O velkém rozhodnutí

“Tak jo, zařízeno,” píše mi kamarádka do chatu. A v dalších zprávách vypisuje, co všechno domluvila v psychiatrickém denním stacionáři, kam místo mě zavolala. Já nestačím zírat a mám opravdu velikou radost.

Jak už jsem naznačila v minulém článku, rozhodla jsem se začít docházet na psychiatrické oddělení, které máme ve městě vzdáleném asi dvacet kilometrů. Jenže rozhodnout se a najít si informace na internetu je jedna věc, udělat pak ale ten zásadní krok – zavolat tam, to už je něco jiného. Obzvláště pro lidi, jako jsem já, kteří telefonování z duše nenávidí a je jim špatně od žaludku, pokaždé, když se mají někam telefonicky objednávat nebo s někým přes telefon jednat.

Jako obyvkle jsem proto první napsala e-mail. Jenže odpověď nepřicházela a já nebyla schopná vzít telefon a zkusit to přes něj. Po týdnu zoufalství, kdy jsem propadala různým myšlenkám (“No jo, beztak si ta koordinátorka pro objednání řekla, že jen s depresí na něco takového nemám nárok! Můžu být ráda, že mi ještě nenapsala, jestli jsem se jako nezbláznila! Anebo se mi rovnou nevysmála přes telefon, že jsem hypochondr.”) se mi nabídla kamarádka, která ráda telefonuje, že to zařídí za mě. A pár minut na to jsem měla všechny informace. Včetně toho, proč neodpovídali (paní byla na dovolené).

Minulý týden, když jsem napsala článek o tom, jak si beru “neschopenku” kvůli mému psychickému stavu, jsem poprvé zaváhala, jestli nějaký článek zveřejnit. Šel na dřeň, mluvil o mých nejhorších stavech a ukazoval mě v ne moc dobrém světle. Ale jednou jsem si řekla, že budu upřímná, a tak to dodržím, zhodnotila jsem nakonec a příspěvek publikovala. Druhý den ráno jsem odvezla kluky do lesní školky a když jsem pak opět sedala do auta, zobrazilo se mi na mobilu upozornění, že kamarádka komentovala můj včerejší článek. Rychle jsem se chtěla podívat, co napsala, a hned jet. Jenže její komentář mě zarazil. Psala, že o mě má strach, a napsala to tak, až jsem se styděla. Přišlo mi, že se zas tolik vlastně neděje. Že jsem to asi přehnala, takové věci psát na internet, že jsem vlastně dost v pohodě. A že proboha už nikdy na internet nic podobného nesmím psát.

Ale měla jsem čas, tak jsem ten článek během pár minut znovu přečetla. Přeháněla jsem někde? Ne. Vymyslela jsem si nějakou z těch historek? Ne. A ta situace v koupelně se opravdu stala takhle? No jo, stala. A kdyby nepřišel Pracovitej zrovna domů, jsem si jistá, že bych si opravdu reálně neublížila? Nejsem, ani náhodou. V tu chvíli mi došlo, že ta kamarádka má naprostou pravdu a já se snad poprvé začala opravdu bát. O sebe. Nejen o to, co by bylo s dětma, kdyby jejich máma udělala nějakou blbost, nebo jak by to zvládl Pracovitej. Ale fakt o sebe. O tu Mámu, Vandu, co jsem se naučila mít za těch třicet jedna let života už celkem ráda. Rozbrečela jsem se. Po pár minutách pláče mi začalo být jasné, že musím něco dělat. Čekat, že se to zlepší samo, to už moc nejde.

Ještě to ráno jsem napsala do stacionáře a dnes jsem své rozhodnutí dotáhla do zdárného konce díky své kamarádce. Příští pondělí mám přijít na schůzku a hned pár dní potom začnu jezdit pravidelně dvakrát týdně na celý den pryč. Bude mě čekat různorodý program a věřím, že velká pomoc na mojí cestě zpět k duševní pohodě. Jak to uděláme prakticky a kdo se postará o naše tři děti, když Pracovitej bude muset do kanceláře, to nás teprve čeká k řešení. To hlavní jsme ale už udělali. Rozhodnutí, že to nějak dáme a že to bude stát za ty starosti kolem.

Vy mě na téhle cestě můžete sledovat. Vždyť to víte, já píšu otevřeně a upřímně o všem, co mě zrovna pálí. Deprese a boj s ní není výjimkou. Pokud vás tedy zajímá, jak takové docházení do psychiatrického denního stacionáře vypadá, určitě se to tady dočtete. Zároveň se tímto omlouvám čtenářům a čtenářkám, kteří můj blog vyhledávají kvůli jiným článkům. Je možné, že téma deprese teď na nějakou dobu převáží ostatní témata. Ale takový je momentálně můj život.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *