Jak jsme si dovolenkovali v Chorvatsku II.

Když dnes ráno zazvonil v sedm hodin budík, byla jsem jak praštěná palicí. Ach ta rána po dovolené. Budík jsme večer předtím nastavili kvůli Pracovitému, jenže on už v ložnici samozřejmě nebyl. Brambůrka si na dovolené zase navykla na spaní s rodiči a tak se v noci probudila, plakala, já ji utěšila, seděla vedle její postýlky a když jsem se od ní snažila potřetí vyplížit a ona opět zvedla hlavu a řekla: “maminto, hačí, neutíkej od mě,” šla jsem probudit Pracovitého, aby si s ní šel lehnout vedle. Protože já už měla chuť na ni začít křičet, že maminta teda rozhodně nechce dělat celou noc hačí a chce spát. Brambůrka s Pracovitým tím pádem v sedm ráno ještě blaženě spali v budoucím pokoji B, zatímco mě vzbudil budík mého muže. “No nic, je potřeba si zas pomalu zvykat na jinej režim,” řekla jsem si a vstala jsem.

Ale zpátky do minulého týdne. Jak se vlastně vyvíjel zbytek dovolené? Brambůrka s laryngitidou bojovala několik dní a vlastně dodnes ještě trochu bojuje. Pracovitej naštěstí sehnal čípky, který dost pomohly, ale horečku měla ještě další dva dny. Ten den, kdy Pracovitej dorazil s klukama z výletu, jsme už k moři nejeli. Nedovedla jsem si představit tam Brambůrku táhnout, protože měla horečku a byla celá nešťastná.

Další den jsem vyrazila dopoledne na pláž jen s klukama, zatímco B zůstala v domku s tátou. Musím říct, že ač jsem ráno byla dost nešťastná z celé té situace a dost jsem pochybovala, jestli mám vůbec na pláž jet, nakonec jsem byla dost ráda. Proč jsem pochybovala? Měla jsem za sebou už druhou příšernou noc. B měla od tří od rána horečku a jak bylo vedro, neustále chtěla pití, od těch tří až do rána mě probudila asi dvacetkrát, abych jí pomohla napít se z lahvičky. Ke konci už jsem byla dost naštvaná, nevyspaná a začala jsem na ni křičet, takže se nakonec probudila úplně a v šest ráno jsme vstávaly. Taky jet jen s klukama na pláž, znamenalo řídit v Chorvatsku, zvládnout náročné serpentiny z hor až dolů k moři, zaparkovat v naprosto narvaném městečku a prostě zvládnout celé dopoledne sama. Hecla jsem to ale a jela. Nevyspaná, trošku přednasraná, ale opravdu to nakonec bylo tak skvělé, že jsem nelitovala. Kdyby totiž byla normální situace, ani by mě nenapadlo rodinu dělit na dvě skupiny a vyrážet někam bez B. Jenže jen s klukama to bylo prostě super. Strašně se snažili, protože si s nima ráno Pracovitej promluvil o tom, že jsem měla náročnou noc a je potřeba mi pomáhat. Kecal nacpal do svého batohu všechny svoje věci a k tomu ještě moje boty do vody a spodek plavek, abych toho musela nést co nejmíň. Tygr nevymýšlel blbosti a na pláži byli taky naprosto skvělí. Já si dokonce trošku zaplavala, když zrovna kluci hloubili mezi kamínky vodní příkop a nevypadalo to, že by se jim něco mohlo stát. Pak jsme si zašli na nanuka, já si dala ještě cappucino a celkově to bylo velmi povedené dopoledne.

Odpoledne jsme chtěli zajet do městečka, které jsme do té doby ještě neprozkoumali – Svatého Juraje. Protože B vypadala po dopoledni doma o dost líp, rozhodli jsme se jet všichni. No, náš plán jsme nezměnili, ani když po probuzení nebyla odložitelná. Jakože vůbec. Držela se mě jak klíště. A tak vám dopředu prozradím, že to byla pěkná blbost, jet s takovým dítětem na pláž. Tohle parádní odpoledne začalo hned při nasedání do auta. Můj telefon se rozezvonil a mně bylo hned jasný, kdo volá. Ano, konečně se ozvali z firmy, kde jsem byla na pohovoru. Výsledek byl takový, jak jsem čekala, vzhledem k tomu, jak dlouho jim trvalo ozvat se. Vybrali někoho jiného. Ok, už jsem s tím byla smířená, takže mě to zamrzelo jen trošku, nasedla jsem do auta a vyrazili jsme. Dorazili jsme na místo, B řvala už v autě, dali jsme ji do kočárku, na pláži jsem kočárkem vytvořila stinné místo, kde jsem poskládala ručníky tak, aby na nich mohla ležet a plánovala ji tam uložit. Jenže ona se mě stál držela jako klíště. Do stínu jsem si tedy sedla já s B na klíně. A tak jsem tam seděla celou dobu, co se kluci koupali. Já se koupala ve vlastním potu, protože ve stínu bylo 32 stupňů a na mě bylo nalepené batole, kterému postupně vystoupala teplota rozhodně nad 38. Po asi hodině jsem řekla, že tohle fakt nejde a jdeme se projít po městě, aby B usnula v kočárku někde ve stínu. Snažila jsem se jí uspat asi půl hodiny, ale bez výsledku. Kluci se mezitím dokoupali a potkali jsme se v přístavu. Šli jsme všichni na zmrzlinu, která byla takovou “hezkou” tečkou za naprosto děsným odpolednem. Neměli kelímek, takže jsem si musela vzít zmrzku do kornoutku, přestože nemůžu pšenici. Nakonec mi to, že půlka kopečku zalezla do něj a já ji tím pádem nemohla sníst, nevadilo, protože místo inzerované mátové, na kterou jsem se těšila, mi dali sice světle zelenou věc, ale s příchutí pistácie. Pistácie, kterou nesnáším. Sílu na to, jít si stěžovat, jsem neměla, takže jsem jen s nadáváním snědla, co se dalo, abych se aspoň trochu zchladila a zbytek naštvaně hodila do koše. Taková blbost, co? Ale já už ten den měla fakt dost a u jezení té zmrzliny jsem se rozbrečela, že tahle dovolená je fakt totálně na hovno.

Další noc byla trošku lepší než předchozí, i když jsem musela spát s B na devadesátce matraci, protože se ode mě pořád nechtěla hnout. Ale jakž takž jsem se vyspaly a po zkušenosti z předchozího dne, jsme se rozhodli s Pracvovitým jet na směny. Dopoledne vyrazil on s klukama na výlet, zatímco já byla s B doma. Kluci vyrazili opět do Lukova vylézt na vrcholek poloostrovu, kde jsme minule objevovali rybářský domek. I když byl vrcholek poměrně nízký, celou dobu šli po poměrně ostrých kamenech a byla to výzva. Kluky naštěstí tohle dobrodružství zaujalo a nadchlo je, že na vrcholku “hory” seděl racek, za kterým nadšeně šlapali. Zvládli to, pak se vykoupali na pláži a dorazili domů před obědem. Já už tou dobou z B šílela, protože dokud jsem si s ní četla, hrála nebo jí pak pustila Pepinu, byla spokojená, ale když jsem začala vařit oběd, bylo z toho pěkný peklo. Zatímco já konečně dávala do trouby zeleninu k obědu, ona už se vztekala dobrých dvacet minut. Nabídla jsem jí svou náruč, ona se přišla přitulit a okamžitě mi na klíně usnula. Odnesla jsem jí do postele a pak jsem konečně měla chvilku klidu. Odpoledne jsem vyrazila s klukama na pláž já, zatímco Pracovitej byl s B.

Tím nás čekal poslední celý den, kdy jsme strašně moc chtěli podniknout výlet lodí. Bohužel jsme si řekli, že by to teda s B asi už šlo, večer předtím a všechny lodě byly beznadějně rozpůjčované. Vymýšleli jsme proto celý večer, jestli nepopojet alespoň na ostrov Rab, kde bychom se třeba vykoupali, aby kluci nepřišli o slibovanou cestu lodí. Ale nakonec se nám to celé zdálo tak komplikované, že jsme se rozhodli vyjet na poslední neobjevené výletní místo v blízkém okolí – do Uvaly Zavratnice. Jedná se o nádherný záliv ve skalách, kam se jde asi dva a půl kilometru po krásné cestě s neuvěřitelnými výhledy. Když jsme dorazili na místo, které všichni na googlu doporučovali jako vhodné místo k zaparkování, když chce člověk ušetřit asi kilometr cesty, s tím, že ze silnice se sleze v pohodě jen kousek dolů na cestičku, a já viděla tu skálu pod sebou, ještě k tomu s ujíždějícími kameny pod nohama, málem mě trefilo. Ale hecli jsme to, protože šlo opravdu jen o pár desítek metrů, které nám ušetřily velký kus cesty, což se s dětmi počítá. Pomalinku jsme scházeli dolů, Tygr se držel za ruku Pracovitého, já měla v nosítku B, Kecal šel hrdinně sám. Všichni jsme místy couvali, místy jeli skoro po zadku, ale nakonec se to povedlo a na cestu jsme dorazili kompletní a dokonce bez zlomených nohou. Cesta do zálivu byla opravdu neuvěřitelná. Bylo strašné vedro, ale mně to vůbec nevadilo, protože ty výhledy stály za to. Brambůrka měla bohužel jiný názor a celkem si stěžovala. Nakonec to nastěstí zalomila, aslepoň na pár minut, a to jí celkem pomohlo. Když jsme dorazili na místo, všichni jsme se vykoupali, kluci nadšeně koukali na potopenou loď z druhé světové války, ke které se dá dokonce potápět (moje noční můra). Skály, příroda kolem a celý ten záliv, bylo to všechno strašně krásný a já vůbec nelitovala, že jsme tam, i když B už zase byla namáčknutá na mně a stoupala jí teplota. Byly jsme ve stínu, ona v nosítku a já se kochala. Když si představím, že bychom s ní v tomhle stavu jeli někam na lodi… No jsem ráda, že to dopadlo, jak to dopadlo.

Večer Pracovitej všechno sbalil, zatímco já uspávala děti, ráno jsme předali dům a jeli se naposled vykoupat. Po obědě ve formě sendvičů na dětském hřišti jsme vyjeli směr Slovinsko. Čekaly nás tři hodiny jízdy, které se kvůli kolonám na hranicích protáhly na čtyři. Děti naštěstí dvě hodiny z toho spaly a zbytek fakt skvěle zvládli. Takže jsme zastavili až ve městě Ptuj, kde jsme chtěli udělat odpolední program, dát si večeři a v osm večer vyrazit na zbytek cesty. Všechno vyšlo podle plánu a nakonec jsme už o půl osmé sedali do auta. Děti usnuly téměř hned a prospaly většinu cesty. Jen Kecal se o půlnoci na benzínce probudil a pak nás asi hodinu oblažoval svými dotazy, protože byl nadšený, že jede autem v noci a je vzhůru, pak taky ještě na chvilku usnul. Když jsme o půl druhé dorazili domů a chtěli děti přenést do postele, bohužel se všichni probudili. B byla hysterická a nechtěla spát sama, takže s ní Pracovitej nakonec skončil v jejím budoucím pokoji. Tygr byl vyspanej a začala vymýšlet blbosti. Zatímco já v autě nespala a fakt už usínala za chůze, on mě dvakrát vždycky po půl hodině probudil s tím, že potřebuje něco hrozně podstatného. Napoprvé to byla výměna plíny, protože “je moc plná”, což nebyla. Napodruhé to byla náplast na jeho imaginární zranění. Musela jsem se velmi zhluboka nadechnout a náplast mu dát, za důrazného, ale vcelku milého varování, že už fakt nutně ptřebuju spát a jestli se ještě jednou ozve a probudí mě, asi začnu být fakt nepříjemná a mohl by toho litovat. Protože jsem věděla, že kdybych ho takhle v noci sprdla a odmítla mu náplastí vyléčit jeho imaginární zranění, rozeřval by se tak, že bych to s nim řešila další půlhodinu. Naštěstí moje důrazné, ale slušné varování pomohlo a ve tři jsem konečně mohla usnout. Kecal naštěstí spal hned, v autě nás oblažil očividně dostatečně.

A tak skončila naše dovolená. Velké dobrodružství se třemi malými dětmi. Ve středu dopoledne jsem ještě stihla s B zajet na covid testy, protože kromě klasických příznaků laryngitidy měla taky ukrutný průjem a já si nebyla jistá, čím mohl být způsobený. Naštěstí je negativní a průjem už taky přešel. Tak. A teď už jen zdolat tu hordu prádla!

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *