Jak jsem prožila první tři týdny na psychiatrii

“Na rozhlednu se jde tudy,” naviguje nás zdravotní sesta. Zatáčíme a ocitáme se u autobusového nádraží a poměrně frekventovaného kruhového objezdu. Kolegyně vedle mě se ohlíží kolem sebe a vypadá nervózně. “Jsi v pohodě?” ptám se. “Tady je hrozně moc lidí, co když mě tady někdo uvidí? Jak vysvětlím, že jsem tady byla?” odpovídá. “Počkej, jak jako, jak vysvětlíš? Ty lidem neříkáš, že jezdíš do stacináře?” ptám se nejistě, protože tomu moc nevěřím. Co by jim asi tak říkala každý týden když na celý den zmizí? “Jasně, že ne. Nikdo to nesmí vědět,” odpovídá.

Dnes to byly přesně tři týdny, co docházím do psychiatrického denního stacionáře. Zatím jsem o tom, jak to tam chodí a co mi to dává, tolik nenapsala. A protože příští týden přijde vizita s panem doktorem, kde se budeme bavit o tom, jestli mi stacionář dává to, co potřebuju, řekla jsem si, že i pro mě samotnou bude dobré si poslední tři týdny shrnout.

Ve stacionáři jsem dvakrát týdně na skoro celý den. Scházíme se před devátou hodinou a končíme o půl třetí. Program je poměrně jasně nastavený. Ráno komunita, kde si řekneme pár úvodních vět, pak skupinová terapie, která trvá až do oběda. Hodina na oběd, pak půlhodinová relaxace a po ní aktivizační program se sestřičkou, někdy si čteme, někdy jdeme na procházku a někdy něco tvoříme. V mezičase, o pauzách, si neustále něco vyrábíme nebo se věnujeme nějaké jiné odpočinkové činnosti. Někdy dojde i na povídání u kávy, obzvlášť pokud jsme na skupinové terapii otevřeli něco, co chceme v menší skupince dopovídat.

Musím říct, že první týden jsem z toho programu byla vyvedená z míry. Přišlo mi to tak…nevím jak to správně vyjádřit…asi banální? Jakože moje hlavní myšlenka byla: “Tohle mi má jako pomoct? Vybarvovat obrázky? Poslouchat ostatní na skupinové terapii? Chodit na procházky?” Jo, tak přesně jsem to cítila. Během toho stejného týdne přišla i krize, kdy mi to přišlo celý zbytečný a protivný. Štvalo mě tam úplně všechno a vnitřně jsem zuřila.

Jenže pak jsem se tam začala těšit. Těšení přišlo ještě dřív než to, že jsem si to tam reálně užívala. Těšila jsem se hlavně na to, že vypadnu z domu, z toho shonu s dětma, že si tam dám v klidu kafe, oběd, že si užiju relaxaci. A hned poté jsem si to začala užívat i na místě. Všechno, co se tam děje. Jsou to takové dny pro mě, kdy mám šanci, dělat intenzivně věci jen a jen pro sebe.

Ráno si obvykle po cestě na psychiatrické oddělení koupím čerstvý džus v bufetu a pak se vrhnu na pokračovaní ve svých projektech. Za ty tři týdny jsem už vyrobila hodně věcí, přečetla kus knihy, poskládala jedny puzzle a momentálně pracuju na dalších, vyluštila jsem nějakou osmisměrku a vybarvila mandalu. Začínám být čím dál odvážnější v tom, co všechno zkouším a pomalu zjišťuju, že mě ruční práce a kreativní činnosti obecně můžou opravdu bavit. Jo a taky se vracím ke své vášni, což byly kdysi dávno puzzle. Strašně mě uklidňuje prohrabávat hromadu kousků a hledat ten pravý. A co teprve ten pocit, když správný dílek zapadne tam, kam má!

Moc mě baví skupinové terapie. Zjistila jsem, že s každým jedním člověkem, co do stacionáře dochází, mám něco společného. Ten vpravo prožívá úzkosti při podobných věcech jako já, ta vlevo má stejné myšlenky o své neschopnosti, naproti zase máme tu, co ji deprese drtí podobně jako mě, do kříže je tam ta, co má taky malé děti a je ve věčném shonu. Při každé skupinové terapii, když se lidé otevřou a sdílejí své zkušenosti, obavy a myšlenky, mám pocit, že jsou mi hrozně blízcí a opravdu mi na nich začíná čím dál víc záležet.

Tenhle pocit sounáležitosti mi přijde na stacionáři vlastně to nejzajímavější. Jak se stane, že po týdnu s cizími lidmi, máte pocit, že jsou to vaši blízcí? Přijde mi, že je to podobné, jako když člověk jede na letní tábor nebo nějaký zážitkový pobyt. Intenzivní zážitky a celé dny prožité spolu prostě sbližují. A když se někdo rozpláče na skupinové terapii a vy těm jeho zážitkům tolik rozumíte, je to ohromně silná zkušenost.

Proto mě vlastně vůbec nepřekvapuje, jaký ohlas vyvolá pokaždé setkání na chodbě se skupinou hospitalizovaných při střídání v relaxační místnosti. Většina lidí, kteří totiž denní stacionář navštěvují, předtím nějakou dobu byli právě na lůžkovém oddělení, a tak na chodbě potkávají své staré známé. Je to vždycky spousta smíchu, zdravení se, vyptávání se na společné známé, sem tam nějaké obejmutí.

A co dál na psychiatrickém oddělení zažívám? Užívám si i relaxace, přestože na nich většinou hodně rychle usnu. V relaxační místnosti se ale spí báječně, tak co? 🙂

Odpolední programy bývají velmi různorodé. Na starost nás mají dvě sestřičky, které se střídají, a připravují si pro nás různé aktivity. Byli jsme na rozhledně, na procházce podél řeky, četli jsme si knihy, povídali o různých zajímavých věcech, naposled dnes jsme se učili techniku mramorování a ozdobili jí sklenice, květináče i svíčky.

Jak jsem dneska shrnovala na skupinové terapii: Mám radost, že jsem si začala pobyt na psychiatrii užívat a že se tam pokaždé těším. Úžasně si tam odpočinu, je mi tam dobře. Jen zatím neumím to, co se tam učím, převést do svého běžného života, změnit své návyky tak, abych nebyla neustále ve stresu a žila spokojeně. Neumím si zatím doma zorganizovat práci tak, abych určila priority, hledala si aktivně čas na relaxaci, která mě naplňuje a pomáhá mi, neumím vypouštět to, co není nezbytné, a především neumím z toho nemít výčitky svědomí.

Narozdíl od mé kolegyně z úvodu článku, se ale já za navštěvování psychiatrického oddělení nestydím. Jak psala jedna čtenářka blogu, jsou to lázně pro duši. A je snad špatné, jezdit do lázní?

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *