Na skok v blázinci

“Tady to je. Ten blázinec, kam budu chodit,” proletí mi hlavou, když konečně dorazím na místo. Na zvoncích najdu jméno psycholožky, se kterou mám schůzku. Jenže je teprv 13:55. Sednu si proto na lavičku a nechám se nahřívat sluncem. “To je hrozný, takový krásný den a mně je zrovna dneska tak mizerně. No jo, jsem tu správně, očividně,” přemýšlím dál a beru do ruky mobil. Koukám do něj a v 13:57 jdu zazvonit. Nakonec si to těsně před zazvoněním ještě rozmyslím. Strašně se mi klepe ruka. Od rána jsem nervózní a říkám si, jak to asi bude vypadat, když dorazím moc brzo. Stačí, že už v autě na parkovišti jsem seděla o dvacet minut dřív. Ale já prostě nerada chodím pozdě a tak často vyrážím s až nesmyslnou časovou rezervou. Opět si sedám na lavičku. Jen o pár metrů dál, na jiné lavičce sedí starší pár. Zatímco paní se sluní a má zavřené oči, její partner se na mě zvědavě dívá. Asi ho zaujalo, jak se snažím opakovaně zazvonit na zvonek psychiatrického oddělení a pokaždé to vzdám. 13:59, 14:00. Tak už. Zvednu se a tentokrát opravdu zazvoním. Představím se a ozve se: “Hned přijdu otevřít, chvilku počkejte,”

Jako první mi paní psycholožka ukazuje zázemí denního stacionáře, kam budu od středy docházet. Dvakrát týdně tady strávím skoro celý den při různých aktivitách. Díváme se na velkou místnost, kde se relaxuje a kde bývá skupinová terapie. Pak prohlídneme denní místnost, kde se odpočívá mezi aktivitami, a na kterou navazuje kuchyňka, kde si můžu ohřát jídlo a uvařit čaj. Nakonec projdeme všechny terapeutické místnosti, kde je hromada materiálu na různé rukodělné činnosti. Nejvíc mě pobaví tkalcovský stav v miniaturní místnosti, kam se prý člověk může zavřít, když chce být sám. Nedovedu si představit, že tady reálně budu něco vyrábět. Jsem na tyhle věci hrozně levá. Spíš si umím představit, jak nad tím stavem nešťastně sedím a slzy kapou na krásně tkanou látku, kterou vyráběli předchozí návštěvníci místnosti.

Pak se přesouváme do kanceláře, abychom se pobavily o tom, co vlastně od docházky sem očekávám, jaké mám problémy, jak dlouho už nejsem psychicky v pohodě a o pravidlech denního stacionáře. Nedlouho poté se seznamuju s jednou zdravotní sestrou, která má na starost pondělní program a já se s ní uvidím už příští týden. Nakonec mě čeká schůzka s panem doktorem, psychiatrem. A oficiální příjem do stacionáře. Vypsání papírů a zodpovězení pár jeho otázek. Nakonec dojde i na mé zvídavé dotazy. Po hodině odcházím a v areálu léčebného ústavu si ještě koupím kávu.

Když jí piju, přemýšlím. Neměla jsem pocit, že bych měla nějak jasně definované, co všechno od docházky sem očekávám, ale když se mě na tuhle otázku opakovaně všichni ptali, nějak to ze mě vypadlo samo.

Tak především, chci se naučit žít nějak jinak, než jsem žila dosud. Vždycky jsem byla hodně akční, nepostála jsem na místě, vrhala jsem se do všeho možného a dost často se zahltila. V kombinaci s tím, že mám potřebu být ve všem, co dělám, perfektní, je to vražedná vlastnost. Do nějaké doby to šlo, ale se třemi dětmi a depresí už to potřebuju dělat jinak. Chci se naučit odhadnout své síly, nepřetěžovat se, umět nechat některé věci plavat, vykašlat se na pocit, že musím být všude, a hlavně nemít pocit, že musím být pořád dokonalá, jinak život nemá cenu. Protože i když mám depresi, stále s tímhle svým životním nastavením bojuju. A tak když se mi někdy trošku uleví, hned se zas během dne tak vyčerpám, že nakonec upadnu do ještě většího srabu. Protože mě prostě děsí ty resty v domácnosti a mém životě, které se kupí, když odpočívám. A tak sotva se mi udělá líp, vrhnu se na prádlo, úklid, psaní blogu, cvičení, všechno v jeden den. Když tenhle přístup nezměním, budu se pořád potácet mezi vyčerpáním a zoufalstvím nad tím, jakej mám život, a touhou někam utéct, abych měla klid.

Dalším cílem je pro mě odpočinek. Doma se mi to moc nedaří, i když se snažím. Potřebuju někam pravidelně odjíždět a vypadnout z toho řevu našich dětí. Potřebuju být sama sebou a mít na sebe čas. Hodina týdně už mi nestačí. Představa, že budu mít v denním programu “přikázaný” odpočinek, mě naplňuje nadšením. A co teprv to, že si v klidu sním oběd a vypiju kávu?

Ráda bych nějak pohnula s tím, jak se cítím. Je mi už zle moc dlouho a poslední týdny propadám naprostému zoufalství, že už nikdy nebude líp. Nerada bych v takovém stavu byla ještě několik měsíců, moc doufám, že tenhle intenzivní pobyt s mým stavem pohne rychleji než terapie, na kterou chodím už rok.

Dopíjím kafe a sedám do auta. Tak jo, ve středu ahoj. Hlavně nezapomenout papuče a můj oblíbený čaj!

Na fotce vidíte, jak cvičím, když je mi líp. Obvykle s minimálně jedním dítětem vedle sebe nebo na sobě.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *