O tom, když je dítě na víkend jedináček

“Maminko, já se těch jezdících schodů hrozně bojím,” oznamuje mi Kecal. “No jo, jsou rychlý, co? Neboj, chytnu tě za ruku,” odpovídám. Přestože mám na zádech bágl a v jedné ruce jeho kufřík, můžu ho chytit. Protože žádné další dítě s náma není. Žádná Brambůrka v náručí, žádnej Tygr visící na mé ruce. Jen já a Kecal.

Vyjeli jsme si s Kecalem na tři dny do Prahy. On si vyzkoušel na chvilku, jaké je to být jedináček a mít maminku jen pro sebe, já jsem si zas dala ochutnávku toho, jaké to je, mít jen jedno skoro šestitiletý dítě.

Vyrazili jsme ve středu odpoledne a už cesta vlakem byla moc fajn. Četli jsme Boj o ostrov, který máme s Kecalem už nějakou dobu rozečtený, hráli jsme Zombie Kidz, novou deskovku, kterou jsme klukům dovezli z Gameconu (velmi doporučuju!), povídali jsme si, koukali na krajinu kolem, na vlaky a nádraží, svačili jsme. A když půl hodiny před Prahou nastala krize, pustila jsem mu na svém mobilu pohádky a já jsem si vyšívala. Při přesunu z nádraží ke kamarádům, u kterých jsme ty tři dny měli strávit mě strašně bavilo Kecala sledovat. V Praze byl naposled když mu byly tak tři. Samozřejmě si to už nepamatoval a byl ze všeho hrozně roztomile vykulený. Z jezdících schodů, z metra, tramvají, z toho množství lidí, výloh, zvuků. V duchu jsem se smála, že jsme už prostě vesničani, a vzpomínala na to, jak byl Kecal jako batole strašně vykulený v našem malém okresním městě z kanálů, protože ty na vesnici prostě nemáme.

Za ty tři dny jsme toho zažili hodně, spoustu skvělých zážitků, nějaké konflikty, ale hlavní na tom celém pro mě bylo to, že jsme byli takhle dlouhou dobu jen sami dva. I když sami jsme ve skutečnosti nebyli skoro vůbec. Vydali jsme se totiž na návštěvu kamarádky, která má syna jen o tři týdny staršího než je Kecal. Kamarádí spolu od miminek, především díky tomu, že i my dvě jsme si sedly. Já se s ní poznala, když jsem hledala v Praze někoho, s kým bych vozila kočárek a chodila do parku. A díky tomu, že nám spolu bylo fajn, se navštěvujeme i když my už dávno pražáci nejsme. Oni jezdí k nám na vesnici a my k nim do Prahy, zavzpomínat na život ve městě. Jenže zatímco já pak měla ještě další dvě děti, u nich se zastavili na jednom. Takže ideální místo, kam jednou za čas vyjet jen s Kecalem.

A proč jsem vlastně měla touhu vyrazit jen s Kecalem? Ve skutečnosti si tím plním jedno z letošních předsevzetí! V zimě jsem si totiž řekla, že Brambůrka už je dost velká na to, aby beze mě pár dní vydržela, a začala jsem plánovat výlet pro mě a vždycky jen jednoho z kluků. Mám totiž jasno v tom, že děti potřebují zažít pozornost jeden na jednoho a v běžném provozu se to málokdy daří tak, jak bych si představovala. Obzvlášť Kecal je situací u nás (teď myslím tím, že máme tři děti během čtyř let, a on je nejstarší) dost často odsunutý na vedlejší kolej, protože rodiče jsme jen dva a děti jsou tři, to jsou dost jasné počty, a když se stane, že ti mladší zrovna akutně něco potřebují, očekáváme, že nejstarší už zvládne skoro všechno sám. Je přirozené, že se to tak děje, ale na druhou stranu je to věc, která může být pro nejstarší sourozence prokletím, pokud se to rodiče nesnaží kompenzovat. Já nechci, aby měl Kecal pocit, že na něm nezáleží nebo se cítil nemilovaný. Tak proto jsme vyrazili do Prahy jen my dva. V září mě čeká pro změnu víkend jen s Tygrem. S Brambůrkou máme teď týden jen pro sebe, protože kluci jsou na prázdninách u babičky.

A víte jak, ta pohoda, když večer řeknu dítěti “už je čas na spaní, tak si dohraj prosím, skoč si na záchod, převlíkni se a pak na mě zavolej, abych ti vyčistila zuby a přečetla pohádku,” byla k nezaplacení. Až to bude takhle se všema dětma, bude to už úplně jinej svět <3

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *