Nové začátky

Nový rok přinesl touhu třídit a vyřazovat, případně vyhazovat. Vrhla jsem se na to hned po ránu a dala si klasické kolečko – Kecalova skříň, zničené vyhodit, malé přesunout k Tygrovi, Tygrova skříň, malé vytřídit, oblečení srovnat a zařadit bývalé Kecalovo oblečení, malé oblečení protřídit, zničené vyhodit, špinavé do prádla, čisté a použitelné do bedny pro další generace, údiv nad tím, že už vyřazuju oblečení velikosti 98 😳. Pak hledání “nových” triček, tepláčků a mikin na Vinted pro Kecala (110, 116😳😳😳).

A víte co? Já Nový rok a nové začátky strašně miluju. Když jsem chodila do školy, milovala jsem i první školní den a začátek nového pololetí, takový ten pocit, že začínáte s čistým štítem. To bylo nejvíc. Vždycky jsem měla naději, že to tentokrát budu dělat všechno poctivěji a tak nějak líp. Ten pocit se mě drží pořád 😄, jen těch příležitostí během roku znovu začínat už není tolik.

Včera jsem taky tak trochu třídila uplynulý rok. Byl to pro mě a naši rodinu nádherný a zároveň strašlivě náročný rok. Už si ale pomalu zvykám, že to tak s dětmi je. Čím víc je to s nima výzva, čím víc si sahám na dno, tím víc jsou mi často odměnou věci, které bych bez nich neměla.

Když jsem čekala Tygra, měla jsem takový ten klasický strach rodičů jednoho dítěte. “Co když nezvládnu moji lásku dělit mezi dvě děti?” Pak se narodil a já jsem zjistila, že to tak není. Láska se nedělí na víc částí, ale naopak narůstá. A po narození Brambůrky se mi to zase potvrdilo. Ten pocit, když na ty tři malé člověky koukáte, je prostě nepopsatelnej a neopakovatelnej.

Kdybych teda měla nějak metaforicky popsat loňskej rok, byla by to jasná horská dráha. Obrovský návaly lásky, pozitivna, štěstí, naplnění a pak zase velký pády dolů, nevyspanost, zoufalství, pesimismus nad tím, jestli to lze vůbec zvládnout. Ale takhle to s dětma prostě je. Mít děti, obzvlášť jich mít hodně, je ta nejlepší věc na světě, naprosto nepopsatelná a úžasná. A taky někdy sakra těžká. Jenže existuje vůbec něco fakt skvělého v životě, za čím se neskrývá kopa dřiny?

Nic prostě není černé nebo bílé a tak ani shrnutí mého loňského roku není jednoznačně pozitivní nebo negativní.
––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––
Zvládla jsem dvoje zkouškové, během prvního jsem jednou test musela předčasně odevzdat a běžet na záchod zvracet, problila jsem i všechny cesty vlakem do Brna a zpět. Na konci druhého zkouškového mi nohy napuchly tak, že jsem skončila na víkend v nemocnici. Poslední předmět jsem uzavřela týden před porodem. Musím říct, že jsem si studium představovala jinak, nějak víc pohodově😄, a když jsem zjistila, že jsem těhotná, zvažovala jsem s tím rovnou seknout. Ale jsem ráda, že jsem tu dřinu, učení po večerech a na dětských hřištích podstoupila a zvládla to, poznala jsem nové zajímavé lidi, naučila se toho hodně nového a měla nějaký čas jen pro sebe a své vzdělávání. Naučilo mě to být fakt poctivá, neodkládat seminárky a učit se, když to jde, protože každá chvíle věnovaná škole se počítá. Všechny zkoušky jsem dala napoprvé a dokonce jsem měla výrazně lepší studijní průměr než když jsem studovala ve dvaceti, bez dětí.

Díky téhle zkušenosti se školou jsem si opět ověřila, jak neuvěřitelného mám manžela. Pracovitej dal do mojí školy taky hodně, každý druhý týden nemohl jeden den pracovat a staral se o kluky, ve zkouškovém svolil k tomu, že jsem do Brna jezdila už večer před zkouškou, abych měla jistotu, že se vyspím. On se naplno staral o děti, domácnost a ještě k tomu stíhal svoji práci, protože jako podnikatel nemá nikdy stoprocentní volno. Kromě toho mě několikrát během roku podpořil, pomohl mi v těžkých situacích, je to prostě takový můj opěrný bod v tom šíleném světě plném chaosu. Po narození Brambůrky sem tam pronesl “jdi si lehnout” a vzal si na svá bedra starost o děti tři. Miluju ho čím dál víc, což jsem nemyslela, že je vůbec možné.

Tento rok byl pro mě hodně i o posledním těhotenství (teda pořád dodávám “snad posledním”, víte jak ), ve kterém bylo všechno jinak než jsem chtěla nebo si představovala. Zažila jsem třetí porod, poprvé s nějakými zásahy a urychlováním, což se mi nelíbilo. Musím se ale srovnat s tím, že se to tak stalo. Momentálně pracuju na odpuštění sama sobě (přestat pořád řešit, co jsem mohla nebo měla udělat líp) a zpracování toho zážitku. A mám obrovskou radost, že mám zdravou, krásnou, usměvavou Brambůrku.

V neposlední řadě jsem děsně ráda, že jsem se odhodlala založit tenhle blog. Dělá mi to radost, jen se musím v letošním roce víc snažit vyvažovat to, kolik blogu věnuju času a trochu krotit svoji potřebu zrovna neodkladně psát nějaký příspěvek, když se zjeví v mojí hlavě nápad. Protože sem tam tím lidi kolem mě trpěli, samozřejmě hlavně ti nejbližší.
––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––
Když jsme včera byli u kamarádů na Silvestra a já se rozhlídla kolem a viděla, že je tam už víc dětí než dospělých, a že ty naše děti spolu tvoří šílenou, divokou partu, která vypadala že zboří dům, přišlo mi, že náš život směřuje správným směrem (obzvlášť, když se nám je teda povedlo vykázat nahoru do patra, zavřít za nima dveře a my si zvládli taky povídat😄). Mám z toho velkou radost. A velikou radost mám i z těch kamarádek, co se k nám rodičům teprv v tomhle novém roce přidají ❤️

Do roku 2020 mám pár předsevzetí. O jednom jsem tady už psala – nesrovanávat se neustále s ostatníma, pak bych ráda zhubnula (nejklasičtější předsevzetí ever!😄), naučila se kašlat na zbytečné stresy z věcí, které neovlivním, a naučila se zvolňovat a zpomalovat. No, to bude fuška, tak uvidíme, jaký ten rok bude.

Všem vám přeju hlavně zdraví, trpělivost s dětma a hodně spánku🥳

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *