Jak jsem si zavolala o radu

“Rodičovská linka, dobrý den.” ozve se z telefonu. Nádech, výdech. “Dobrý den, mám problém se synem a moc nevím, co s tím.” odpověděla jsem.

Je to už nějakou dobu, co Kecal začal mít podivné řeči. Po každém konfliktu se ozývalo “nemáte mě rádi”, “uteču od vás”, nebo nejhorší varianta “zabiju se”. Kromě toho, když něco provedl, začal sám sebe bít do hlavy. První reakcí na to byl šok. Kde to proboha slyšel? Proč to říká? Proč to dělá? Myslí to vážně? Časem jsem už ale celkem otupěla a sice jsem na to nereagovala nijak cynicky nebo posměšně, ale už jsem to ani nijak extra neřešila. Až do včerejšího dne.

Návrat z mého celodenního odpočinku v Brně se totiž nepovedl ani trošku. Na nádraží došlo ke konfliktu, protože Pracovitého trapělivost nebyla po celém dni se třemi dětmi už největší, vlastně už byl dost naštvanej a unavenej. Stejně tak byl unavený Kecal. Když jsem k nim dorazila, už se hádali. Do toho se vztekl Tygr, že jsem mu nepřivezla z Brna to, co chtěl, a já tak řešila jeho emoce. Pracovitému na krku zůstala Brambůrka a Kecal. Konflikt se vyhrotil a nakonec to dopadlo tak, že po příjezdu domů Kecal vyběhl z auta a utekl.

První jsem byla v klidu. Měla jsem dost jasno v tom, že nikam daleko nepůjde. Je přece ještě malej. Beztak se schová někde na zahradě, bude trucovat a pak dorazí domů. Navíc tady na vesnici mu nic nehrozí. Měla jsem hlad, ostatní děti taky a potřebovali jsme jít rychle večeřet. Pracovitej nás doprovodil domů i s věcma a my začali chystat večeři. Zatímco já byla v klidu, Pracovitej dost šílel. Nakonec se rozhodl vzít auto a jít Kecala hledat. Když se dlouho nevracel, začala jsem být nervózní já, večeře byla na stole, děti už jedly a já neustále vykukovala z okna, kdy je uvidím přicházet spolu. Pak jsem zahlédla Pracovitého, jak jde přes zahradu. Sám. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. “Tys ho nenašel?” zakřičela jsem na něj zoufale. Jen zakroutil hlavou. “Projdi ještě dílnu a zahradu, určitě bude někde tady,” říkala jsem, ale jistá už jsem si v tu chvíli nebyla. O minutu později jsem ho z okna viděla. Blížil se domů jak zpráskaný pes. Šla jsem otevřít a hned na prahu jsem ho objala: “Kecale, prosím tě, kdes byl? Táta tě hledal po celé vesnici. Strašně jsme se báli!” Byl schovaný za kostelem vedle našeho domu. Vymrznul a celá ta situace mu byla líto. Stejně jako nám.

Já jsem se z toho zážitku vzpamatovávala nejenom ten večer a proto jsem ve středu sebrala veškerou odvahu, překonala nenávist k telefonování a vytočila Rodičovskou linku, kterou provozuje Linka bezpečí. V době, kdy Brambůrka spala a kluci si hráli v pokoji. Dvakrát bylo obsazeno, napotřetí jsem se dovolala. Mluvila jsem s paní na lince třičrvtě hodiny.

Probraly jsme situace, ve kterých došlo v poslední době ke konfliktu, mluvily jsme o tom, kolik má Kecal sourozenců, jak starých, jak prožíváme zavření školek, jak se vlastně doma všichni máme. Z každé věty, kterou mi paní říkala, čišelo pochopení a obrovská opora. Pak jsme rozebírali Kecalův věk z hlediska vývojové psychologie. Vysvětlila mi, že v pěti letech je celkem normální, že hodně řeší výčitky svědomí, svou vinu a že pravděpodobně z toho pramení to jeho sebetrestrání. Povídala o tom, že některé děti v tomhle věku velmi těžce příjímají kritiku, své selhání a chyby, obzvlášť ty citlivější. Mluvila o Eriksonovi a jeho Osmi věcích člověka, které právě tohle téma rozebírá. O tom, že Kecal teď potřebuje podporovat ho v jeho iniciativě, že prahne po pozitivní zpětné vazbě od nás, a že potřebuje ujišťovat, že když udělá chybu, nic se neděje, že chyby dělá každý.

Probraly jsme to, co Kecal cítí v tu chvíli, kdy zuří a má potřebu od nás utéct, zavřít se někam, nechce, abychom se ho ani dotkli. Že v té chvíli je tolik plný podnětů a zahlcený tou situací, že už neví co s ní a musí utéct. Brainstormovaly jsme nad tím, jak mu vytvořit bezpečný prostor, kde to může ze sebe dostat, kde se může uklidnit, aby to pro nás bylo v pohodě a pro něj to splňovalo to, co potřebuje – být od nás daleko. Dalším tématem bylo to, jak těm situacím předcházet. Jak poznat, že už se blíží kritická chvíle, že už je toho na něj moc, že by mohl podobně reagovat. Velmi užitečná byla i část, kdy jsme řešily, jak nastavit den tak, aby to pro něj bylo v pohodě a tyhle situace se stávaly co nejmíň.

No a samozřejmě jsme probraly i to nejdůležitější. Co se nám to Kecal snaží tím voláním “nikdo mě nemá rád, zabiju se!” říct. Ano, volá po naší pozornosti. To jsem tušila, ale bylo pro mě zajímavé to, když paní na lince mluvila o tom, že nejstarší děti často mají mnohem větší potřebu zažívat čas s mámou nebo tátou jeden na jednoho než ostatní sourozenci. Prý je to obvykle tím, že zažily nějakou dobu, kdy měli rodiče jen sami pro sebe. Hned jsem si uvědomila, že u nás to teda sedí stoprocentně. Když jsem se snažila trávit nějaký čas sama s Tygrem, užíval si to, ale asi tak hodinu. Pokud to bylo delší dobu, chtěl už zpátky za Kecalem. Je na něj prostě hrozně zvyklý. Postupem času jsem přišla na to, že Tygr oceňuje mnohem víc čas, kdy jsme spolu bez Brambůrky, ale s Kecalem. Kdy se můžu zapojit do klukovských her, aniž by moji pozornost neodvádělo batole. A jasně, jednou za čas chce být s maminkou sám. Ale Kecal, ten jako by se toho času jeden na jednoho nikdy nemohl přesytit.

Nakonec jsme se bavily o mně. O tom, jak mi je, jestli mi telefonát pomohl a jestli mám nějaké otázky. Měla jsem. A nakonec už zůstal jen dobrý pocit, že jsem to mohla s někým probrat, že mě ten člověk neodsoudil za to, že jsem špatná matka, že mi dokonce poradil, co s tím.

Takže prosím vás. Kdybyste někdy řešili něco složitého nebo i míň složitého a nechtěli čekat několik týdnů, až bude mít volno dětský psycholog, nebo vám byla příjemnější anonymní komunikace přes telefon, volejte. Za mě můžu jen a jen doporučit:

Rodičovská linka Linky bezpečí: 606 021 021

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *