Jaký jsem měla tenhle týden pech

Povím vám dvě příhody naprosto vystihující tento týden.

V úterý jsem se vypravila na kosmetiku. Chodím jednou za dva měsíce už několik let a je to můj oblíbený relax. Nikam jinam takhle pravidelně nechodím, kosmetiku vynechávám jen ve třech případech – jsem těhotná a už nevydržím ležet na lehátku (obvykle to dám naposled v sedmém měsíci) anebo v šestinedělí (ale hned po něm jsem zase na kosmetiku objednaná), případně když jsem nemocná.

Měla jsem tam být ve dvě. Uspala jsem po obědě Brambůrku a čekala, že se, jako obvykle, zhruba po třičtvrtě hodině probudí, já ji nakojím, a pak znovu uspím v kočárku a pojedu. Jenže ona spala jako naschvál zrovna dlouho. Bylo čtvrt na dvě, já věděla, že potřebuju za dvacet minut vyrážet a ona bude potřebovat po probuzení nakojit. Vytáhla jsem teda ze skříně odsávačku a začala se mordovat s odsáváním, kdybych náhodou nestihla kojení než budu msuet odjet. Po deseti minutách práce jsem došla na to, že mám odsávačku špatně smontovanou (no jo, naposled jsem ji používala u Tygra). Konečně jsem ji rozjela a začala odsávat. Odsávala jsem pět minut, měla skoro 10ml (nesnáším odsávání🙈!!!) a Brambůrka se probudila. Takže jsem odsávačku zase odložila, malou nakojila a předala Pracovitému. Sedla jsem do auta a jela na kosmetiku, natěšená na odpočinek. Jenže paní kosmetička mě nemile překvapila. Ukázalo se, že jsem si termín poznamenala do kalendáře špatně a že jsem měla dorazit v pondělí. Ona na mě o den dřív marně čekala a teď na mě kapacitu nemá. Omluvila jsem se jí za svoje zmatky (opravdu byly moje, ona měla správný termín ve dvou diářích, takže je nepravděpodobné, že by to popletla ona), objednala jsem se na nejbližší termín (za pět týdnů!!!) a venku za dveřma jsem se rozbrečela.

Druhá příhoda se stala včera. Bylo pět hodin odpoledne, Pracovitej nebyl pořád doma a já šla s dětma do dětského pokoje. Kecal si stavěl z lega, Tygr si jezdil s autíčkama, Brambůrka žužlala nějakou hračku a já si řekla, že se jen ne chvilku natáhnu na Tygrovu postýlku. Lehla jsem si na břicho, zavřela jsem oči a tvrdě usnula, přestože jsem pět minut předtím vypila kafe. Spala jsem nějakou dobu, ale probudilo mě to, že mi oba kluci jezdili po hlavě a zádech autama. Poměrně divoce a podle toho, jak jsem měla rozcuchané vlasy, asi i celkem dlouho. Zvedla jsem se, celá rozlámaná a zjistila jsem, že Brambůrka už asi nějakou dobu řve, protože byla celá usoplená. Hračka se jí odkutálela daleko a ona se k ní neuměla přiblížit, a to jí teda dokáže hodně naštvat. Po pohledu na mobil jsem zjistila, že jsem spala patnáct minut. A Pracovitej stále nebyl doma.

Pokud jste to ještě nepochopili. Tenhle týden je dost na hovno. Mám pocit, že jen lítám, všechno je nějak zmatený, já jsem unavená, nic nestíhám, často brečím kvůli blbostem. Není to samozřejmě bez příčiny. Pracovitej má teď v práci dva nejnáročnější měsíce v celém roce. Leden a únor je vždycky mazec, loni to bylo ještě horší, protože já měla ještě zkouškové a do toho jsem pořád blila, protože těhotenství. No a deadliny jsou neúprosné, takže si i náš pobyt na horách teď vybírá svou daň a Pracovitej fakt má co dělat. Pracuje celý den, domů chodí akorát na večeři, po které jdeme už děti ukládat, někdy pracuje i večer. S Brambůrkou jsou poslední týden nějaké náročnější večery, usíná sice pořád v sedm, ale kde jsou ty časy, kdy se pak budila až o půl desáté. Teď za ní běhám strašně často. Sice mi v náručí nebo u prsa zas hned usne, ale je to pro mě náročné, o nerušeném sledování filmu nebo saunování si můžu nechat zdát (naposled jsem běžela ze sauny celá zpocená dvakrát kojit). Mimo to stále nechce nikoho jiného než maminku a dává to dost hlasitě najevo. Tygr zas pro změnu měl nehezkou scénu ve školce, po které jsem hodně zvažovala, jestli neděláme něco špatně. A víte, jak hrozný je, vyslechnout si od paní ředitelky, jak ubližuje vaše dítě ostatním dětem? Myslela jsem, že se na místě propadnu. Připadala jsem si jak nejhorší máma na světě. Kecala stále ještě nepřešlo období vzdoru nebo přešel už rovnou do puberty, nevím. Už z některých jeho specialitek šílím. Pracovitej i jeho máma jsou oba nervózní (mají rodinnou firmu), protože deadliny a hafo práce, a i u společného oběda řeší pracovní věci a přenáší na mě jejich stres.

Já jsem si taky moc nepomohla k pohodě. Rozhodla jsem se hubnout, takže jsem začala jezdit intenzivně na cvičení. A ono jet dopoledne cvičit pro mě znamená ráno vypravit děti do školky, hned jak se za nima zavřou dveře uvařit oběd, mnohdy už se řvoucí Brambůrkou, nakojit B, přebalit, oblíknout, pak honem do města nakoupit a zařídit nějaké další věci, když už jsem sem jela, B mezitím spí, pak na cvičení, po cvičení hned spěchat domů, závěrečnou relaxaci obvykle vynechávám, ohřát oběd, běžet pro kluky do školky, uložit tři děti. Uf, prostě ne zrovna pohodové dopoledne. Dejte si za sebou takové tři a dopadnete tak, že spíte zaboření obličejem v polštáři a děti vám jezdí po hlavě autama. Jo a samozřejmě nezhubnu nic, protože doma stres zajídám.

Jakože pořád to má nějaká pozitiva. Například jsem se konečně naučila sama ukládat děti po obědě i večer, všechny tři, a přestala jsem být ve stresu z toho, že Pracovitej tady nebude, protože už vím, že se to dá zvládnout, když není zbytí. A taky Brambůrka teď v noci spí (vedle prsa samozřejmě, kojí se cca po dvou hodinách, ale já ji obsluhuju jen v polospánku, takže jsem plus mínus vyspaná) a už týden nebyl nikdo nemocný (a já nebyla nemocná už skoro tři týdny!!!).

Ale je toho prostě moc. Dochází mi síly a potřebovala bych dovolenou. Jenže vím, že únor bude ještě náročnější (minimálně z Pracovitého strany), a ten výhled mě teda upřímně děsí.

No nic. Dneska večer bude další pokus o saunu a relaxaci. A já se pokusím zvolnit a být na sebe hodná, abych do toho března přežila.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *