Jaké to je, být máma s depresí

“Maminko, já mám strach,” přišel za mnou před pár dny večer Kecal, když už měl dávno spát. “Z čeho?” odvětila jsem už trošku otráveně, protože jsem byla ráda, že už byly děti zticha a já mohla odpočívat. A najednou tu byl Kecal. Co to bude tentokrát? Duchové? Požár? “Myslím, že jsem to od tebe chytil,” odpovídá. “Cože? Co chytil?” nechytám se pro změnu vůbec já. “Tu tvoji nemoc. Tu depresi. Víš, já se cítím nějak hrozně moc smutný,” odzbrojil mě. Usmála jsem se a objala ho: “Neboj, tahle nemoc není nakažlivá, takže jsi ji určitě nechytil. Asi máš jen smutnou náladu a to je úplně normální. Co tě trápí?”Být máma, která má depresi, přináší někdy i docela úsměvné okamžiky. Ale bohužel jen někdy.

Před časem jsem promluvila s dětmi, aby věděli, co se děje. Nikdy jsem před nimi své emoce netajila, já toho ani nejsem schopná, a tak mě vídávali čím dál častěji brečet nebo křičet. A protože vypadali celkem zmatení z té situace, musela přijít trošku vážnější debata o tom, co se vlastně děje. Řekla jsem jim, že jsem nemocná. Že už to trvá nějakou dobu a asi nějakou dobu ještě trvat bude. Že ta nemoc způsobuje to, že jsem míň šťastná, i když mám moc hezký život. Proto často brečím a málokdy se usmívám. Že jsem kvůli té nemoci víc unavená a nemám proto často chuť si s nimi hrát, jít s nimi ven nebo prostě dělat cokoli. Že ta nemoc se jmenuje deprese a beru na ní sice léky, ale ani ty nezaručují, že mi bude hned líp. A že to souvisí i s tím, proč na ně teď častěji křičím, protože je to pro mě prostě těžké a dřív ztrácím trpělivost. Kluci chápavě přikyvovali a od té doby se sem tam ptají, jestli tu depresi pořád mám, když se třeba někdy směju. “Bohužel, pořád,” odpovídám.

Nedávno se Tygr ptal, kam pořád ta maminka jezdí a proč není tak často doma. Pracovitej mu vysvětlil, že jezdím do nemocnice, kde tu moji nemoc léčí. A že by to snad mělo pomoct, aby mi bylo líp.

A já tam opravdu jezdím. Každé pondělí a středu od rána až do odpoledne. I tenhle týden nebyl jiný. Pomalu si zvykám na tamní pomalé tempo. Našla jsem si činnosti, které mě baví a na které se těším. Baví mě i skupinové terapie, pokud na nich teda zrovna nebrečím a nejsem na dně, to bych pak nejraději nebyla ani na té skupinové terapii, ani na celém světě. Moc si užívám relaxace, procházky a taky dobrou kávu a džus z čerstvého ovoce a zeleniny z místního bufetu. Myslím, že tam už jezdím moc ráda. Jsou to takové moje dny jen pro mě.

Ve středu ale navzdory tomu přišel zase prudký propad. Nebylo mi moc dobře už v úterý večer. Nezvládla jsem přichystat žádné překvapení pro děti na Den dětí, což může znít jako hrozná blbost, ale já Den dětí vždycky s našima slavila a bylo pro mě důležité, abychom ho slavili i my s našimi dětmi. Když jsem pak večer otevřela Facebook a viděla ty spousty skvělých dortů, které rodiče svým dětem upekli nebo koupili a fotky z rodinných výletů, připadala jsem si najednou děsně nemožně a rozbrečela jsem se. V těch slzách nebyl jen smutek nad Dnem dětí, to si nemyslete. Spíš šlo o to, čeho jsem si začala všímat celý minulý týden. Brambůrka se každý den ptá na to, kdy přijde Lucka, její hlídačka. První jsem z toho měl radost, že je s ní tak ráda. Ale čím víc se opakuje to, že brečí, že nechce mámu, ale chce Lucku, tím víc smutno mi je. O víkendu jsem si navíc všimla toho, že jí nerozumím. Brambůrka mluví na svůj věk moc pěkně, ve větách, ale samozřejmě jí rozumí jen lidi, co s ní tráví čas. Momentálně je v období, kdy každý den přidává několik nových slov a tak se mou absencí začíná stávat to, že používá slova, která jsem u ní ještě neslyšela. Začíná mi docházet, co mě dřív nenapadlo. Že vlastně není zas tak složité, aby to tady beze mě zvládali, ale že já přicházím o čas s dětmi, především s Brambůrkou, které se pomalu začíná odpočítávat poslední rok pobytu doma než nastoupí do školky. Hlavou mi běžely myšlenky o tom, že kdybych nebyla tak neschopná, o nic bych nepřišla. Mohla bych být s ní všechno zažívat a být bezpečně její nejoblíbenější osoba, která jí rozumí každé slovo.

Když jsem teda dorazila ve středu do stacionáře, byla jsem už z tohohle dost nalomená a nebylo mi dobře. Po cestě jsem sbírala kopretiny, abych si vylepšila den. Představovala jsem si, jak je tam dám na stůl a hned bude všem kolem líp. Dorazila jsem na místo a v denní místnosti bylo rušno. Jeden z klientů psychiatrického stacionáře seděl zhroucený v křesle, celý se klepal a šlo vidět, že je na tom hodně zle. Tiše mluvil se sestřičkou o tom, co se děje a že už nemůže. Za chvilku dorazila psychoterapeutka a společně se zdravotní sestrou telefonovaly a zařizovaly jeho přijetí k hospitalizaci. My ostatní jsme se snažili nezavazet. Dala jsem kopretiny do vázy, ale vůbec to nebylo takové, jak jsem si to představovala. Vzala jsem si proto puzzle, abych zahnala nepříjemné myšlenky. Jenže uvnitř mě se něco dělo. Byla jsem z toho v šoku. Tenhle pán mi minulý týden přišel velmi srovnaný a v pohodě, záviděla jsem mu, jak je mu už dobře, protože to na mě tak působilo. A najednou byl tady v takovém stavu a bylo nutné přistoupit k hospitalizaci, docházení do denního stacionáře už nestačilo.

Vyděsilo mě to. Jak moc křehké je to u mě? Co když za týden tady budu takhle sedět já a prosit o hospitalizaci, protože už nemůžu? Co pak bude s dětmi? A hlavně, co když si na nepřítomnost maminky všichni v pohodě zvyknou a já přijdu o jejich pokroky, starosti, vypadnu z naší rodiny a bude pro mě pak těžké, vrátit se do ní? Co když si Pracovitej v mezičase najde někoho jiného, někoho míň komplikovaného a bez depresí? Co když?

Celá středa byla strašně těžká. Brečela jsem v podstatě celou dobu pobytu ve stacionáři. A když už jsem se uklidnila, stačilo opravdu málo, aby to znovu začalo. Několikrát jsem se zavřela na záchodě, abych tam mohla v nerušeně plakat. Když jsem se pak dozvěděla, že vlastně ten den končíme dřív, nevěděla jsem, jestli je to pro mě úleva nebo to ve mně spíš vzbuzuje obavy z toho, co bude odpoledne. Jela jsem dřívějším autobusem a tak jsem si našla přestup na autobus, který pojede až k nám na vesnici. Normálně totiž jezdím jen do blízkého města, kde mě vyzvedává Pracovitej. Po víc než hodinové cestě autobusem, s respirátorem na obličeji, ve vedru, bez odpoledního spánku, jsem byla opravdu hodně vyčerpaná. Vystoupila jsem u nás na vesnici a před sebou jsem měla celkem dlouhou cestu první z kopce a pak do kopce, až na protější stráň k našemu domu.

V tu chvíli mi došlo, jak strašně na dně zase jsem. Ve mně to vřelo, měla jsem už zase pocit, že MUSÍM něco udělat. Třeba skočit ze skály nebo pod auto. Bylo to tak intenzivní, že jsem už nevěděla, co s tím. Snažila jsem se soustředit na chůzi, mechanicky jsem dělala jeden krok za druhým a modlila jsem se, bych už byla doma. Třeba tam ten pocit přejde. Jenže najednou jsem se zastavila. Už jsem nemohla. Vytáhla jsem telefon a přemýšlela, komu zavolat. Jenže co tomu člověku budu říkat? Že už nemůžu? Že když nebudu s někým mluvit, asi už domů nedojdu? Nakonec jsem vytočila jednu kamarádku, která mi opakovaně nabízela pomoc. “Ahoj Vandi,” ozvalo se za chvilku a mně se ulevilo. “Ahoj, je mi dneska hodně zle a potřebovala bych, abys mi něco vyprávěla, jestli máš chvilku,” řekla jsem jí. A ona začala povídat. Za chvilku odvedla moje myšlenky a já se zase rozešla do kopce. Po deseti minutách hovoru jsem byla doma a mohla jsem jí poděkovat. Zachránila mě. Aspoň v tu chvíli určitě.

Odpoledne pokračovalo bohužel v podobném duchu. Cítila jsem se čím dál hůř a večer, když jsme měli ukládat děti a vznikl konflikt mezi Tygrem a Pracovitým, musela jsem utéct. Vyběhla jsem ven a nevěděla ani kam jdu, ani co tam budu dělat. Jenže doma byly otevřený okna a tak jsem slyšela jejich konflikt i když jsem byla v zahradě. Došlo mi, že není bezpečný jít nikam daleko, že nevěřím sama sobě v tom, co udělám. Vrátila jsem se domů a zavřela jsem se do koupelny. Potřebovala jsem to ze sebe dostat, ten tíživej pocit, tu hroznou prázdnotu a bolest, která mě zavalila. To zoufalství nad tím, že nikdy nebude líp a že ztrácím rodinu i svůj život. Že v tomhle boji neustále prohrávám. Bouchala jsem pěstmi do země a brečela. Za dveřmi se ozvala Brambůrka: “Mami, beče, udělám malá,” Pracovitej chtěl otevřít, ale já jsem byla zamčená. “Teď asi ne, kdyžtak za chvilku, maminka asi teď nechce udělat malá,” řekl. Pocítila jsem ještě větší zoufalství, i když jsem před minutou měla pocit, že už to snad ani nejde. Co jsem to za matku???

Večer jsem šla brzo spát. Dnes je zatím o malinko lepší den. Snažím se ignorovat hromadu věcí, které je potřeba doma dělat. Třeba vyprat prádlo, které se tady kupí už víc než týden. A věnovat se dětem, když už mám dneska možnost s nimi být. Čím dál víc se totiž bojím, co bude za pár týdnů.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *