Když si Máma vezme neschopenku

Jdu pomalu. Krok za krokem. Už je to jen tři sta metrů, to přece ujdu! Rozhlídnu se, přejdu silnici a vidím lavičku. Tak jo, na chvilku si sednu. Sedám si a v tu chvíli vím, že nedojdu. Sedět je tak příjemné, moje tělo odpočívá a po tvářích se mi valí slzy. Vpíjí se do respirátoru a já si užívám zdánlivou anonymitu, kterou mi poskytuje kapuce přes hlavu a respirátor na obličeji. Už jsem slzám přestala bránit, lidi chodí kolem a ani se na mě nepodívají. Slzy tečou a já cítím jen obrovskou únavu. Už nic víc.

Celé to začalo minulé pondělí.

Ten den začal dobře, měla jsem ráno celkem energii, tak jsem se rozhodla něco doma poklidit než si půjdu sednout za dětmi do pokoje. Jenže ty věci se kupily. Určitě to znáte. Viděla jsem nevyklizenou myčku, tak jsem se na ni vrhla, pak ji ještě znovu naplnit, špinavé prádlo na zemi, zanesu ho jen do špíny, jenže v prádelně jsem si všimla nepověšeného mokrého prádla, takže jsem pověsila prádlo. Abych ho měla kam pověsit, bylo potřeba sebrat suché, pak jsem zrovna dala vyprat další. No jo, už bude devět, to abych nachystala dětem svačinu, jinak pak nebudou obědvat, když si dají svačinu pozdě. Takže chystání svačin. A ještě pití! Jejda a svoje léky, co si mám dát po snídani, jsem si nedala. Sakra, ty drobky pod stolem, proč jsou tady furt všude drobky? No nic, pak pustím ještě robotický vysavač, to přece není žádná práce. Ach jo, je v něm špína od minula, takže ještě ho vysypu, vyčistím kartáče, tak hotovo. Můžu ho pustit, ale to by chtělo zvednout židličky, ale na stole jsou nějaké hračky, tak je uklidím, super, teď židle nahoru a pustím robota. A když už ho tu pustím, tak pozvedám všechno ze země, aby nejezdil jen v kuchyni, ale uklidil i obývák a chodbu. Děti už minimálně po páté volají, kdy už za nimi přijdu. No jo, hned! Jen vezmu ty svačiny a dorazím. Jo sakryš, poskládané prádlo v lavoru, které tady trčí už dva dny neuklizené. Tak ho vezmu nahoru a uklidím, to bude poslední věc. Jenže do toho beru ty svačiny a pití pro děti. Takže musím nahoru nadvakrát, dávám jim svačinu, uklidím prádlo do skříní a pak konečně sedám vedle nich na zem. Jsem úplně vyčerpaná. Do toho se spouští hádka Tygra a Kecala. Já už po tom ranním kolečku nemám sílu na nic. Vyčerpaně se snažím, aby se nějak domluvili.

Zbytek dopoledne probíhal celkem poklidně, byla jsem jen s dětmi, moc jsem se už neunavovala, takže jsem měla před obědem pocit, že mám sílu na to, hecnout něco víc pracného než těstoviny nebo dušené maso. Ve skříni jsem měla už několik dní koupené bezlepkové bramborové těsto a v mrazáku z podzima vypeckované švestky. Takže plněné švětskové knedlíky! Začala jsem tedy s přípravou, těsto se lepilo, nešlo to podle mých představ, knedlíky se trhaly. Ale já to nevzdám, říkám si. Jenže pak přišla Brambůrka a začala po mně chtít svačinku. Půl hodiny před obědem. Dala jsem jí jablko, ale to jen trochu okousala a zahodila. Visela mi na noze a dožadovala se piškotů a jogurtu. To teda ne, vždyť nebude pak obědvat! Dál jsem balila knedlíky, házela je do hrnce a snažila se B přesvědčit, že oběd bude výborný a bude za chvilku. Aby toho nebylo málo, jak se vztekala, přivřela si ruku do šuplíku. Její řev nabere obrátky a já s rukama opatlanýma od těsta se snažím ji nějak utišit. Jenže zároveň potřebuju knedlíky rychle dodělat a hodit už všechny do hrnce, protože už je půl dvanácté. Když jí pomazlím a položím opět na zem, dává mi jasně najevo, že takhle krátké utěšování jí nestačilo. Spustí takový řev, až zaléhají uši. Stojím a už ji jen ignoruju, posledních pár knedlíků, to už dám. Odkrajuju těsto a v tu chvíli mě to napadne poprvé. Kdybych si ten nůž teď vrazila do břicha, byl by pokoj. Už by po mně nikdy nikdo nic nechtěl. Měla bych klid. První mě ta myšlenka vyděsí, ale po chvilce už je tady znova, vidím to až moc barvitě. Pracovitej mi ráno říkal, ať zavolám, když bude potřeba, že přiběhne pomoct. Jenže já se z nějakého důvodu nemůžu odhodlat vzít telefon a ozvat se mu. Brambůrka už tu řve skoro dvacet minut a já pořád dělám, jak je to děsně v pohodě a že pomoc nepotřebuju. Nakonec vezmu telefon a zvaolám. “Pomoc” řeknu do telefonu a pak už nechám všechno ležet a jdu padnout na gauč. Pracovitej dorazí do pár minut, všechno dodělá, Brambůrku utěší a my můžeme jít jíst.

Po obědě kluci každý den odpočívají v pokoji u stavění lega, zatímco Brambůrka spí venku v kočárku. A já spím v ložnici. Ani v pondělí to nebylo jinak. Spala jsem hodinu a půl a doufala, že pak bude líp. Jenže nebylo. Po probuzení, když se z chůvičky ozvala B, jsem měla problém zvednout se z postele. Nechtěla jsem nic dělat, nikoho vidět, chtěla jsem jen umřít. Tak strašně intenzivně, že to až bylo děsivé. Když už Bramblrčin řev z chůvičky nabral obrátky, zvedla jsem se, nasadila úsměv a šla za ní. Kluky jsem zavolala taky dolů abych všem dala svačinu. Děti se všechny přihrnuly a byly jako obvykle intenzivní. Kecal povídal a snažil se mi ukázat všechno, co postavili, Tygr vykřikoval přes něho, Brambůrka byla po probuzení ještě trošku uplakaná. Já jsem chtěla jen svůj čaj a klid. Ale neměla jsem ani jedno. Bylo půl třetí a o půl hodinu později jsem najednou cítila už jen velké temno v hlavě. Nechala jsem děti, kde zrovna byly a šla jsem nahoru do koupelny. Věděla jsem, že tentokrát už to nedám. Že si ublížím. Sedla jsem si tam a začala brečet. Plakala jsem asi deset minut a u toho přemýšlela, co udělat. Měla jsem hrozně intenzivní nutkání NĚCO udělat, cokoli, nějak to zastavit, ten shon, stres, bolest uvnitř mně, utéct od toho všeho. Měla jsem pocit, že tohle už nejde unést, že prostě musím NĚCO honem udělat. Vzpomněla jsem si na žiletku, kterou jsem si řezala ruce, když jsem měla podobné pocity v pubertě. A na pocit, když ten nepřetržitý proud bolesti zastavíte jinou prudkou bolestí, která je tak tělesná a konkrétní. Tak hmatatelná, oproti té hrozné bolesti v srdci a mozku, kterou mi způsobuje deprese. Že po ní přijde úleva. Jenže tohle nesmí vidět děti, napadne mě a tak se vypravím hledat klíč od koupelny. Jenže klíč nikde. Sakra, chci se zamknout! Klíč ale nebyl. Takže jsem zas jen zavřela a brečela. Stejně už vím, že tohle by nic nevyřešilo, jen můj problém zhoršilo. Leda to ukončit úplně, napadne mě. V tu chvíli slyším zespoda Pracovitého. Dorazil domů z práce dřív, zdraví se s dětma a ptá se, kde je maminka. Díky Bohu. Už jen sedím a brečím, on mě za chvilku najde a obejme mě. Všechny tíha světa padá zas do jeho náruče.

V úterý jsem se šetřila. Ale měla jsem pocit, že doma nevydržím, musím někam odjet. Proto jsem se domluvila s kamarádkou, že za ní přijedu na návštěvu, jen s Brambůrkou, kluci jsou ve školce. Kamarádka je hrozně zlatá, domluví mi odvoz z vlaku rovnou k nim domů, abych se nemusela táhnout MHD, doma mi navaří věci, které můžu jíst, obskakuje mě a já si užívám, že si s ní můžu popovídat, zatímco si děti hrajou. Jenže i tak po obědě místo povídání usínám na gauči a probudím se po čtyřiceti minutách. A když večer jedeme domů vlakem, vím, že jsem přestřelila. Sice jsem vypadla, ale energii jsem totálně vyčerpala i na další dny. Návrat domů byl těžký, Tygr se večer hrozně vzteká, Pracovitej už je unavenej z večera s klukama, já mám hlad, potřebuju si dát své léky, Brambůrka je přetažená. Pohádáme se první s Pracovitým a pak křičím na děti. Nakonec jsem v jejich pokoji až do devíti, než konečně všichni usnou, u toho večeřím. Když vyjdu z jejich pokoje, jdu rovnou říct Pracovitému, že mířím do postele. Spím od devíti do sedmi a stejně jsem v pátek děsně unavená.

Na terapii se svěřuju s tím, jak celý týden probíhal. A málem v jednu chvíli usnu na křesle. Najednou slyším, jak moje terapeutka říká: “Je potřeba si uvědomit, že deprese je nemoc. Paní doktorka, která vám předepsala antidepresiva, by vám k nim velmi pravděpodobně napsala i neschopenku, kdybyste byla zaměstnaná. Ale tím, že jste na rodičovské, jste neschopenku nedostala. Manžel si OČR na děti nevzal, protože podniká a nemá tu možnost. Jenže váš stav je pořád stejný nehledě na situaci. A dost byste si potřebovala odpočinout a nestarat se neustále o tři děti a domácnost. Kdybyste měla zlomenou nohu, bylo by to všem jasné, že nemůžete dělat všechno jako dřív a musíte ležet, deprese je neviditelná, ale minimálně stejně závažná. Dalo by se udělat, abyste si nějak mohla vzít neschopenku? Protože pokud to nemyslíte a půjde to takhle dál, může se stát, že dojdete až k hospitalizaci a to pak zmizíte z domu třeba na měsíc a budou si muset bez vás poradit.”

V pátek po terapii jsem měla dojít z nemocnice na náměstí a tam se potkat s Pracovitým a Brambůrkou, aby mě vzali domů. Jenže jsem ani ten půl kilometr nebyla schopná dojít, jak moc jsem byla unavená. Sedla jsem si na lavičku a brečela a brečela. Po pár minutách mě Pracovitej našel, naložil do auta a zavezl domů.

A tak jsem si tu neschopenku částečně zařídila. Naštěstí máme hlídačku a můžeme si dovolit, dočasně jí zaplatit víc. Takže následující dva týdny tady stráví nějaká dopoledne a já budu moct ležet, číst si, koukat na seriály nebo jen spát. Doufám, že to pomůže a už konečně bude líp.

One Comment

  • Nikeva

    Doufám, že tento komentář nevezmete špatně.
    Z toho, co píšete, mám pocit, že ve vztahu k zásadním dlouhodobým rozhodnutím precenujete svoje síly o dost více, než si uvědomujete.
    Osobně se domnívám, že jediné, co by Vám pomohlo, je: vypustit veškerou práci, která není bezpodmínečně nutná. V rámci toho se bohužel objeví nutnost udělat dost bolestivá rozhodnutí. Z informací, které mám k dispozici, mě hlavně napadá obnovit docházku dětí do klasické mateřské školy na pět dní v týdnu. Pak třeba zrušit koupi slepic, přehodnotit pořízení psa.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *