Jak se Vanda cítila zase Vandou

V rádiu hrajou moji oblíbenou písničku. Stahuju okýnko a rádio zesiluju. “Panebože, to je pocit!!! To už jsem dlouho nezažila! Cítím se zase jako Vanda. Ne jako máma Vanda, jen jako Vanda! Už jsem skoro zapomněla, jaké to je,” říkám si a u toho si zpívám.

Před chvílí jsem se vrátila z pohovoru. Ano, čtete dobře, z pohovoru na práci. Stalo se to celé tak nějak hrozně rychle, že jsem o tom ani na blog nestihla napsat. V úterý ráno jsem byla se švagrovou a dětmi na hřišti, mluvila jsem s ní o tom, že pokukuju na internet po pracovních nabídkách, ale že tady v okolí nejsou žádné relevantní částečné úvazky nebo brigády. Protože už mě neláká vracet se do školy, protože mám pocit, že potřebuju dělat něco jiného než jen pečovat o děti a že nedostatek smysluplné práce způsobuje můj věčný pocit nespokojenosti. Mluvím a mluvím a v tu chvíli mi dochází, že bych možná mohla zkouknout i plné úvazky. Beztak tak nic nebude, tak co že. Po příchodu z hřiště otvírám počítač a vyhledávám vhodné pozice. Hned mě do očí šlehne jedna z nich. Ve firmě tady poblíž, týkající se vzdělávání, požadavky splňuju, náplň práce mi přijde extrémně zajímavá. Rozbuší se mi srdce a vím, že na tohle přesně čekám. Po obědě to proberu s Pracovitým, jemu se to zdá jako dobrý nápad, takže až do večera, ve volných chvilkách, sepisuju životopis. Protože ten můj starej už ani v počítači nemám, natož aby byl napsaný tak, že bych ho chtěla prezentovat. Naposled jsem práci hledala před osmi lety.

Večer spolu s Pracovitým životopis projedeme, on přidá několik připomínek, já je nezařadím, protože jsem přesvědčená, že takhle je ten životopis úplně správně. Posílám a hned druhý den v osm ráno dostávám e-mail. Chtěli by ode mně doplnit datum případného nástupu a moji adresu (ehm, jedna z věcí, co Pracovitej říkal, že bych měla do CV doplnit). Odepisuju a hned odpoledne mě zvou na pohovor. Pohovor, na který mají čas jen zítra, protože výběrové řízení už končí a já se ozvala na poslední chvíli. Ráda souhlasím, volám hlídačce, aby mimořádně dorazila i ve čtvrtek, volám Pracovitému, že jdu na pohovor.

Zbytek dne strávím pročítáním materiálů o firmě, přečtu si i jejich firemní noviny, volám po známých, kteří ve firmě pracují, abych zjistila reference, pročítám znovu inzerát a dělám si přesnější představu, co všechno budu mít případně na starost a co by ta práce přesně obnášela. Pak už mě z toho bolí hlava, tak jdu stříhat růže a být s Brambůrkou. Večer nemůžu usnout, hlavou mi lítají odpovědi na různé otázky, které se na pohovoru můžou objevit, vyhledávám si nějaká anglická slovíčka, kdyby se náhodou na některé z nich zeptali v angličtině. Když konečně usnu, zdá se mi naštěstí o něčem úplně jiném.

Na místo dorazím o půl hodiny dřív, klasika. Nesnáším chodit pozdě, takže jsem vždycky všude zbytečně brzo. Zaparkuju a jdu se projít na blízkou benzínku. Původně jsem si tam chtěla koupit něco na nervy, ale nakonec tam jen stojím na slunci a se zavřenýma očima se nahřívám. Je mi krásně a cítím se překvapivě klidná. Sama pro sebe si mluvím anglicky, abych se rozmluvila. V určený čas, respektivě dvě minuty před, dorazím na recepci, absolvuju antigenní samotest, výsledek je negativní, takže se sedám a čekám na paní z personálního, až mě vyzvedne.

A pak už je to jen jedna velká jízda. Já jsem z té pozice opravdu nadšená a až na pohovoru si uvědomuju, jak moc přesně tohle potřebuju. Práci, která je pro mě trochu výzvou, smysluplnou a kreativní činnost, komunikaci s lidma, namáhání mého mozku. Po chvilce si říkám, jestli nevypadám až moc nadšeně a snažím se trošku krotit. Když se zeptají na angličtinu, odpovídám rovnou anglicky, když se bavíme o konkrétních činnostech na téhle pozici, hned mě napadá, kde jsem už tohle zažila, a mluvím o tom.

Tak jo, třičtvrtě hodiny uběhlo jako nic. Sedám do auta a mám hodně dobrý pocit. I kdyby si mě nevybrali, za tenhle čas to stálo. A za to uvědomění, že na to mám, že jsem na mateřské nezakrněla, někde to v té hlavě všechno je, jen se to musí odkrýt pod nánosy plen a příkrmů. Pokud mě vyberou, nastane další velká změna, ukončím etapu rodičovské, po šesti letech, a rovnýma nohama skočím do velké firmy, kde budu dělat něco, co mě bude asi opravdu hodně bavit. Tak mi držte palce. Já jsem klidná, ať to dopadne jakkoli, věřím, že to tak má být.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *