy začít shánět práci, jaké to vlastně bude začínat s prací úplně znovu, v jiném oboru, bez zkušeností. Trávila jsem tím přemýšlením opravdu hodně času. Až jsem si pak na jednom setkání s kamarádkama postěžovala, že bych se potřebovala naučit tolik neplánovat, nechat věci plynout a netrápit se zbytečně dopředu věcma, které neovlivním.

Jak to okomentovala jedna kamarádka: “Cink, vaši objednávku jsme přijali. Právě se zpracovává.”

Do měsíce jsem valila oči na pozitivní těhotenský test🙈. Tak díky, takhle jsem si to nepředstavovala, byla moje první myšlenka. Jak se to celé stalo, když jsme se chránili a ten měsíc se s Pracovitým dostali k intimnostem jednou, protože jsme byli oba na střídačku pořád nemocní, to už ví snad jen ten někdo nahoře, kdo to pro mě takhle zařídil.

Poté, co jsem tuhle nečekanou novinku zpracovala a přijala, jsem začala zase plánovat. Jak to bude s porodem doma, jak si dopřeju v (snad:)) posledním těhotenství kontinuální péči porodní asistentky, jak budu mít u porodu mámu a kamarádku, protože budou prázdniny. Trvalo jen pár týdnů, než se všechny moje představy opět zhroutily. Porodní asistentku jsem nesehnala, termín 31.července je dost naprd v tom, že je o prázdninách. Ještě k tomu přímo uprostřed prázdnin. Takže pokud zrovna oslovené asistentky nebyly nebo nebudou na mateřské (mám pocit, že letos je mezi nimi velký baby boom), mají dovolenou. Hodně z nich oba měsíce, některé sice jen červenec anebo srpen, ale to je člověku dost na nic, když by potřeboval, aby pro něj držely pohotovost od půlky července do půlky srpna.

A co teda dál? Začalo mi docházet, že plánovat nějak ztrácí smysl. Kdoví, jak to bude. Pustila jsem to. Teda aspoň jsem si to myslela. Moje hlava ale stále jela tak, jak je zvyklá. Promýšlela, která porodnice bude ta nejlepší, a stále, i když jsem tvrdila, že už to neřeším, jsem vymýšlela, kam si zajet na dlouhou dovolenou kolem termínu, abych mohla porodit někde, kde to bude super. Vždycky, když jsem ale něco vymyslela, přišla nečekaná komplikace, kvůli které to nebylo reálné. A tak mi padal jeden plán za druhým. Už mě to unavovalo, tak jsem byla schopná to opravdu pustit a smířit se s tím, že budu rodit v té nejbližší porodnici.

Od doktora jsem se tou dobou dozvěděla, že čekáme holčičku. Začalo mi dávat smysl, že je všechno jinak, než chci já. Jestli bude Brambůrka po mně, mám se na co těšit. Byla jsem odmalička holčička s jasným názorem na všechno a nebála jsem se za své názory bojovat.

Nemůžu vynechat fakt, že celé to těhotenství bylo jiné, než jsem znala. Bylo horší, náročnější, s novýma a nečekanýma záludnostma (“Cože? to jako furt bliju, i když už jsem v pátém měsíci???”). To asi abych si nemyslela, že to celé zvládnu levou zadní se znalostma a zkušenostma, které už mám.

Když se začal blížit konec těhotenství, opět jsem se vrhla na plánování porodu. Tentokrát hlavně skrz porodní plán a ambulantní porod. Jak dopadla má konzultace porodního plánu jste si tady už početli. To, že mám stále míň železa, přestože se ho snažím poctivě už několik měsíců doplňovat přírodními i klasickými způsoby, pozitivního streptokoka, kterého jsem v žádném jiném těhotenství neměla, že naše pediatrička má dovolenou skoro celý červenec a kamarádka gynekoložka pracující v porodnici, kam pojedu, dovolenkuje těsně před mým termínem, jsou už jen poslední hřebíčky do rakve mých plánů.

Včera jsem měla předporodní rituál. Naplánovala jsem si ho už hodně dávno. Někdy v březnu tuším. Vysnila jsem si ho a poté, co jsem zjistila, že čekám holčičku, moje představy byly ještě kouzelnější. Skvělé ženy kolem mě uvítají tu malou ženu v mém břiše, pozvou ji na svět! Celé to povede moje milá dula, kterou budu mít i u porodu! Budeme venku, v přírodě! Bude to prostě nádherné a dokonalé.

Ach ty moje plány. V pátek odpadla jedna blízká žena, kterou jsem tam moc chtěla. Předpověď vypadala na konstatní déšť celou neděli. V neděli ráno jedna kamarádka hlásí komplikace s autem, snad stihne dorazit. Do toho píše dula. Musela k porodu jiné klientky, rituál bohužel nestihne. Už mě to ale nechává úplně v klidu. Švagrová se celého odpoledne ujme, všechno vymyslí a zorganizuje, když vyjdeme ven a začne pršet, schováme se dovnitř, já nechávám věci plynout a neřeším, že má někdo zpoždění, že jsou věci jinak, než jsem si představovala. Užívám si společnosti těch úžasných žen, které dorazily z velké i menší dálky. Když pak probíhá malování na ruce a břicho, při kterém mně a Brambůrce ženy přejou nádherné a důležité věci, malá se probudí a nadšeně kope. Slyší je, vnímá je ❤️.

A já jsem od včerejška klidná. Vím, že všechno bude jinak, než si plánuju. Je mi to ale už jedno. Nebojím se, že by něco dopadlo špatně. Všechno dopadne tak, jak má. A mým jediným úkolem je to přijmout🙏.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *