O trpělivosti a síle mlčení

“Mám teda ten chleba namazat máslem?” ptám se už trošku unaveně. Dorozumět se s Brambůrkou o tom, co by zrovna chtěla, je někdy náročné. “Jo” ozve se a já si oddechnu. “Dobře.” řeknu a začnu chleba mazat. V tu chvíli se ale něco stane. Asi jsme se špatně pochopily nebo si to B rozmyslela. Najednou se rozbrečí a aby dodala důraz tomu, jak moc je naštvaná, sleze opatrně z židličky a pak sebou plácne na zem vedle mých nohou. Spustí řev jako lvice. Sedím a v duchu počítám. 1, 2, 3…10. Ne, ještě nejsem klidná. Tak ještě: 11, 12, 13…20. Ok, tohle by šlo. “Ty se takhle hrozně zlobíš? Chtěla jsi to jinak?” “Jó!” ozve se B, která už mezitím přešla z roztomilého batolete do takového toho tvora, co je celý usoplený a rudý vzteky. “No jo, to je mi líto, že tě to tak naštvalo. Chceš pomazlit?” “Jo, mahit jo.” vleze mi do náruče. Jen tak sedíme, já mlčím a ona se uklidňuje. Až když už je úplně klidná, zeptám se: “Tak jak teda? Chtěla jsi jiné máslo?” Napodruhé se naštěstí dohodneme rychle a můžeme se směle pustit do svačiny.

Jestli mě něco moje tři děti naučili, tak je to rozhodně trpělivost. Pamatuju si, jak bych podobný konflikt řešila s Kecalem ve věku Brambůrky. Rozhodně by si vyslechl hodně mého řevu, kterým bych se pokoušela přehlušit jeho pláč, možná bych ho i plácla, když by mi ujely nervy. Za ty roky, co ale mám v životě tyhle moje učitele trpělivost, se naštěstí hodně změnilo. A pokud zrovna nejsem nevyspaná, hladová nebo dlouhodobě frustrovaná, celkem podobné situace zvládám.

Už jsem se nějak smířila s tím, že sem tam na mě někdo zakřičí: “Ci houpat!” místo aby řekl: “Mami, prosím tě, mohla bys mě pohoupat?” A že zakřičet na něho zpátky: “Až se přestaneš chovat jako hulvát uřvanej, ty malej fakane!” není to nejlepší řešení podobných situací, i když v hlavě často něco podobného mám. A tak prostě někdy mlčím. Počítám nebo se koukám z okna na přírodu a snažím se vytěsnit ten děsnej řev, kterej je hned pár metrů ode mě. Promlouvám, až když se uklidním, abych jim svým příkladem ukázala, že s lidma kolem nás se dá jednat i slušně. Kde jinde by se to totiž ti malí neandrtálci měli naučit?

S prodlužujícím se lockdownem a zavřenýma školkama to začíná být čím dál náročnější. Určitě to taky doma máte. Děti se začínají nudit, možná prožívají hluboko v sobě i nějakou úzkost z té situace, která nám tady už rok vládne, protože nemám iluze o tom, že by neprokoukly každý náš strach a naštvanost a nenasákly tyhle negativní emoce jako houba. Doma to začíná být dost ponorka. A tak se tyhle moje intervaly mlčení prodlužují. Děti už si toho všimly. Dneska mi Tygr po jednom takovém asi dvouminutovém tichu řekl: “Mami, mami! Tak co uděláš, když mě Kecal bouchl?” Nadechla jsem se, vydechla a ještě naštvaně zvýšeným hlasem řekla: “Já už toho mám po krk! Nebaví mě ty vaše věčné spory!” pak jsem se trošku uklidnila a dodala: “Mám chuť na vás křičet. Jestli chceš, abych to nějak s váma řešila, tak prostě musíš počkat, až se uklidním.”

Nezbývá než doufat, že než otevřou školky, nebudu se muset odcházet uklidňovat ven nebo mlčet třeba deset minut. A na závěr skvělý obrázek, který mě inspiroval k mé každodenní modlitbě.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *