O Velikonocích v karanténě

V sobotu odpoledne se kamarádka na Facebooku ptala lidí na to, jak moc prožívají Velikonoce, a já jí tam odpovídala, že letos je to úplně na nic (teda použila jsem jiný slovo, ale to nechme teď stranou). Jako už loni to za moc nestálo. Do kostela jsme nemohli, což nás jako věřící dost rozhodilo, ale aslespoň jako rodina jsme se sešli a udělali si vlastní duchovní program doma a pondělní tradice jsme si užili taky i když jen v malém měřítku. Jenže letos mi ve čtvrtek vyšel pozitivní test na covid a tak jsme se zavřeli do karantény. Nemohli jsme se navštívit ani s babičkou, která bydlí hned vedle, nemohli jsme vyrazit na výlet, prostě depka jako prase.

Jenže v pondělí už jsem měla úplně jiný názor. Letošní Velikonoce, na to, jak blbě na začátku vypadaly, byly nakonec celkem povedené. Co jsme tedy podnikli, když jsme mohli jen na zahradu kolem domu?

Na Zelený čtvtek jsme si udělali doma slavnostní večeři, což bylo moc fajn. Děti si užily pití brusinkového džusu ze skleniček na víno, my si užili dobré jídlo, dokonce jsme dali na stůl ubrus, což není se třemi malými dětmi maličkost! V pátek jsme byli doma, protože mi bylo celkem špatně a ležela jsem většinu dne. Plánovali jsme vyrazit na nedalekou křížovou cestu jako loni, jenže karanténa nám plány překazila, tak jsme nakonec nešli nikam.

Sobota byla zas o kus lepší. Vymysleli jsme a zrealizovali klukům hon na poklad, který prověřil jejich znalosti velikonočního příběhu. Toho křesťanského myslím :). Hledali na zahradě obrázky, které pak seřazovali do správného pořadí, což je zavedlo k místu, kde byl poklad. Byli nadšení a moc je to bavilo. Kecal dokonce obrázky použil o den později znovu, aby udělal druhou honbu za pokladem, tentokrát pro mě a Pracovitého. I poklad jsme dostali!

V neděli ráno jsme si udělali domácí bohoslužbu. Přečetli jsme si všechny krásné texty, na které se vždycky do kostela o Velikonocích těšíme. Spojili jsme se online se švagrovou a s babičkou vedle v domě. Dokonce jsme si i zazpívali a musím říct, že výhoda toho, že můžeme ztlumit mikrofon, když se zrovna děti vedle nás porvou, je obrovská. Smáli jsme se s Pracovitým, že by bylo skvělý, kdyby takhle šly ty děti ztlumit i normálně v kostele.

Pak jsme se věnovali přípravám na pondělní tradice. Pracovitej měl naštěstí připravené proutky a tak nevadilo, že už nikam nemůžeme. Zkoušel Kecala naučit plést pomlázku, ale nakonec usoudil, že letos to ještě Kecal sám nezvládne a dopletl ji za něj. Tygr klasicky ani nepostřehl, že se něco jako “pletení pomlázek” děje, když poskakoval kolem. Já jsem se pak vrhla na barvení vajíček. Jenže to bych nesměla být já. Loni jsem zapomněla barvy koupit a narychlo improvizovala přírodními barvami, takže klasické cibulové šlupky a pak kari (samotnou kurkumu jsem neměla) a červené kyselé zelí z pytlíku, prostě co dům dal :D. Dopadlo to celkem dobře. Každopádně letos jsem nechtěla mít tolik práce navíc, tak jsem si barvy koupila včas. A dobře je uklidila. Takže v neděli jsem prohledala celý dům a barvy nenašla. Jen nálepky, které jsem kupovala společně s nimi. A taky dekorativní papírový vajíčka. Ale barvy nikde. Normálně bych se z toho asi hroutila, jela rychle pro barvy do obchodu nebo narychlo vymýšlela přírodní barvení z toho, co doma máme jako loni.

Jenže letošní Velikonoce už byly ve všem tak jiné, že jsem jen pokrčila rameny a rozhodla se, že na vajíčka jen nalepím nálepky a bude hotovo. Kluci zahlédli, že něco dělám a hned se přihnali pomáhat. Vytáhla jsem proto papírový vajíčka, který jsem s nimi původně plánovala ozdobit asi tak o týden dřív, ale nebyla energie. Vzali si fixy a zdobili. Strašně je to bavilo a příští rok zkusíme možná i ty vyfouknutý vajíčka (já jsem na tohle děsnej nervák, takže vlastně to, že jim ty papírový vajíčka mohly opakovaně padat na zem mi dost vyhovovalo). Pak jsme je dali do ošatky (s podzimním ubrouskem, protože jiný jsem doma nenašla) s těmi opravdovými uvařenými natvrdo. Že si je odnesou omylem koledníci za současný situace nehrozilo. A mně se ty naše nedokonalý vajíčka fakt moc líbily. Druhý den si je kluci pověsili do pokojíčku, kde jim budou dělat radost ještě dlouho.

V pondělí kluci v rouškách a s pomlázkami mezi dveřmi vyšlehali babičku, dostali vajíčka a běželi zase domů. Já slavnostně odevzdala čokoládové zajíčky a měla jsem pocit, že nakonec tyhle Velikonoce navzdory situaci zas tak špatný nebyly. Stejně jako ty naše vajíčka. Nedokonalý, ale naše <3

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *