Příběh jednoho odpoledne plného svobodné hry

“Mami, já mám nápad! My ten domeček natřeme barvou!” zvolal Kecal, zatímco já jedla nektarinku a sledovala, jak zatlouká hřebíky do velkého prkna, aby na dětském domečku vytvořil další pevnou stěnu. “To je super nápad!” vykřikla jsem a vůbec jsem to nemyslela ironicky. Přišlo mi to jako skvělá věc, kterou vymyslel. Hned jsem běžela pro barvy a štětce, aby mohl svůj záměr uskutečnit.

Někdy v zimě jsem si řekla, že přestanu číst všemožné knihy o výchově. Že už mám načteno dost a je čas věnovat se beletrii a knížkám s duchovní tematikou. Vydrželo mi to několik týdnů. A pak dorazila v březnu na návštěvu kamarádka a přivezla mi knihu. “Koukni na ni, je dobrá, myslím, že se ti bude líbit,” naznačila tajemně. Začala jsem si knihu prohlížet a hned na svoje předsevzetí zapomněla. Ta kniha mě totiž uchvátila na první pohled nebo spíš na první prolistování.

Ta kniha, kterou jsem dočetla už před měsícem, se jmenuje Svobodná hra. Mám pocit, že její autoři, manželé Danišovi, jsou moje krevní skupina. Dlouho jsem se necítila tolik spřízněná s názory někoho. A nejde jen o hru, i když té se věnuje velká část knihy. Já souzněla i s názory na výchovu, které skrze hru vyjadřují. Jestli chcete opravdu vědět, jak respektovat v praxi, při věci tak obyčejné, jako je dětská hra, tuhle knihu si fakt přečtěte!

Kniha Svobodná hra mi dala hodně. Nejvíc mi asi pomohla s mým sebevědomím matky. Ukázala mi totiž, že mnohé věci, které intuitivně cítím a ráda s dětmi dělám nebo naopak nedělám, je velmi dobře. O svobodnou hru, nebo jak jsem to nazývala já, volnou hru, jsem se snažila u dětí odmalička. Vzniklo to tak nějak přirozeně. U Kecala jsem ještě měla čas a energii na to, vymýšlet mu neustále nějaké montessori aktivity, ale když se narodil Tygr a Kecalovi bylo rok a půl, veškeré moje vedení k určitým aktivitám přešlo. První jsem z toho byla celkem špatná, ale časem jsem začala cítit, že v něčem je to vlastně hrozně fajn. Začal si sám objevovat aktivity, které by mě ani nenapadly, stačilo ho jen nechat a dřív nebo později se zabral do něčeho, co se z pohledu dospělých třeba mohlo zdát jako nesmyslná aktivita, ale pro něj to mělo obrovský smysl. Měl takhle třeba období, kdy jeho nejoblíbenější hračkou byl provázek. Dovedl ho hodiny motat a vytvářet různé překážky, které musel při boji překonávat, nebo jím obmotal židličku a hned si hrál, že je to raketa letící do vesmíru, nebo si hrál, že je provázek kabel a on je elektrikář, který zapojuje elektřinu.

Tou dobou se k němu začal přidávat Tygr. Bylo mu zhruba rok a půl a Kecalovi tři. Kecal vymýšlel nespočet her a Tygr, který jim stěží rozuměl, běhal za nim a bráchu ve všem napodoboval. Někdy tou dobou sjem si začala všímat toho, že čím víc hraček je obklopovalo, tím hůř si hráli. Nebo ne hůř, nechci jejich hraní takhle hodnotit. Ale spíš míň kreativně. Třeba když jsme přišli do dětského koutku v kavárně. Doma jsem začala hračky hodně omezovat, střídat je v pokoji po částech, snažila jsem se je podporovat v tom, aby vymýšleli i hry venku.

Když se narodila Brambůrka, bylo toho už najednou doma moc. A tak jsem velmi brzy zavelela, aby kluci chodili sami na zahradu a tam si samostatně hráli. Jejich kreativita se rozjela do nevídaných mezí. Někdy až moc, z pohledu dospělých a hlavně babičky (sdílíme s ní zahradu). Jako tenkrát, když se třeba rozhodli hrát si na popeláře a sbírat všechny odpadky kolem domu a vytřídit je. Našli před jejím vchodem na zahradu pet lahev s nějakým obsahem. Rozhodli se jí vylít a lahev zrecyklovat, aby měla radost, že jí uklidili. Jenže samozřejmě netušili, že v lahvi je skoro litr výborného vína z Moravy, které si dali ven babička a její přítel vychladit.

Kluci tedy už skoro dva roky zažívají poměrně velkou svobodu ve svém hraní. A vlastně i Brambůrka, protože máma má plnou hlavu jiných věcí, než jim organizovat jejich hru. Ale vlastně až po přečtení knihy Svobodná hra, jsem si přestala připadat jako matka, která děti zanedbává, a došlo mi, že to dělám dobře a že na to vlastně můžu být pyšná.

Kniha Svobodná hra je asi ze dvou třetin plná teorie. Teorie, která je hrozně zajímavá. Zodpoví vám na některé otázky, třeba: Proč jsou vlastně hry pro děti důležité? Co všechno se děje, když si dítě hraje? Jak ho rozvíjí různé typy her? Proč má cenu nechat děti bojovat? A co takové hry na hraně, kdy si dítě chce osahat nebezpečí a adrenalin, jsou k něčemu, nebo je mám zakazovat? Jak balancovat mezi svobodou a bezpečím? Co to znamená, být herním průvodcem a proč bychom se o takový přístup měli snažit? Co když je některé dítě hodně opatrné a nechce se do hry aktivně zapojovat? A jak připravit prostředí, které ke svobodné hře bude svádět a nebude ji blokovat?

Kromě toho se tam taky dozvíte opravdu hodně informací o historii dětských her. Víte, jak si hráli děti lovců a sběračů? Jak dětské hraní ovlivnila doby, kdy musely děti tvrdě pracovat? Co přinesla povinná školní docházka? Jak si děti hrály v těžkých dobách, třeba židovské děti v koncentračních táborech během holocaustu? A jakým výzvám čelí dnešní děti?

Po teoretické části přichází část velmi praktická. Poslední třetina knihy přináší přes 500 startérů hry neboli různé nápady na to, jak nastartovat dětské hraní. Zdá se vám to proti principu knihy? Možná :). Ve světě ideálním pro svobodnou hru by vám stačilo jen dětem říct: “Jděte si hrát,” a bylo by. Jenže to má nějaká “ale”. Jednak že hodně dětí, obzvláště těch starších, už jsou natolik naučené na řízenou hru nebo jasně definované využívání konkrétních herních prvků například na hřišti nebo v dětském koutku, že když je vypustíte na prázdnou zahradu, kde je “jen” příroda, jsou najednou ztraceni a budou se pravděpodobně nudit, když si tam není z jejich pohledu s čím hrát. V tom případě můžete využít právě tyhle startéry a začít nenápadně s nějakou hrou, která třeba děti zaujme. A pak už jen můžete sledovat, kam až je jejich vlastní fantazie zavede a jak celá hra dopadne (vsadím se, že úplně jinak, než jste plánovali, a to je dobře!). No a druhá věc je, že často právě na zahradách a doma nemáme vytvořené podmínky pro svobodnou hru, často děti omezujeme právě tím, jaké hračky jim kupujeme. A proto jsou tyhle startéry podle mě ohromně inspirativní. Já jsem se rozhodla si právě kvůli nim tuto knihu koupit, protože se k ní ráda budu vracet, když nebudu vědět, jak děti nakopnout ke hře.

Mimochodem, kromě toho, že tam najdete ty konkrétní startéry, tak tam taky píšou hodně o tom, jak a kdy do hry nějak zasahovat, nebo jak konkrténě hru startovat. Strašně se mi líbilo to, že autoři razí přítup minimálních řečí a maximálního příkladu. Teda tak jsem si to pojmenovala pro sebe :). Takže když třeba máte dítě, které obchází kaluže obloukem (Brambůrka taková dlouho byla, což mi přišlo naprosto neuvěřitelný), nemusíte mu říkat, jak je super kalužemi proběhnout. Stačí vzít si gumáky a kaluží projít. Říkáte si, že zrovna tohle u vás rozhodně není problém nebo že jste naopak rádi, že děti kaluže nemají rádi? No jo, to byl jen příklad. Vezměte si to do jakéhokoli hraní, které budete chtít s dětmi začít. A místo abyste jim vysvětlovali, co a jak vám přijde jako super, zkuste s tím prostě začít. A když se přidají a začnou taky, můžete se už klidně stáhnout (pochopitelně to líp funguje když máte už skupinu dětí, ne jen jedno, to vás možná nenechá ze hry odejít).

A co se u nás doma změnilo od doby, co jsem si Svobodnou hru přečetla? Tak třeba jsme omezili chození na hřiště. Ne že by na hřišti bylo něco špatného, ale začala jsem s dětmi víc vyhledávat jiný druh zábavy, aby nebyli tolik limitovaní herními prvky.

Například jsme s Pracovitým začali plně podporovat jejich touhu stavět a budovat s opravdovými nástroji. Před našim domem vznikl domeček z palet, který neustále vylepšují. Dostali prkna, hřebíky, kladívka, pilu a Kecal neustále vymýšlí, co nového na domku vylepší. Třeba využil kus okapu, který zbyl ze stavby a udělal si z něj potrubní poštu. Z krabice vyrobil schránku, na karton nakreslil obrázek a napsal adresu. Karton pak přitloukl k domečku. Na paletovou střechu přitloukl taky nepromokavou tekturu, aby jim do domu nepršelo. Tygr se k němu zatím přidává jen opatrně, spíš dělá jinou podporu, nosí svačiny, pití, když je Kecal zabraný do stavby, vymýšlí příběhy, které během stavby hrají. Brambůrka už taky zkoušela zatloukat hřebíky, i když jí to zatím moc nešlo. Ale ráda je vevnitř domečku. Myslím, že bude reálně jediná, kdo si bude hrát, že uvnitř bydlí. Kluky baví hlavně ta budovací fáze.

A právě včera kluci přišli s tím, že chtějí domeček natřít. Inspirací jim byl minulý pracovní víkend, kdy v rámci příprav na švagrovu svatbu, dospělí chlapi natírali dílnu. Přišlo mi to jako super nápad, takže jsme vytáhli barvy, štětce, přinesli vodu a děti barvily a barvily. Zabavilo je to na dlouhé desítky minut. Mě úplně fascinovalo sledovat jejich myšlenkové pochody. První barvili jen štětci. Ale to trvalo dlouho, protože mají malé štětečky na tak velkou plochu. Začali proto barvu potlat rukama. Pak si uvědomili, že můžou domeček zdobit obtisky rukou a tak to začali dělat ve velkém. No a pak už se to zvrhlo, což jste možná viděli ve stories ma Facebooku :). Tygrovi a Brambůrce došlo, že patlat barvu po sobě je taky super zábava a barvu měli úplně všude. Běhali kolem jak šílenci a pořád na sebe přidávali víc a víc barvy. Zatímco Kecal plně soustředěný stále barvil domeček.

Nakonec se přiblížila doba, kdy je potřeba uklidit hračky a jít večeřet. Napustili jsme dětskou vaničku vodou ze studny (pěkně studenou) a kluci jeden po druhém běhali do vody, mydlili se tam, skákali do ní, byla to velká zábava. Pak si vyprosili, aby je táta ještě spláchl hadicí. Když tahle očista skončila, oklepali se, uschnuli na sluníčku a běželi domů. Brambůrka byla opatrnější (ona už taková je:)) a do ledové vody ji nikdo nedostal. Proto jsme ji rovnou přenesli do vany, kam se za ní přidali nakonec i kluci, protože vrsty barev byly velké a bylo potřeba použít ještě teplou vodu a barvy.

Musím říct, že od doby, co jsem Svobodnou hru přečetla, dívám se na dětskou hru a nápady, se kterými přicházejí děti, úplně jinak. A když jsem unavená, úplně mi stačí fascinovaně koukat na to, jak se jejich hra rozvíjí, jak se vyvíjí jejich potřeby a když se změní, hned do pár minut si je naplní. Chtěla bych být jako moje děti!

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *