Kdy se cítím být skvělou mámou

“Jo!” vykřiknu radostí poněkud hlasitěji než jsem očekávala, takže paní pár metrů ode mě poskočí, jak se lekne. “Pardon,” řeknu a usměju se. Ona to samozřejmě nevidí, mám respirátor a ona taky. Jsme v obchodě a já právě investovala drahocených patnáct minut na to, abych pročetla složení všech čokoládových zajíčků. Hledám nějakého bez mlíka a v podstatě hlavně kvůli téhle misi jsem jela do největšího obchodu široko daleko, kde mají výběr obrovský.

Tygr totiž nemůže mlíko a pokaždé, když někdo k nám domů přiveze čokoládu nebo na čokoládu jen přijde řeč, rozbrečí se, nešťastný, že si ji nemůže dát. Blízkým kamarádům a známým to říkám a prosím je, aby přinesli něco jiného, ideálně teda ovoce nebo něco zdravějšího, ale pokud už musí nějakou sladkost, aby spíš koupili želatinové bonbóny, které budou moct oba kluci. Jenže jsou lidi, se kterými nemám tak blízký vztah, abych jim dopředu volala a diktovala, co mají nebo nemají přivézt. A to jsou přesně ty situace, kdy Tygr pláče, že on chce taky Kinder čokoládu a já musím být neoblomná.

Takže když se přiblížily Velikonoce, měla jsem jediný cíl. Najít čokoládového zajíčka z čokolády bez mlíka. Doufala jsem, že nějaký kvalitnější z tmavější čokolády by se objevit mohl. A opravdu jsem ho našla! Víte, já sladkosti dětem nekupuju a dlouho jsme ani na Velikonoce a Mikuláše nic podobného nedávali. Jenže Tygr už bude mít čtyři, Kecal pět a půl a tak už celkem povoluju. Nepřijde mi fér dětem úplně zakazovat něco, co si i my dospělí rádi sami dáme. Není to tak, že bych při nákupu automaticky kupovala čokolády nebo bonbóny, to opravdu ne. Ale sem tam máme nějaký sladký dort při oslavě, babička dětem často vaří puding a sladkou kaši, někdy dostanou domácí bezovou šťávu a k snídani Cheerios (jsou taky bez mlíka!). A kromě toho právě v mikulášské nadílce a o Velikonocích dostanou i klasické sladkosti. Snažím se omezovat pouze množství, aby jim nebylo špatně, na Velikonoce dostanou jednoho čokoládového zajíčka a pak každý jedny bonbóny, zbytek nadílky jsou už vajíčka natvrdo.

Ale dnes nechci řešit téma sladkostí. Chci se vrátit k tomu pocitu, který mám pokaždé, když otevřu skříň a vidím tam ty zajíčky. Koupila jsem tři stejné, pro Pracovitého, Tygra i Kecala. Aby Tygr neměl pocit, že má nějakého jiného (Brambůrka dostane něco jiného, ne proto, že je holka, ale protože je ještě malá). A vždy, když ty zajíčky vidím, připadám si jako nejlepší máma na světě. Přitom taková blbost, může se někomu zdát. Jenže pro mě je to důležité. Obzvlášť, když já se svou dietou moc dobře vím, jaké to je, mít chuť na něco, co nemůžu jíst. Proto se moc snažím, aby pokaždé, když se bude servírovat něco, co Tygr nemůže, byla pro něj nachystaná stejně dobrá alternativa. A ideálně, aby se ty situace, kdy něco nebude moct, děly co nejmíň.

Od pondělka, co jsem takhle jásala nad objevem zajíčka bez mlíka, přemýšlím nad tím, v jakých dalších situacích mám pocit, že jsem fakt dobrá máma. Přemýšleli jste nad tím někdy? U mě jsou to tyhle situace:

Když strávíme většinu dne venku a děti jsou od hlavy k patě totálně špinavý, ale krásně unavený a spokojený.

Když je pak večer všechny vykoupu, jsou voňavý, v čistých pyžamkách a usínají včas ve svých postýlkách.

Když jim nachystám zdravou svačinu a oni ji fakt sní. Nebo když uvařím oběd a oni si třikrát přidají.

Když se mi podaří uhádat čas jeden na jednoho a já s kýmkoli z nich strávím třeba dvě hodiny o samotě.

Když se nám povede fakt krásnej výlet a děti si ho náležitě užijí, samozřejmě po počátečním mručení o tom, že nechtějí za žádnou cenu ven.

Když vidím kluky, jak sami venku stavějí bunkr nebo domeček pro zvířátka a mám pocit, že tady na vesnici mají nádherné dětství (a že je to i moje zásluha).

Když se mi povede zvládnout nějakou složitou situaci s klidem zenového mistra.

Přemýšlím, kde se to ve mně bere. Kdo nastavil tahle moje očekávání, že takhle to má být a pokud tohle plním, jsem dobrá máma? Kolik z toho tak opravdu cítím a co z toho jsou jen tlaky lidí kolem mě? Co z toho jsem tak cítila vždycky a co se mi tam přidalo během těch let, co jsem máma?

Dnes odpovědi nemám, snad to jednou nevadí. Budu si o tom dál přemýšlet a pokaždé, když na děti zakřičím nebo udělám něco po čem budu mít pocit, že jsem strašná matka, se půjdu podívat do té skříně. Protože jo, tohle se mi fakt povedlo! Jsem dobrá máma!

2 Comments

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *