Kde mám hranice?

Stojím a křičím. Hodně kříčím, až mi na chvilku hlas vypoví službu a já se rozkašlu. Dívám se na ty tři děti, co na mě hledí. Hned vteřinu po tom křiku se začnu stydět. Zase jsem to dopustila. Nechala jsem to zajít daleko a to, že to skončilo mým frustrovaným křikem, je jen a jen moje chyba.

Ráda bych napsala něco o tom, jak to mám s hranicema. Ale pozor, nemyslím hranice pro děti. Dneska to bude o těch mých hranicích.

Když se mi narodil Kecal, velmi brzo jsem zjistila, že mít dítě, obzvlášť takové, co hodně brečí a málo spí, je intenzivní zážitek. Měla jsem pocit, že moje osobnost se úplně rozpadla, moje já zmizelo, najednou jsem byla máma, prso, náruč a nic víc. Byla jsem z toho překvapená. Nějak jsem si naivně myslela, že porodem se od sebe aspoň částečně oddělíme, že sice budu mít dítě, ale budeme se o něj starat s Pracovitým nějak napůl, že se toho zas tolik nezmění. Ale najednou tam byl a všechno bylo jinak. Kecal vyžadoval moji přítomnost, prso chtěl tak často a tak intenzivně, že pro mě jakékoli vzdálení bylo hodně komplikované. Začala jsem to vzdávat. I proto, že jsem zároveň naše oddělení prožívala i já. Je to děsnej zmatek s těma dětma. Člověk od nich chce děsně utéct, odpočinout si, ale zároveň ho to až fyzicky bolí, když má jeho miminko v náručí někdo, kdo ho neumí utěšit, a dítě pláče. Nebo když přemýšlí nad tím, jak to vlastně ten člověk, co hlídá, zvládá. Já v tomhle byla děsná. Pořád jsem si stěžovala, že potřebuju vypadnout, a když jsem odešla, neužila jsem si to ani trošku, protože jsem byla hrozně nervózní, co se děje doma. Časem jsem se na to vykašlala a raději neměla nějak velké ambice být bez dítěte. Kromě toho mě celkem válcovaly představy ostatních o tom, jaká bych jako máma měla být. Jak moc jsem chtěla umět mávnout rukou nad poznámkama lidí v mém okolí!

Dalo se to vydržet v šestinedělí, se zaťatýma zubama i dalších pár měsíců, ale když jsem znovu otěhotněla, něco se ve mně zlomilo. Začalo mi být jasné, že jestli mám přežít dvě děti rok a půl od sebe (a to jsem netušila, že ještě přijde Brambůrka!), musím začít pracovat na tom, abych to mateřství pojala jinak. A začala jsem právě objevovat, jak důležité je naučit se hledat vlastní hranice. Hranice toho, co je pro mě dobré, a co mi už ubližuje. Definovat si to, co je pro mě v rodičovství důležité a zbytek se snažit házet za hlavu. Objevila jsem například…

Že ač je mi velmi sympatické dlouhodobé kojení a myslela jsem si, že budu všechny děti kojit do samoodstavu, není to pro mě možné. Třeba se to někdy změní, ale spíš asi ne. A nevadí to.
Že ač se mi některé myšlenky kontaktního rodičovstí, respektující výchovy a dalších podobných směrů líbí, nevyvázla bych se zdravým rozumem, kdybych měla dělat všechno podle jejich příruček. A brzo jsem je zahodila.
Že nikdy nesplním všechny očekávání, který ode mě lidi kolem mají. Že to není v silách nikoho a ani to tak být nemá. Že musím sama hledat vlastní cestu.
Že můžu bez výčitek vytáhnout před lidma kupovaný příkrm, lahvičku s umělým mlíkem nebo sem tam v očích lidí jako matka totálně selhat.
Ale především, že já sama potřebuju svůj prostor. Že se musím naučit říkat svým dětem některá nepříjemná slova:

“Ne. Teď ne.”
“Nechci.”
“Nebudu si s tebou teď hrát.”
“Tohle mi není příjemné, nedělej to prosím.”
“Necítím se dobře.”
“Je mi z toho do pláče.”
“Potřebuju být pět minut sama, odejděte prosím.”

A odmalička je tím učit tomu, že máma je člověk se svýma potřebama, stejně jako oni. Není to nějaká superžena, která skousne cokoli, která se zatne a dá to. Protože vždycky když se snažím být dlouho takovou superženou, dopadne to stejně…

Stojím a křičím. Hodně kříčím, až mi na chvilku hlas vypoví službu a já se rozkašlu. Dívám se na ty tři děti, co na mě hledí. Hned vteřinu po tom křiku se začnu stydět. Zase jsem to dopustila. Nechala jsem to zajít daleko a to, že to skončilo mým frustrovaným křikem, je jen a jen moje chyba.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *