Pondělní procházka

Šlapu ve sněhu a dýchám zhluboka. Slzy se mi valí po tvářích. Na zemi vidím kámen. Vezmu ho a vztekle ho mrsknu do stromu na okraji cesty. Jo, tohle pomohlo. Beru další a další. Házím s nima jak smyslů zbavená. Jsem fakt hodně naštvaná. Na sebe, že jsem tak vybouchla a nešla se raději ven vybít dřív. Na Pracovitého za jeho někdy fakt blbý nápady. Na celej dnešek, kterej byl totálně na nic. Na tu blbou diagnózu. Nakonec jsem s kameny přestala a vyrazila dál. Prošla jsem celou vesnici a nepotkala živou duši. Rovnala jsem si myšlenky, dýchala ledový vzduch a pouštěla emoce ven.

Dnešní den byl velmi pekelný. Mohlo za to několik faktorů. Pracovitej si včera dal extra otužovací výzvu, která nedopadla nejlíp, takže nemůže moc chodit, a já během dne byla na všechno sama. Brambůrka se rozhodla dneska ráno odplenkovat, takže čůrá všude po domě a plínu nechce ani za nic. Když ji obleču, hned se zase svlíkne. Říkám si, že možná nebylo zas tak taktické, naučit ji se svlíkat. A do třetice mi volala alergo-imunoložka s výsledky testů. Potvrdila se mi silná histaminová intolerance.

Musím říct, že jsem vlastně nebyla překvapená, protože čím víc jsem o téhle poruše četla, tím víc mi přišlo, že to opravdu sedí a vysvětluje všechny mé problémy. Ale to jsem si myslela už o Crohnově chorobě, takže jsem pořád krotila svá očekávání, že konečně něco vysvětlí, proč je mi furt tak mizerně. Když mi to doktorka do telefonu říkala, byla jsem tedy na jednu stranu ráda, že konečně mám jasno a moje hledání opravdu končí. Jenže na druhou stranu tahle diagnóza není úplně něco, co by člověk rád vyslechl. Moc dobře vím, co nízkohistaminová dieta znamená. Kamarádka na ní už nějakou dobu je, já o tom hodně četla. Obzvlášť mě to nasralo, když jsem si uvědomila, že mi před pár dny skončilo eliminační období low-fodmap diety, kterou jsem držela kvůli svým střevním problémům. Těšila jsem se, že začnu zařazovat potraviny, ale jsem opět na začátku. Tyhle diety se totiž v něčem překrývají, ale v něčem jsou dost rozdílné. Vysvětluje to pravděpodobně i to, proč mi na low-fodmap dietě bylo líp z hlediska střev, průjmů a nadýmání, kůže, ale nepomohla mi na únavu, bolesti kloubů a hlavy.

A tak když jsem v telefonu poslouchala první informace k tomu, co a jak s HIT, začala jsem dost klesat na duchu. Co když si už nikdy nedám čokoládu, víno, kávu nebo třeba rajčata? Přišlo mi to úplně bizarní, že se dozvídám pro můj život takhle zásadní informaci a do toho po mně lezla Brambůrka. Kluci se metr ode mě hádali a o chvilku později se začali prát. Zavěsila jsem telefon a chvilku koukala do blba. Tak konečně. Mám diagnózu, která vysvětluje všechny problémy, co mám! Teď by se odněkud měly ozvat fanfáry nebo alespoň potlesk, ne? Po půlročním trápení a hledání! Ale neozvalo se nic, život se nezastavil, B se počůrala na zem, metr od nočníku, a kluci už oba plakali, protože se porvali. Zvedla jsem se a šla jsem pro hadr na zem. Najednou mi přišlo, že jsem všem ukradená. Že jsem jen služka svých dětí. O hodinu později, když už dorazil Pracovitej, jsem vybouchla. Stačilo, aby Tygr shodil ze stojanu moje noty a odmítl je uklidit. Seřvala jsem všechny, úplně všechny, rozbrečela jsem se a nakonec utekla ven.

Trvalo hodinu chození, spoustu slz a asi tak sedm hozených kamenů, než jsem si myšlenky nějak základně srovnala, a rozklíčovala a zpracovala své emoce. Než jsem si tu scénu odpustila a dovolila jsem si jít domů.

Teď už jen zpracovat tuhle histaminovou novinku. Ty bláho, to je zase pondělí!

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *