Co dělám, abych přežila karanténu

Kolem mě jsou samí úžasní lidé. Šijou roušky, rozvážejí nákupy seniorům, různě jinak dobrovolničí. A já si připadám, že bych taky měla něco dělat. Ne jen sedět doma na zadku.

Jenže jsem realista, se třema přívěskama na krku bych měla mít nižší ambice, řekla jsem si včera. A tak jsem začala jen zuřivě uklízet a cvičit. Byla jsem nadšená, jak krásně mi to jde, vytiskla jsem si týdenní plán úklidu, naplánovala si i cvičení, ale hned ten večer jsem dostala ťafku přes pusu. B má už pár dnů rýmu a včera se začala dusit a štěkavě kašlat. Jo, už má zase laryngitidu, potřetí během tří měsíců. To jsem opravdu s žádným dítětem nezažila.

Takže jsem celou noc prostála u okna, navlečená v mikině, tlustých ponožkách, pyžamu, Brambůrka v nosítku s čepicí, kolem nás omotaná deka, na parapetu počítač se seriálama a později filmem. Kolem druhé ráno se jí na dvě hodinky ulevilo, tak jsme chvilku spaly vedle sebe v posteli, ale pak zase přišlo dušení a opět čas na nosítko a mrazivý vzduch. O půl šesté jsem ji předala Pracovitému a do osmi jsem dospávala, než odešel pracovat.

Tahle dnešní noc mi ukázala, co je ta moje každodenní realita a jaké ambice bych měla na tohle karanténní období mít. Myslíte, že nulové? To zas ne. Jen si myslím, že bych měla mít ambice trošku jiného druhu. Co třeba chci během karantény zvládnout?

1. Nesrovnávat se. Je úplně skvělý, že spousta lidí teď dělá hodně dobra. Já na to teď energii nemám. A je to v pořádku.
2. Cvičit jógu, ale ne proto abych zhubla nebo si něco dokázala. Chci ji cvičit, protože mi to dělá dobře, cítím se díky tomu líp a moje tělo to oceňuje. A když někdy cvičení vynechám, tak se z toho nehroutit (to souvisí s dalším bodem)!
3. Poslat výčitky svědomí do háje. Mám je pořád. Nevím, jestli to znáte, ale já mám výčitky svědomí, že jsem hrozná matka, mám výčitky svědomí, když zasvítí slunce a vidím špinavý okna a bordel na podlaze, mám je i když necvičím. To je ale to poslední, co teď potřebuju. Proto když se mi v hlavě objeví, dělám to, že si poslechnu, co mi chtějí říct a pak je většinou velmi nevybíravě pošlu někam.
4. Říkat si o pomoc, plánovat si relax a mluvit o svých pocitech. Během posledního týdne jsem dvakrát řekla Pracovitému, že potřebuju spát, děti mu dala a šla spát. V neděli jsem si zorganizovala pro sebe saunu, zatímco Pracovitej byl s dětma. U oběda jsem zmínila, jak jsem z některých věcí špatná a popovídala jsem si o tom s tchýní. Zavolala jsem psycholožce, se kterou jsem si povídala o tom, jak tuhle náročnou stresovou situaci zvládat.
5. Netlačit na sebe. Když se mi sem tam povede uklidit, udělat něco navíc nebo obléct všechny děti a vyrazit do lesa, bude to super. Ale když ne, nic se nestane.
6. Modlit se za tu situaci, za zdraví, za lidi kolem a za moudrost politiků. Odevzdat své obavy a nedusit se jimi.
7. Nezbláznit se z toho. To je takovej můj největší cíl. Nechci své strachy přenášet na děti, nechci po skončení karantény být uzlíček nervů, kterej má deprese. Proto ty předchozí body.

Foto je z nedělní procházky kolem lesa. Nepotkali jsme nikoho a návleky na krku, nachystané pro případné zakrytí pusy a nosu, jsme tím pádem nevyužili. Vzduch byl voňavý a počasí “aprílové”. Uprostřed procházky se zatáhlo a začala sněhová vánice, pak se zase vyjasnilo. To vše během půlhodinové vycházky.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *