O mém zdraví tělesném i duševním

“Teď si tady lehněte. Já dám přes vás tohle, abyste se na to nemusela dívat,” usmívá se sestřička a pomáhá si lehnout na lehátko. Hm, tak tohle jsem nečekala. Já si myslela, že ta biopsie bude jen rychlé fik fik vsedě na ambulanci. Místo toho mě přivedli na operační sál, přišlo se podívat několik doktorů a doktorek, od pasu nahoru mě svlíkli a přikryli něčím, co nejvíc připomínalo prostěradlo, prý abych se nezašpinila krví, což mě trošku vyděsilo. A teď si mám lehnout a nechat si obličej zakrýt takovým tím operačním ubrouskem s malou dírou, kterou mi dali přes pusu. “Ale umrtvíte mi to, že jo?” ujišťuju se, když mi konečně dojde, že to asi bude bolet. “Nebojte, umrtvíme, hned se do toho pustíme,”

Už nějakou dobu jsem nepsala o tom, jak se vyvíjí moje pátrání po tom, proč mám už nějakou dobu různý zdravotní trápení. Dneska shrnu, co je všechno nového v jednotlivých oblastech, které momentálně řeším.

Sjögrenův syndrom

Právě kvůli podezření na tenhle syndrom jsem byla na biopsii žlázek z pusy. Napíchali mi pusu umrtvovákem (stejně jako u zubaře), pak mi z vnitřní strany spodního rtu udělali několik zářezů a odebrali tkáň na testy, aby se syndrom potvrdil nebo vyvrátil. Podezření na něj mám z krevních testů, které jsem absolvovala na revmatologii, kvůli dlouholetým bolestem kloubů (kolen, kyčlí a zápěstí). Nakonec ten zákrok nebyl nic velkého, krve bylo jen trošku, pár stehů v puse ale mám. A i dnes, druhý den po něm, mě pusa celkem dost bolí. Za týden se mám dostavit pro výsledky a zároveň si nechat vytáhnout stehy.

Jsem zvědavá, jak testy dopadnou. Tenhle syndrom není nic tragického, je to syndrom vysychání sliznic, je to spíš taková pruda, u které člověk doufá, že se nebude časem ještě víc zhoršovat, ale neumírá se na něj. Mohl by vysvětlit jedna bolesti kloubů, pak taky časté bolesti očí, problémy s polykáním jídla, častý pocit sucha v puse, ale i trávicí problémy, protože může ovlivňovat i množství hlenu ve střevech. A taky únavu.

Histaminová intolerance

HIT mi diagnostikovala alergo-imunoložka v lednu z krve. Doufala jsem, že ty výsledky jsou falešně pozitivní, protože se to může stát, ale postup, abych to ověřila, stejně znamenal začít s nízkohistaminovou dietou. A tak jsem hned ten den začala.

Co znamenaá v praxi nízkohistaminová dieta? Kdo nečetl moje předchozí články, tak krátké shrnutí, kdo to už ví, skočte o odstavec dál: jednoduše to znamená vyhnout se všem potravinám, které mají histaminu hodně a co nejvíc ho na nějaký čas omezit, než člověk začne testovat potraviny, co nějaké nezanedbatelné množství histaminu mají. Protože reakce na konkrétní potraviny se liší u každého člověka. Jako jasně, každý histaminik zareaguje na histaminové bomby typu sardinky v konzervě nebo sušené maso, ale s potravinami, které nemají histaminu tolik, jsou prostě individuální. Histamin, kromě toho, že vzniká kvašením, odležením potravin a podobnými procesy, přirozeně bohužel obsahují i některé čerstvé potraviny. Takové přirozené bomby plné histaminu jsou třeba rajčata nebo špenát. Bohužel obojí jsem dřív opravdu milovala. Kromě toho musí člověk tedy vynechat i cokoli, co není čerstvé, takže je potřeba řešit čerstvost masa (kupovat ho ideálně rovnou od řezníka den po porážce, protože na pulty obchodů se dostáv často už odleželé, protože tak má lepší chuť), nejíst nic, co prošlo nějakým zráním nebo kvašením. Zakázané jsou všechny věci jako víno, pivo, kysané mléčné výrobky, zrající sýry, šunky, chleba (někdo snese třeba kváskový, někdo i normálně drožďový, když není čerstvý, někdo reaguje spíš na mouku, já bohužel reaguju na pšenici, špaldu i žito, takže momentálně testuju bezlepkové chleby), cokoli nakládaného, zavařeného, konzervovaného, je velmi malý seznam konzervantů, které člověk může. Je to na začátku dost opruz, protože to chce opravdu dost překopat jídelníček, aby měl člověk co jíst a netrpěl až tak moc.

Na téhle dietě jsem byla od ledna do dubna, po měsíci jsem začala testovat některé skupiny potravin a právě tehdy jsem zjistila, že mi dělá velké problémy mouka, respektive fruktany, což je skupina sacharidů, které se ve velkém vyskutují například v pšenici, žitu, datlích, grepu a podobně. A právě v květnu jsem se konečně dostala k testování, jestli opravdu reaguju na histamin a jestli teda nebyl můj výsledek z krve falešně pozitivní. Testovala jsem dvakrát v rozmezí asi dvou týdnů rajčata. Strašně moc jsem si užila jezení čerstvých rajčat, ale bohužel to v obou případech dopadlo stejně. Druhý den jsem měla průjem a křeče v břiše.

Minulý víkend, když jsem byla na chatě s holkama jsem otestovala poslední věc, která by mi v případě úspěchu ukázala, že opravdu reaguju na histamin, ne na něco jiného v rajčatech. Koupila jsem si potravinový doplněk Daosin, který se jí patnáct minut před jídlem a dodá do těla enzym DAO, kterého mají právě histaminici málo. Pokud bych s ním neměla problémy po požití vysoce histaminového jídla, je jasné, že reaguju na histamin. Naplánovala jsem si teda celý víkend jíst normálně, až na pšenici, kterou vynechávám kvůli fruktanům ne kvůli histaminu (testovala jsem totiž i reakci na pšenici špaldu, kterou histaminici většinou normálně tolerují, třeba v buchtě s kypřicím práškem z vinného kamene je to fakt šetrná a nízkohistaminová věc, bohužel jsem ale i po ní měla křeče v břiše, nadýmání a druhý den průjem). Třikrát denně před každým jídlem jsem si dala Daosin. Užila jsem si nejenom rajčata, ale i špekáček s kečupem (!!!), whiskey, pivo, víno a další chuťovky, které normálně samozřejmě vůbec nesmím.

A nestalo se vůbec nic. Bylo mi celý víkend dobře. Takže na jednu stranu dobrá zpráva, že s Daosinem budu moct jet na nějaké akce, kde nebudu muset tolik řešit speciální jídlo, na druhou stranu ale jasný signál, že histaminovou intoleranci opravdu mám.

Mám ale velkou naději, HIT se v čase velmi mění a můžu i úplně zmizet, protože na něj má velký vliv třeba i stres. Právě při stresu se totiž histamin taky vyplavuje. Takže třeba až děti trošku vyrostou a nebudu u každýho jídla poslouchat jejich hádky, hysterické scény a vylívání pití a patlání jídla, a až se situace u nás tak nějak celově zklidní, třeba na tom i v téhle oblasti budu mnohem líp 🙂

Deprese

A tím se dostávám k poslednímu bodu. Je jím deprese neboli obecně můj psychický stav. Psala jsem v týdnu do stories na FB o tom, že jsem byla poprvé ve stacionáři a že mé pocity byly velmi smíšené. Tak dnes trošku podrobněji.

V pondělí jsem se byla do stacionáče podívat, ve středu jsem tam poprvé strávila celý den. Dopoledne nás čekala skupinová terapie, po obědě řízená relaxace a odpolední aktivizační program. V mezičase byla možnost si něco vyrábět. A že tam těch možností bylo! Jenže právě z téhle části jsem byla nejrozpačitější. No vlastně ne, aktivizační program byl pro mě ještě větší překvapení, ale k tomu se dostanu za chvilku.

Když jsem dorazila na psychiatrii, bylo mi zrovna dost zle. Jednak psychicky, ale padla na mě i hrozná únava. Bohužel jsem totiž v tom spěchu ráno nestihla kávu a v bufetu v areálu nebrali karty a já hotovost neměla. Po zběžném nakouknutí do stříněk v kuchyňce jsem zjistila, že tam někteří klienti mají kávu, ale všichni bezkofeionovou rozpustnou, nápad někoho požádat o trošku kafe jsem tudíž opustila. Takže jsem si uvařila čaj a únava na mě od rána padala. Už v devět ráno jsem byla mrtvá a začaly mě hrozně bolet oči, které úplně volaly “jdi spát!!!” A do toho jsem se snažila něco tvořit. Nebo spíš vymalovávat. Napoprvé jsem si netroufla na nic složitějšího než na vymalovávání mandaly. Vybrala jsem si takovou, co se mi nejvíc líbila, i když původně jsem neměla v úmyslu nic dělat. Cítila jsem se tak zle na duši i na těle, že sedět na křesle a koukat do zdi v tom tichu by mi vlastně dost vyhovovalo. Ale setřička byla neoblomná a pořád se mě snažila do nějaké aktivity zapojit. Proto jsem nakonec vybrala mandalu, vzala pastelky a začala. Jenže po pár minutách mě to strašně začalo štvát. Byla to nuda, navíc všichni kolem vypadali děsně spokojeně při svých činnostech. Opustila jsem mandaly a šla si uvařit další čaj. Pak mě vysvobodila skupinová terapie.

V místnosti pro skupinovou terapii jsme se první seznámili a pak si zahráli hru “vymění si místo”. Prvních pár minut dobrý, ale pak už mě štvala i ta hra. Vadilo mi se zvedat, chtělo se mi na záchod, protože jsem stihla v denní místnosti vypít už dva čaje, a byla mi zima. Hráli jsme ještě celkem dlouho a pak jsme konečně přistoupili ke skupinové terapii. Ta byla opravdu dobrá a přišlo mi to jako nejzajímavější část dne. Víc k ní ale bohužel psát nebudu, vynášet postřehy klientů a jejich příběhy se samozřejmě nesmí.

Pak byla obědová pauza, kdy jsem si ohřála jídlo a najedla se, vypila další čaj, a pak mi zbylo 40 minut na nějakou aktivitu. Ach můj bože, proč neumím jíst pomalu, ani když tady nemám ty děti? Znovu jsem proto zasedla k mandale a rozhodla se, že ji dodělám. Po patnácti minutách jsem se rozhodla utéct ven, sednout si někde v parku na lavičku a projet si aspoň Facebook, protože mě to už opravdu štvalo. Řekla jsem sestřičce, že se půjdu projít, ona zdůraznila, kdy mám být zpátky, a já se šla obout. A právě v chodbě u botníku jsem se zarazila. Tak moment, já tady jsem, aby mi to pomohlo, ne abych zas jen seděla a tupě zírala do mobilu, protože nic jiného už nejsem schopná dělat. Ještě chvilku jsem přemýšlela, co teda jako budu dělat a nakonec jsem šla zpátky. Mandalu už jsem nedodělala, ale sledovala jsem vyrábění ostatních a jen tak si přemýšlela.

Nebylo to lehký, protože mi v hlavě začaly zase kroužit hrozně depresivní myšlenky o tom, že tohle nepomáhá. A že když už nepomůže tohle, tak co pak? A jestli by nebylo jednodušší se zabít a nechat toho snažení. No, asi bylo, usoudila jsem, a to mě pak dorazilo úplně. Fakt skvělý, takže já nejsem ani schopná se tady zapojit do nějakého vyrábění a raději myslím na sebevraždu? Naštěstí tenhle kolotoč myšlenek přerušila terapeutka, která pro nás přišla, abychom šli na řízenou relaxaci. Já tam sice několikrát málem usnula a byla mi děsná zima (příště beru vlněný svetr, zateplený legíny a tlustý ponožky!), ale jinak to bylo moc příjemné uvolnění.

Pak následoval odpolední program, který byl aktivizační, jak tomu říkají. Ve zkratce se v tu dobu nacvičují nějaké běžné činnosti a aktivity, se kterými někteří klienti mají problém. Na rovinu, když jsem se ráno dozvěděla, že budeme péct bábovku, slané štrůdly a pak si uděláme piknik, moc mě to nenadchlo. Protože jestli něco fakt nepotřebuju nacvičovat, tak je to vaření a pečení, toho mám s dětma doma až až. Naštěstí alespoň tu část pečení udělali klienti, kteří nechodí na skupinovou terapii hned dopoledne a na nás zbyla už jen ta pikniková. Venku se ale rozpršelo a tak jsme zůstali vevnitř. Nachystali jsme vše potřebné na naši hostinu a pak při dlabání dobrot (já sjem teda bohužel byla jen o vodě, protože pšenice) poslouchali povídání o tom, k čemu je dobré vyrážet do přírody a co všechno nachystat na piknik. První jsem z toho byla mírně řečeno rozpačitá. Jenže pak při povídání s ostatními, mi došlo, proč něco takového vlastně řešíme. Několik klientů totiž přiznalo, že nechodí nikam. Ani do obchodu, ani do přírody, jediné, kam z domu vyrazí, je denní stacionář. A tak mi došlo, proč se sestřička tolik snaží nás povzbuzovat k činnostem a k tomu, vyrazit právě třeba na piknik (teda až nebude furt pršet). Taky jsem si vybavila, jak mi terapeutka v pondělí říkala, že ta středeční skupinka je složená z velmi různých lidí s různě závažnými problémy. A že mě může zarazit, že někteří třeba moc nekomunikují. Pondělní skupinka by měla být mnohem menší a specifičtější, prý tam potkám jen ženy podobného věku, které řeší podobné věci jako já.

Nakonec se všechno snědlo, umyli jsme nádobí a šli domů. Já nasedla do auta a byla jsem fakt hrozně moc unavená. Moc jsem si nevěřila, že neusnu za volantem a tak jsem neustále žvýkala žvýkačky. Pak najednou, pár kilomentrů před cílem, jsem začala brečet a přes slzy neviděla na cestu. Zastavila jsem v polích a vystoupila. Rozhlídla jsem se, jestli někdo není kolem, ale když jsem nikoho neviděla, začala jsem křičet. Vydala jsem několik hlasitých zvuků, ale když to nepomáhalo, všimla jsem si kamenů na zemi. Začala jsem s nimi házet do pole, zlostně, agresivně. Pak už mě bolela ruka a znovu jsem se rozbrečela. Sedla jsem si do auta a křičela mezi vzlyky. Přepadlo mě naprosté zoufalství. Co když ten stacionář nepomůže? Po pár minutách jsem se uklidnila a dorazila domů. S předsevzetím, že příště teda autem nejedu ani náhodou.

Ve čtvrtek jsem se ráno probudila a najednou jsem se začala cítit líp. Nebylo to jen tak náhodou. V pondělí jsem totiž na naléhání Pracovitého konečně podruhé změnila antidepresiva, psychiatrička se změnou souhlasila, protože jsem čekala na zlepšení už víc než měsíc a nic se nedělo. Zdá se to takhle naprosto jasné, že to muselo být tím, když ta první antidepresiva mi zabírala parádně a bylo mi mnohem líp. Jenže mi způsobovaly problémy v sexu, nešlo mi dosáhnout orgasmu a bylo to opravdu hodně frustrující. Proto jsem měnila poprvé. Já sama o tom nebyla přesvědčená, sice mě to štvalo, ale oproti sebevražedným myšlenkám před nimi mi to přišlo jako prkotina. Ale psychiatrička jasně řekla, že je změníme, že by mi to zbytečně komplikovalo život. Změnily jsme, jenže druhé nezabíraly. A já se dostala do takové spirály marnosti, že jsem to ani nebyla schopná vidět. Pracovitej pořád tlačil, ať jí zavolám nebo napíšu nebo tam jdu a změníme to. Ale já pořád měla pocit, že je to horší, protože se prostě zhoršila ta deprese celkově, po covidu a tak. A přišlo mi, že by to mohlo být ještě horší a že to nemá cenu a byla jsem prostě celkově strašně depresivní a nebyla jsem schopná vidět, že by mohlo být líp. Nakonec mě tam Pracovitej dokopal a já v pondělí AD změnila.

A trvalo jen tři dny, než probleskl první pozitivní moment! Já si hned v ten první moment uvědomila, že to, jak mi bylo a jak je mi teď je tak diametrálně odlišné, že je úplně skvělé, že jsem ty prášky změnila. Protože u těch druhých, co jsem měla, jsem takové momenty nezažívala. Takže jsem opravdu vděčná za Pracovitého!

Paní doktorka říkala, že plně zaberou do dvou týdnů. Těším se. Opravdu hodně.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *