Jak jsme si dovolenkovali v Chorvatsku I.

Sedím na terase a koukám na moře. Dnes je to pátý den, co jsme na dovolené, a protože jsem si letos prosadila na Pracovitém dovolenou dlouhou celých deset dní, jsme právě v půlce. Jak se nám tady zatím líbilo? Co jsme zažili? A co se naopak totálně podělalo?

Odjezd na dovolenou byl letos extrémně náročný. Po euforickém čtvrtku, kdy jsem ráno absolvovala pohovor, kde mi řekli, že se velmi brzy ozvou a já měla pocit, že tohle je ono a že to musí klapnout, přišel pátek, kdy jsem potřebovala balit na cestu a zároveň jsem byla opravdu hodně nervózní z toho, kdy a jestli se personalistka ozve. Neozýval se nikdo a tak jsem ze stavu nervozity plynule přešla do deprese. A to nemyslím nějak obrazně, ale stres z odjezdu a toho nepříjemného čekání mi opravdu zhoršil depresi. Zas jsem po dlouhé době zažila stavy, kdy jsem jen seděla a zírala, nebyla jsem schopná ničeho a měla jsem pocit, že život absolutně nemá cenu. Snažila jsem se proto dělat, co mě naučili ve stacionáři. Nenechat tu depresi nade mnou vyhrát, být na sebe hodná, odpočívat, ale snažit se o aktivizační činnosti. Dělala jsem proto nějakou práci na zahradě, věnovala jsem se chvilkama vyšívání, četla jsem si, procházela jsem se a po obědě teda i spala. Fakt mi to nakonec pomohlo a večer už jsem na tom byla výrazně líp, zvládla jsem tak s Pracovitým zabalit většinu věcí, abychom v sobotu mohli vyjet po obědě a neměli zbytečné stresy.

V sobotu ráno dorazili po týdnu kluci. Přivezla je babička s dědou a díky domluvě s mou mámou, že klukům všechno oblečení před odjezdem vypere, jsme jen přebalili jejich kufříky podle seznamu k moři. Po obědě jsme vyrazili na cestu. Mířili jsme do Mikulova, kde jsme měli naplánovanou odpolední procházku, oběd v restauraci a pak spaní v blízkém penzionu, abychom si cestu k moři zkrátili o tři hodiny. Mikulov byl nádherný, ale já měla pocit, že obzvláště Kecala asi brzo zaškrtím. Úplně jsem za ten týden bez něj zapomněla, jak umí být prudnej. Neustále si na něco stěžoval, štvalo ho všechno, včetně toho, když dojedl zmrzlinu (koupíš mi další? teď jsi ji dojedl, to teda ne! ale byla tak malá! grrr). Tygr s Brambůrkou se pro změnu střídali v hysterácích a já Pracovitému říkala, že už jsem úplně zapomněla na to, jaké je to mít tři děti. Zapomněli jsme toho s Pracovitým za ten týden očividně víc, protože jedna z našich dalších perliček byla, že jsme večer nedali Tygrovi plínu. Takže poté, co Brambůrka asi ve dvě ráno konečně zabrala a nebudila se po půl hodinách, protože cizí prostředí a vedro, vzbudil mě o půl třetí Tygr, kterej pročůral celou postel. Není nad to se v noci snažit na něčem domluvit s hysterickým čtyřleťákem, který napůl spí. No uf, první noc byla za náma, Pracovitej se naštěstí vyspal, takže jsme vyjeli směr Chorvatsko.

Cesta byla, no jak to říct, ehm, náročnější než jsme čekali. Brambůrka usnula hned v osm ráno, spala asi dvě hodiny, takže zbytek dne už nespala. Původní odhad navigace byl šest hodin jízdy. My ale měli celkem dost pauz, nejdelší byla přes oběd, kdy jsme stáli skoro hodinu, a hlavně v Chorvatsku jsme pak opravdu hodně stáli v kolonách, takže nakonec jsme byli na cestě deset a půl hodiny. Vlastně se těm dětem nedivím, že ten konec už byl tolik vyhrocený. Ale nedivím se ani sobě, že jsem na ně několikrát zařvala, únava byla fakt velká, slunce pařilo jako divé a nepomáhala ani klimatizace, měli jsme všichni už hlad, a hlavně jsme toho všichni měli po krk. A tak když asi po stopadésáté zaznělo “Kdy už tam budeme?” od Kecala a do toho: “Já už chci to Chorvatsko!” od Tygra, neovládla jsem se. Pak jsem konečně viděli moře. Byla to fakt krásná chvíle a i když jsme věděli, že nás čeká ještě čtyřicet minut jízdy po Jadranské magistrále kolem něj, než dorazíme k našemu ubytování, stejně jsme se všichni zklidnili. Vypnuli jsme klimatizaci, dovolili jsme dětem otevřít okýnka a všichni jsme nadšeně hlásili, jaké lodě, pláže a zajímavé budovy vidíme. Čichali jsme, kdy konečně ucítíme sůl, a nakonec se to stalo, opravdu jsme dorazili do cíle. Uvítali nás naši hostitelé a přestože obvykle tvrdý alkohol nepiju, když nabídli domácí hruškovici, hned jsem jim na to kývla, byla jsem absolutně mrtvá. Seděli jsme na terase při západu slunce, popíjeli, děti jedly zmrzlinu, (taky dárek od hostitelů), kterou bych jim jindy večer rozhodně nedala, ale ten den už byly moje normy hodně posunuté, a já měla pocit, že tohle byla teda velká zkouška, kterou jsme společně úspěšně zdolali a teď už to musí být jen a jen lepší.

A taky bylo. Hned první den jsme museli k moři, i když bylo zataženo a foukalo, takže jsme byli na pláži jediní. Naštěstí děti jsou dost otužilé a byly tak nadšené z moře a vln, že jim vůbec zima nevadila. Já se namočila taky, ale velmi brzo jsem se zas na břehu oblekla, abych neumrzla. Prošli jsme si město Senj a pak Pracovitej vyrazil na nákup, zatímco já byla s dětma na blízkém hřišti. Odpoledne jsme pak vyrazili k moři do jiného městečka, nebo spíš vesnice Lukovo, už bylo vedro, takže jsme si to užili ještě o to víc. Navíc místní pláž je ideální pro děti a my byli nadšení z okolní přírody, čistoty vody a pláže, a taky z toho, že jediné občerstvení, které na pláži prý ještě před covidem bylo, už tam není. Jako ne že bych někomu přála podnikatelský neúspěch, ale pláž bez občerstvení, kde neutratíte majlant a pořád nemusíte odrážet věčné “mami, koupíš mi tohle?” mi přijde jako vlastně dost dobrá věc.

Druhý den jsme se vypravili opět do Senji. Pracovitej bohužel totiž den předtím zaparkoval někde, kde se parkovat nesmělo, a dostal pokutu. Zatímco on se vydal na policii, my šli na další dětské hřiště pod pevností Nehaj, kam jsme měli namířeno. Jakmile jsme byli všichni, vypravili jsme se do pevnosti. Kluci byli nadšení z děl, která tam měli, ze zmrzliny, z prohlídky pevnosti a nejvíc z ochozu nahoře. Běhali tam dokola a já běhala za Brambůrkou, o kterou jsem se opravdu bála, některé střílny totiž byly tak velké, že by se jimi s trochou snahy mohla protáhnout a proletět se dolů. Odpoledne jsme opět strávili v Lukovu na pláži.

Následující den jsme si dali celkem velkej cíl. Plitvická jezera, vzdálená hodinu a třičvrtě. Původně jsme chtěli vyjet ráno, ale když jsme si spočítali, že bychom tím pádem chodili v největším vedru, rozhodli jsme se navzdory všem radám na internetu vyrazit až po obědě. Plán byl jasný, dáme si brzkej oběd, abychom ve dvanáct vyrazili, děti se skoro dvě hodiny v autě prospí, my tam dorazíme ve dvě a do večera se tam můžeme procházet. Super plán, co by se asi mohlo pokazit? Tak začalo to hned po půl hodině jízdy. Jeli jsme serpentinami tak intenzivními, že i mně bylo hodně špatně. Zatímco jsem se snažila nepoblít, zezadu se ozvalo: “Maminko, mně je hrozně špatně,” od Kecala. Aha, sakra, já zapomněla dětem dát Kinedryl. A taky jsem nevzala pytlíky na zvracení. Takže jsme otevřeli všechna okna, aby na Kecala hodně foukalo, on se snažil představovat si, že řídí, chvilku to vypadalo celkem nadějně, ale nakonec jsme stejně museli zastavit, protože hlásil, že už to nevydrží. Stáli jsme asi pět minut, on se prodýchal, já měla velkou radost, že se obě mladší děti neprobudily a když jsme opět vyjeli, pořád spali. Jenže pár minut na to, jsme stavěli znovu, tentokrát už Kecal neprodýchal nic, já byla ráda, že jsem našla alespoň obal od respirátoru, jinak by celé auto smrdělo. Takhle strefil jen moji sedačku, když se snažil vylézat ven opatrně, aby neprobudil Tygra. Mně v tu chvíli taky došlo, že nemáme ani náhradní oblečení pro kluky a jestli si Kecal pozvrací tričko, nevím, v čem v Plitvicích bude. Samozřejmě že v tu chvíli se probudila Brambůrka a začala plakat. Po třičtvrtě hodině spánku, když normálně spí dvě hodiny. Já už byla fakt hodně na nervy, zvažovala jsem, jestli se neotočit a nejet zpátky, protože navigace ukazovala ještě minimálně další půlhodinu podobných zatáček. Jenže už jsme měli koupené online vstupenky, Kecalovi se povedlo neušpinit si tričko, a tak jsme nakonec sedli zpátky do auta, uklidnili Brambůrku a vyrazili dál. Kecalovi se očividně ulevilo, takže pak dělal blbosti s Brambůrkou a nakonec oba usnuli asi dvacet minut před cílem. Tygr se probudil až na parkovišti v Plitvicích. Když jsem viděla, jak plné parkoviště je, říkala jsem si, jestli tohle byl dobrej nápad.

Jenže pak se to všechno jako zázrakem otočilo. Tygr byl dorůžova vyspanej a měl hrozně dobrou náladu, Brambůrka byla taky celkem v pohodě a ukázalo se, že hlavní odpolední vlnu jsme minuli. Kromě úplného začátku jsme na naší trase byli celkem v normálním počtu, nikde jsme nestáli fronty, spíš jsme míjeli lidi, kteří už odcházeli. Po půlce trasy, kdy jsme prošli největší a nejznámnější vodopády a jezera, jsme už zažívali i chvíle, kdy jsme na trase byli chvilkama sami. Děti byly celkem nadšené z ryb ve vodě, kachen, vodopádů, my jsme žasli tak nějak konstantně, jak nádherné místo to je. A když zrovna někdo neskuhral, že ho bolí nožičky nebo se Brambůrka a Tygr nesnažili skočit do jezera, bylo to opravdu úžasné. Byli jsme moc rádi, že jsme předem vygooglili, že kočárek opravdu brát nemáme. Na místě bylo asi milion schodů, které by s kočárkem šlo projet jen obtížně. Vzali jsme si proto jen nosítko, které nás nakonec dost zachraňovali. Já měla na zádech postupně všechny děti, ano i Kecala na asi půl hodinu, když už nemohl a byl otrávený z toho, že nosím všechny děti, kromě něj. Bylo to ve skutečnosti dost fajn, protože ani Brambůrku už nenosím, takže jsem si užívala tu výjimečnost téhle chvíle, to že si Tygr hrál na miminko a Kecal se ke mne tulil jako kdysi dávno. A musím zas po letech uznat že Lenka nosítko je teda fakt držák. Kecal váží 25 kilo! Prošli jsme tedy celou trasu E, která má lehce přes pět kilometrů, Brambůrka velkou část cesty ušla. Střídavě jsme měli různý děti v nosítku nebo u Pracovitého na ramenou a v sedm večer jsme dorazili zpět na parkoviště. Cesta domů byla poklidná. B usnula po pěti minutách, my vybrali lepší trasu, která sice nebyla tak krásná a nevedla horami, ale zas nám z ní nebylo všem zle. Kluci byli plní zážitků a když jsme v devět večer dorazili domů, dali jsme si k večeři domácí sýr, který jsme koupili od místních u cesty, my si nalili víno a pak děti poslali spát. Samozřejmě, že jsme je pak museli ještě zahánět, ale byli tak unavení, že i Brambůrka, která prospala celou cestu zpět, usnula téměř hned, jak položila hlavu na polštář.

Čtvrtý den měl být odpočinkový. Jednak začalo pršet a pak taky po velkém výletu do Plitvic, jsme na nic velkého neměli energii. Zalezli jsme tedy do domu a vytáhli deskovky. Velmi brzy se ale ukázalo, že s Brambůrkou tenhle plán “strávit den u deskovek” neklapne. Byla otrávená z toho, že hrajeme, po první hře už to nebavilo ani Tygra a ten začal hry bojkotovat a dělat naschvály. Rozpustili jsme tedy hraní deskovek a nechali děti, ať si najdou sami zábavu. No a oni našly, začaly vymýšlet blbosti a demolovat věci v domě, protože se jednoduše nudily. Kolem poledne už nám s Pracovitým tekly nervy a měli jsme pocit, že odpoledne rozhodně musíme někam vyrazit, i když Brambůrka byla divně unavená a pokašlávala. Nakonec jsme teda ve čtyři odpoledne, po spaní, vyrazili směr Lukovo. S plánem vykoupat se na pláži a pak se po ní projít přes skály směrem ke starému rybářskému místu, kde kdysi místní lovili tuňáky, poté se vrátit k přístavu a tam si v restauraci dát večeři. Začátek byl krušný, Tygr byl dost unavený a uřvaný, ale nakonec děti nadchlo chození přes skály, rybářský úkryt i výhled na moře, takže měl mini výlet úspěch. V restauraci jsme si dali steak z tuňáka, kalamáry a čevapčiči, k tomu hranolky a blitvu (mangold), prostě chorvatskou kuchyni. Čekání na jídlo bylo náročné, jezení ve spěchu, ale ve výsledku to stálo za to. Večer Brambůrka kašlala už docela dost a já se trošku bála, co přijde.

Ve tři ráno se ozval ten známy děsivý štěkavý kašel a zvuky, které člověk neznající laryngitidu může lehce vyhodnotit jako dušení. Ach jo, to snad ne, proběhlo mi hlavou. Jenže ono jo. Brambůrka se ozvala znovu a tentokrát už s pláčem a voláním “maminto,” Okamžitě jsme s Pracovitým byli na nohou, hledali, jaké léky máme, já si s B sednula ke klimatizaci, zabalila jsme nás do dek a klimatizaci zaplnula naplno. Díky tomu se Brambůrce po dvou hodinách ulevilo a byla schopná lehnout si a spát, naštěstí. Léky na laryngitidu totiž zůstaly doma. Pohotovostní Prednisonové čípky v ledničce, tabletky Prednisonu v koupelně, Ventolin sirup v kuchyni. V Chorvatsku s námi bylo jen dýchátko s Ventolinem, ale to Brambůrka odmítala dát do pusy, a tak jsme věděli, že jediné, co nás může zachránit od zhoršování stavu, je studený vzduch. Už jsme hledali, jestli jet na pohotovost nebo volat sanitku, ale naštěstí klimatizace začala její stav zlepšovat celkem rychle. Dnes dopoledne s ní byl Pracovitej v Senji, kde mají pohotovost s pediatričkou, která dokonce uměla anglicky. Dostal recept na Prednisonové čípky a teď je momentálně s klukama na roadtripu po pobřeží, objíždí lékárny a čípky shání. Snad se to povede a dnešní noc bude klidnější.

A jak to vypadá s prací? Neozvali se mi dodnes. Už je to víc než týden, takže je mi jasné, že místo dostal někdo jiný , obzvlášť když s nástupem tolik spěchali. Oplakala jsem to, snažím se na tom najít pozitiva, ale musím říct, že nejvíc mě mrzí to zklamání z toho, že se neozvali neúspěšným kandidátům. Jestli něco nemám opravdu ráda, je to takovýhle přístup, vždyť je přece úplně normální, že vyberou někoho jiného, ale nechávat ostatní v nejistotě, to mi přijde opravdu jako zbytečné trápení.

Ale nevadí, mám jiná pozitiva ve svém životě. Například to, že dneska mělo pršet, ale místo toho svítí slunce. A že se možná odpoledne vydáme ještě na chvilku na pláž, pokud bude Brambůrce líp, protože věřím, že vlhký mořský vzduch jí udělá dobře. A že teď už dvě hodiny celkem klidně spí a já mohla napsat tenhle hrozně dlouhej článek. Jak říkám, mám se vlastně docela fajn :).

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *