Den s depresí

4:17 budím se a nemůžu nějakou dobu spát, převaluju se a snažím se znovu usnout, jdu na záchod, když už jsem vzhůru, po patnácti minutách usínám

5:40 budím se opět, nevím proč, cítím se unavená, včera jsem četla knížku skoro do jedenácti, proč proboha nespím aspoň do půl sedmé, kdy mám nastavený budík? nakonec ještě v šest usínám

6:30 zvoní budík, jsem jak praštěná palicí, téměř okamžitě na mě dolehne ta nepříjemná tíha

6:40 vstávám a dám si obvyklé ranní kolečko: koupelna-dětský pokoj-ložnice-káď se studenou vodou

7:02 Brambůrka se nechce oblíkat, místo toho provozuje svoji nejoblíbenější činnost “nahaté běhání”

7:13 Kecal se vzteká, chtěl k snídani kaši, my ale nachystali chleba, po pár minutách uteče do pokoje pro hosty a zuřivě za sebou zabouchne dveře, jdu za nim

7:18 přicházíme zpět do kuchyně, Kecal už je v klidu a chystá talíře a nože k snídani

7:19 snažím se přesvědčit Brambůrku, aby se oblekla, nakonec se to podaří

7:21 přichází Tygr a křičí na mě, protože něco není podle jeho představ, snažíme se ho s Pracovitým přesvědčit, že kdyby na nás neřval a řekl svou prosbu slušně, mohli bychom se na lecčem domluvit, ale on pořád jen řve

7:35 Tygr se konečně uklidňuje, Brambůrka se naopak vztekne, protože…už ani nevím proč

7:36 Kecal do toho začne vykřikovat sprosťárny

7:37 zacpávám si uši, protože takovej hluk po ránu fakt nezvládám, utíkám do chodby, Brambůrka běží za mnou a řve “mamí, mamí, mamí!!!” nakonec se zavřu v pokoji pro hosty tentokrát já

7:40 po třech minutách strašlivého řevu za dveřma se Pracovitému podaří konečně přemluvit B, aby se s nim šla nasnídat, že maminka potřebuje být chvilku sama, mně se zatím valí slzy po tváři, tyhle situace s dětma jsou pro mě teď strašně náročné

7:45 přichází Pracovitej a utěšuje mě, jdeme na snídani, B se ptá: “A poč beče mami?” Pracovitej jí odpovídá: “Protože jste na maminku celé ráno křičeli a jí to není přijemné.”

7:50 dojídám a hned řeknu, že jdu za slepicema, tam bude chvilku ticho, jsem tam dobrých patnáct minut, užívám si ráno, jemný děšť, ticho, zvířata kolem mě, slepice už se nechají pohladit, ovečky taky

8:05 jsem zpátky doma, cítím se dobře, jdu uvařit kávu

8:09 Pracovitej dopíjí kafe a jde pracovat, já zůstávám sama s dětma, okamžitě na mě padne zas ta tíha, ale rozhodnu se to zahnat nějakou činností, vrhnu se na prádlo a pak začnu vařit oběd, dneska jedeme na alergologii, tak potřebuju uvařit už ráno

9:15 mám dovařeno, jsem z toho děsně unavená, ale aspoň jsem zaměstnala hlavu, sedám si na gauč a v tu chvíli to zas cítím, téměř okamžitě se objeví ty myšlenky “tohle nevydržím, jak můžu takhle žít, co to je za strašněj pocit, proč to tak je, kdy to přestane, co s tím?” beru mobil a snažím se zahnat tyhle pocity tentokrát hrou na mobilu, už ani to mě nebaví, tak třeba Facebook

9:43 začínáme se chystat na alergologii, stres z oblíkání dětí a hlavně z toho, že Tygr má zas plno jiný práce, jen to oblíkání ho vůbec nezajímá, několikrát už ze zoufalství zakřičím, nakonec se zas rozbrečím a jdu na pár minut pryč

10:04 děti už jsou v autě, Pracovitej je poutá a já se snažím rozdýchat ten stres v prázdné chodbě, celkem se to daří

10:12 v autě, když mi začne být blbě od žaludku, mi dojde, že jsem sice nahnala děti na svačinu před odjezdem, aby neměli v čekárně a u paní doktorky hlad, ale sama jsem svačinu nestihla

10:45 po asi milionu “kdy už tam budeme?” “jak je to ještě daleko?” “mně je blbě” a “chci otevřít okýnko i když prší” konečně parkujeme před ordinací a jdeme dovnitř

10:51 děti to v čekárně moc nebaví, naštěstí jsme tam sami, takže je nechávám válet se po zemi s autíčkama a bez roušky, kdyby museli způsobně sedět s rouškou na puse, asi vyskočím brzo z okna

11:30 přicházím na řadu a řeším s paní doktorkou histaminovou intoleranci, alergie, následky covidu, Sjögrenův syndrom ale i deprese “no vy máte teda naloženo” polituje mě “na té psychiatrii se možná brzo sejdeme, už jsem od toho takhle blízko, abych tam taky skončila” dodává s trochu ironickým smíchem

12:10 na benzínce Pracovitej kupuje pro sebe a kluky párek v rohlíku, já jen čichám vůni hořčice a mám na tenhle nezdravej oběd fakt velkou chuť, no nic, vytáhnu z baťohu, rýži s dušenou mrkví a vepřovým, fast food histaminika, všichni se najíme a jedeme domů

13:08 parkujeme v garáži a Tygr začne zoufale plakat, protože Pracovitej zavřel jeho okýnko

13:10 vyjednáváme a nakonec se domluvíme, že ještě otočím klíčem v zapalování a Tygr znovu okýnko otevře a zas zavře, naštěstí to situaci zachrání

13:14 jdu na záchod a jen co dosednu slyším z dětského pokoje “já jdu kakat” “a já čůrat”, vteřinu potom mi vrazí oba kluci na záchod “nemůžete jít jinam? tady jsem teď já.” “né, já na jiný záchod nedošáhnu” rozeřve se hned Tygr, tenhle záchod je totiž nejnižší “tak musíte počkat” řeknu

13:20 konečně jsou všichni vyzáchodovaní a kluci mě ještě žádají, abych jim půjčila svůj počítač a našla jim na něm jeden návod na stavění z lega

13:25 ulehám do postele, konečně klid a můžu spát, usnu skoro hned

14:25 do mě strčí Tygr “maminko, nám se v pokoji vypnul ten počítač s návodem, asi se vybil” vyletím málem z kůže, protože mám pocit, že jsem spala tak deset minut, rozeřvu se na něho, jestli si nevšiml, že jsem spala, že je mi to ukradené, že se jim to vypnulo a podobně, pak si všimnu, kolik je hodin, aha, tak jsem spala už hodinu, každopádně Tygr už utekl do dětského pokoje a zavřel se tam, nemám sílu to jít teď řešit, lehám si zpátky do postele a tupě zírám do stropu, zas je mi zle, ze mně

14:31 Brambůrka se ozve z chůvičky “ne, ještě ne” zamumlám a schovám se pod peřinu, chvíle po odpoledním spaní jsou pro mě obvykle nejtěžší, dnes tomu není jinak, přichází zatím největší krize dnešního dne, tupě zírám a nejsem schopná vstát, nakonec natáhnu ruku a vypnu chůvičku, smůla, nepomohlo to, B slyším i přes stěnu, její řev nabral obrátky a kočárek parkuje venku jen za jednou stěnou

14:45 odklápím stříšku kočárku a B se na mě usmívá, je ráda, že jsem přišla, opět se cítím jako nejhorší matka, beru ji do náruče a omlouvám se, že to tak trvalo, přitulí se ke mně

14:52 Brambůrka běhá kolem mě s dobrou náladou, volám kluky, ale nechce se jim za mnou, úplně chápu, po té sodě, co ode mě dostali

15:00 B je podělaná, takže jdeme do vany, pak ji nechám běhat jen v tričku bez plíny, to má moc ráda

15:07 sedím na gauči a zas jen tupě zírám, Brambůrka skáče na trampolíně a snaží se se mnou interagovat, mně je ale čím dál hůř, myslím na to, jak soucitně se na mě dívala dneska ta doktorka, myslím na to, že se mi ještě neozvali z psychiatrického denního stacionáře, kam jsem psala ve středu, myslím na to, že je to celé hrozně marnej boj

15:11 ležím na gauči a brečím, Brambůrka se opět ptá: “Poč beče?”, najsem schopná jí nic vysvětlovat “udělám malá” říká a hladí mě, já se musím přes slzy usmát, tahle malá holka je fakt božská

15:30 přichází Pracovitej domů z práce, hned mu říkám, že je mi zle, snaží se mě povzbudit, rozhodne se zavolat do stacionáře, třeba tam ještě někdo bude a povede se mu vyzjistit nějaké informace, já jdu nahoru, nejen, že nejsem schopná tam zavolat, já nemůžu ani slyšet, jak tam volá někdo jiný a bude mluvit o tom, jak je mi zle, zavřu se v ložnici a čekám, když několik minut nic neslyším, je jasný, že se nedovolal, jdu zase dolů

15:45 B chce jít hrozně ven, dává to hlasitě najevo, oblíkám ji, dám si svačinu do ruky, Pracovitej svačí, oblíká se a jde za ní ven

16:18 po asi desátém volání během poslední půl hodiny kluci konečně přijdou dolů a oblíkají se, do ruky jim dám svačinu a mizí taky ven

16:30 konečně ticho, sedím a tupě zírám

16:32 beru do ruky mobil, sjíždím Facebook, ale ve skutečnosti vůbec nevnímám, co tam čtu a vidím, zkouším nějaký zábavný videa, ale nemám na nic náladu, tak jen tak tupě zírám, takhle uběhne hodina, kdy je mi čím dál hůř, ale nejsem schopná se zvednout, jít něco dělat nebo se i jen hnout z místa, pořád sedím na tom samém schodu

17:40 děti by měly jít domů, aby stihli uklidit, ale já je tady ještě nechci a navíc si venku staví domek, to se jim nebude chtít, rozhodnu se teda, že se hecnu a půjdu zahnat chmury tím, že za ně uklidím jejich hračky, bude to pro všechny příjemnější, aspoň dneska výjimečně můžu slevit ze svých principů, ne? říkám tenhle plán Pracovitému a on souhlasí

17:42 tupě zírám i do toho blbýho lega, nejsem schopná něco dělat, bože, to je fakt hrozný!

17:58 konečně hotovo, děti jdou domů a už od dveří na mě Kecal volá: “maminko, děkujeme, že jsi za nás uklidila náš pokoj” no jo, Pracovitej jim asi řekl, že by měli poděkovat, ale stejně mě to potěší a zavolám “prosím”

18:00 pouštíme pohádku a pak jdeme večeřet, je to zase hodně hlasitá večeře, ale já už to skoro nevnímám, jak mi je zle

18:23 Brambůrka jde do vany a já si sedám na lavičku v koupelně, opět otevírám Facebook, ale není tam nic, naprosto nic, co bych dneska už stokrát neviděla, nakonec hraju hru

18:35 do vany přibyli i kluci a už se hádají, zavírám oči, zakláním hlavu a snažím se vypnout

18:42 děti jdou z vany, pohádají se samozřejmě o tom, kdo zůstane ve vaně poslední a pak i o tom, kdo vanu vypustí

18:57 říkám Pracovitému, že musím pryč, odcházím z dětského pokoje, kde jsem se snažila číst Kecalovi knížku, zatímco B dělala hluk a Tygr běhal kolem a házel autíčkem do vzduchu

19:01 opět tupě zírám, sedím na schodech, už zase, dál jsem nedošla, opět sjíždím videa na Facebooku, nic mě ale nebaví, Pracovitej po půl hodině přichází

19:32 Pracovitej mi říká, že si jde zahrát na trubku než děti usnou, odejde a já se rozbrečím, je mi TAK mizerně, že to už nejde vydržet, jenže co s tím? co teď?

19:35 píšu kamarádce, jestli náhodou není k dispozici na volání, ale neodepisuje, no jo,v tuhle dobu všechny moje kamarádky ukládají děti, jdu se zavřít do ložnice

19:39 otevírám aplikaci Nepanikař na mobilu, hledám, co by mi ulevilo, nakonec mě zaujme “bouchej do polštáře a křič” zkusím to a je to dobrý, bouchám do polštáře čím dál zuřivěji, ale křičet moc nemůžu, abych nevyděsila děti v dětském pokoji, pak se konečně spustí pláč a mně se trošku uleví, ten tlak malinko povolí

19:50 mi píše kamarád, že mi přivezl věnec do vlasů, co posílá kamarádka, že stojí dole u domu a mám přijít, jdu, už je mi líp, tak to jde

20:02 mám věnec na hlavě a fakt mi to zvedne náladu, jdu ke slepičkám i s věncem a prosím Pracovitého, aby mě po cestě vyfotil, fotku postuju na FB, na fotce se usmívám a přidávám chechtajícího se smajlíka, no jo, ta facebook realita…

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *