O smutku z končícího léta

Jdu pomalu, dnes bez bot. Našlapuju na trávu a vlastně jsem ráda, že jsme ji po návratu z dovolené ještě neposekali. Je měkoučká a je ohromně příjemné v ní chodit naboso. Najednou ale šlápnu na něco kulatého a tvrdého. “A jé, ořech. Už? Ach jo,” napadne mě a vzbudí to ve mně nečekaně velký smutek.

Vždycky jsem říkala, že podzim je moje nejoblíbenější roční období. Letos ale cítím s končícím létem nepříjemnou tíseň. Bojím se, co bude dál. I když se snažím covidové zpravodajství nečíst, sem tam ke mně něco prosákne a zprávy z USA o delta variantě mě popravdě vyděsily. Když si představím, jak to bylo loni, to nekonečně období od října do května, kdy bylo většinu času všechno zavřené, my s Pracovitým chodili na rande do přírody i v mínus patnácti, protože doma nám z dětí už hrabalo, a kus té doby nebyla ani školka, opravdu se mi zvedá žaludek. “Tohle už nezvládnu,” letí mi hlavou. Navíc se bojím o své rodiče, kteří se nenechali naočkovat. Z pomyšlení na to, že by třeba skončili v nemocnici nebo nedej bože něco horšího, se mi derou slzy do očí. Ale přesvědčit je o přínosech očkování se mi prostě nepodařilo.

Ale nejde jen o covid, i když ten to asi způsobuje nejvíc. Moje tíseň souvisí i s tím, jaký pocit jsem si zažila při onom pohovoru před dvěmi týdny. Došlo mi, že opravdu potřebuju začít pracovat nebo dělat něco pro mě smysluplného. Jenže. Jenže ve stejný den, co jsem byla na pohovoru, nám oznámila naše paní na hlídání, že bude končit, protože nastupuje už na plný úvazek a tak nebude mít na hlídání u nás čas. Začala jsem okamžitě shánět někoho nového a snad nakonec i seženu. Brambůrka ale tuhle změnu ponese těžce, to je mi jasný. Budou to zas proplakaný odchody, i když plánuju samozřejmě zvykání na novou chůvu. A taky jsem nakonec tu práci nedostala. Podobné příležitosti se tady v okolí objevují opravdu málo, takže se už pomalu smiřuju s tím, že ten poslední rok na mateřské doklepu, aby alespoň ta Brambůrka pak mohla do školky a nebylo to všechno tak komplikované.

Rozhodla jsem se tedy, abych se měla alespoň na co těšit, že obnovím své studium a zkusím dodělat druhý rok magistra. Ale bojím se, že zase bude všechno online, já se do Brna nepodívám a i svoje první praxe budu dělat v online světě. Ale snad ne, snad alespoň tohle nebude tak na prd jako loni. Teď už jen dořešit tu hlídačku, abych se mohla škole vůbec věnovat.

Taky mám pocit, že s tím, jak začíná být večer chladno a ve vzduchu už sem tam zacítím podzimní vzduch, se mi opět zhoršují deprese. Měla jsem teď několik dní, kdy to bylo zas mnohem horší. Rozhodně to souvisí se všema věcma, o kterých jsem psala výše. A taky s propršenými dny, ubýváním sluníčka a koncem dovolené, i když byla náročná.

Ale snažím se na to všechno moc nemyslet, hledat si aktivity, co mě zabaví a nedovolí mi na to myslet nějak moc často. Nečtu zprávy, omezuju facebook, dělám si svoje rituály, abych opět nějak zaplula do běžného provozu, a snažím se na sebe být hodná. Těším se na středu ve stacionáři, po dlouhé době uvidím opět své spolubojovníky, kteří se stejně jako já, snaží tu zpropadenou depresi poslat do věčných lovišť. Vracím se k fotkám z loňska, díky tomu jsem si vzpomněla na krásné chvíle, které i přes to všechno, co se loni dělo, byly. A nebylo jich málo, třeba tahle naše podzimní dovolená na Moravě stála za to a moc ráda na ni vzpomínám.

Jo a taky se snažím nebrečet nad těmi ořechy na zemi. I když je to těžké. Ukazují mi neúprosnost času. A mám pocit, že s každým dalším spadeným ořechem se odpočítávají poslední dny “normálního” života.

Ale ne. Řekněte, že ne! Že jsem dnes jen velký pesimista a nebude to tak hrozný.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *