O těžkém čekání

Za dva měsíce mě čeká kolonoskopie. Když to někomu řeknu, obvykle se zeptá, jestli se bojím. Mě ale víc než strach z bolesti nebo toho vyšetření, poslední dobou trápí ta hrozná nejistota, která mě svírá.

Jasně, určitě budu mít před vyšetřením strach. Když jsem šla na gastroskopii, bylo těch deset minut v čekárně ze všeho nejhorších. Jednak jsem se hodně bála toho zákroku a druhak jsem měla obavy z toho, co na vyšetření objeví. Třásla jsem se a taky mi hlavou problesklo “uteč”. Jenže jsem věděla, že ta nejistota je mnohem horší a tak jsem zatnula zuby a vydržela. Nic mi nenašli, doktor se na mě tvářil jako na hypochondra, který si jde jen tak pro zábavu na gastroskopii, a poslal mě domů.

Po téhle zkušenosti jsem zvažovala, že se na to vyšetření vykašlu a nějak se prostě naučím žít s tím, že mám průjmy a křeče v břiše. Dívat se znovu na stejného doktora, jak mi otráveně zase oznámí, že mi nic není, mě fakt neláká. Jenže pak se mi o dost zhoršila vyrážka po celém těle, a kamarádka doktorka zmínila, jestli náhodou nemůžu mít Crohnovu chorobu. O té nemoci jsem nevěděla nic, ale jakmile jsem si o ní začala číst detaily, našla jsem se v tolika příznacích, které mě od dětství trápí, až mi z toho nebylo dobře. Takže jsem se nakonec přece jen objednala.

A teď jsem ve fázi čekání. Tříměsíční objednací lhůta je sakra dlouhá, když člověk žije v nejistotě. Ale bohužel to urychlit nejde, navíc se ještě modlím, aby se mi vyšetření neodložilo kvůli covidu, kdoví, jak na tom budou nemocnice v listopadu.

Navíc mi je poslední dva týdny opravdu zle. Jsem tak hrozně unavená, že mám pocit, že někdy usnu vestoje, vyloženě mě bolí oči a volají “zavři nás už”, a když si vzpomenu na to, jak jsem na jaře měla období, kdy jsem každý den hodinu sportovala, přijde mi to úplně neskutečné. Hodina jógy nebo běhu by mě teď asi zabila. Nješílenější na tom je, že unavená jsem i přesto, že děti v noci spí a já taky. Křeče v břiše se mi taky zhoršily a blbě od žaludku je mi teď skoro celý den, v noci mě to probudí naštěstí jen někdy, zas tak intenzivní ty bolesti většinou nejsou. Do toho mě svědí celý člověk. A vyrážka se stále drží a upozorňuje mě na to, že něco není v pořádku.

Abych se z toho nezbláznila, zakázala jsem si googlit nové a nové informace o té nemoci nebo podobných chorobách. Snažím se na to nemyslet, zabavit se jinými činnostmi, užívat si krásný podzim. Tak jak toho jsem schopná. Dělám klidné činnosti, co mi dělají radost. Například jsem začala každé odpoledne dělat něco na zahradě. Když jsem o víkendu ostříhala a vyplela růže, sedla jsem si pak na trávu před ně a asi patnáct minut jsem se jen kochala svým dílem a nadechovala se čerstvého vzduchu. Bylo mi dobře.

Učím se zpomalit a být na sebe hodná. Když jsem unavená, lehnu si na gauč a řeknu dětem, že mi není dobře, však oni už si umí poradit sami. A když přijde Pracovitej, jdu spát. I když je třeba sedm večer. Snažím se taky naslouchat svému tělu a všímat si, po jakém jídle je mi zle, a po kterém to není tak hrozné.

Čas se pomalu vleče a za dva měsíce už budu čekat v čekárně. Jestli mi na něco přijdou, nevím. Věřím ale, že cokoli bude lepší než tahle nejistota.

One Comment

  • Karolina

    Drzte se, musi to byt strasne tezke a vycerpavajici. Ale urcite je lepsi zjistit, proc je vam zle, pak s tim treba pujde neco delat. Drzim palce, at to zvladnete!

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *