Mlhou a deštěm

Dneska jsem si udělala se všemi dětmi výlet. Byl to skoro roadtrip, protože jsme většinu doby strávili v autě. Před dvěma týdny mi totiž porodila kamarádka. Narodila se jí třetí nádherná holčička a já poslední dny střádala uvařené jídlo, abych jí aspoň trošku v šestinedělí pomohla.

O půl páté jsme proto po dlouhém chystání, oblékání a nošení věcí do auta nastoupili a vyjeli. Čekalo nás dvacet minut jízdy.

“Ještě se pomodlím, děti, a pojedeme.” houkla jsem dozadu. “Pane Bože, prosím ochraňuj nás na cestě, ať se nám nic nestane.” modlila jsem se.

“Pane Bože, hlavně ať nevysypeme tu buchtu z plechu.” dodal Tygr a mlsně se díval na buchtu, která byla pod jeho nohama.

“Bože, hlavně, ať neprší a můžeme si chvilku s kamarádkou pohrát venku.” dodal Kecal, který speciálně pro tohle hraní vezl vysílačky postavené z lega.

A jeli jsme. Mlhou a deštěm. Zatáčkama, do kopce, z kopce, lesem, kolem polí a pastvin s ovečkama. Povídali jsme si o tom, proč za tetou jedeme, proč tam nezůstaneme dlouho a proč je hezké jí dát půlku té buchty, která v autě tak voněla, i když by se minimálně polovině osazenstva auta víc líbilo, sníst ji celou hned. Zpívali jsme si s rádiem a pak jsme tam najednou byli.

Zdrželi jsme se jen chvilku, vyložili jídlo, pokochali se miminkem, pozdravili, objali naše blízké a zase zpátky nasedli do auta.

A já se celou cestu domů nemohla ubránit myšlenkám o tom, jak velký kus cesty jsme za ten rok a dva měsíce všichni urazili. Už to nejsme my, kdo se snaží sžít během šestinedělí, už jsme to my, kdo vezeme jídlo jako sehraný tým a zas mizíme v mlze a dešti.

Tak díky, týme, že jste to se mnou zvládli, nevztekali se a udělali mi tu cestu příjemnější!

Fotka je archivní. Je na ní první setkání našeho kompletního týmu po příjezdu z porodnice.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *