Míč jako záchrana

Jestli mi něco opravdu dovedla povinná školní docházka znechutit, tak je to volejbal. Na tělocviku jsem trpěla tak nějak odjakživa, protože mi nešlo skoro nic, neuměla jsem ani pořádně házet míčem. Takže jsem se velmi brzy dostala do kategorie těch, které vybírali do týmu jako poslední, a těch, co velmi často “zapomínali tělocvik”, aby se tomu ponížení vyhnuli. Ale když přišel gympl a každotýdenní hraní volejbalu (protože co by asi tak jiného mohly chtít holky v tělocviku dělat, že?), poznala jsem nový level utrpení v tělocviku. Celý život je tak pro mě záhadou, jak může někoho bavit volejbal nebo obecně míčové hry.

Jenže pak přišly do mého života deprese a terapie. A já během povídání na terapii zjistila, že když je mi nejhůř, když mám ten pocit, že už ten tlak vevnitř nevydržím, že musím něco udělat, a mám chuť si ublížit, tak nějak přirozeně šahám po úlevě házením něčím. Hrnkem, kamenem, šiškou, talířem, nějakou hračkou nebo třeba židlí. Už jsem pár věcí doma takhle zničila, ale pořád je to lepší varianta než se začít zase řezat nebo něco horšího. Psychoterapeutka mi právě proto navrhla, abych zkoušela ten tlak v sobě pravidelně preventivně vypouštět házením míče. Podívala jsem se na ni dost nevěřícně. “Jako že mám odbíjet míčem o zeď, jo? Jen tak pro zábavu? To celý život nenávidím,” odpověděla jsem jí, ale začala jsem o tom přemýšlet.

Když před nějakou dobou začaly přicházet opět chvíle napětí, stresu nebo dokonce zhoršení celkové nálady, vedoucí až k depresivním stavům, začala jsem pravidelně brávat dětem míč, házet anebo odbíjet o zeď. Někdy házím celkem v klidu, někdy si u toho pobrečím a házím opravdu vztekle. Na konci jsem obvykle hodně vyčerpaná. Ale pocítím úlevu.

Poslední týden je hodně náročný. Opravdu hodně se mi zhoršila nálada, zas se propadám do stavů, které jsem zažívala někdy v květnu, červnu. Nevím, čím to je, zatím jen hádám. Možná únavou po mnoha prázdninových akcích, návratem do reality “matky tří dětí” po minulém prodlouženém víkendu, který jsem si hrozně užila, možná má vliv i hormonální antikoncepce, kterou jsem začala brát před dvěmi měsíci. Do toho je Brambůrka špatně naložená, pořád řve a v noci špatně spí, a já si myslím, že jí konečně začaly lézt poslední stoličky. Nová paní na hlídání měla dnes poprvé dorazit na zvykání s dětmi, ale bohužel se jí zkomplikovala rodinná situace, skončila se synem v nemocnici, a tak nevíme kdy (a jestli vůbec) k nám dorazí. Nebaví mě už nic, ani psát na blog, nezvládám se dívat ani na pozitivní filmy nebo číst knihy. Mám ze všeho jen pocit viny. “Sakra, proč všichni ti lidi můžou být šťastní s tím, co mají, a jen já jsem tak zasraně porouchaná a pořád nešťastná, i když mám moc hezký život?”

Takže jsem včera zajela do města a koupila si volejbalový míč, protože s tím dětským se mi házelo dost špatně. A házím, abych to nějak přežila a dočkala se doby, kdy mi zase bude líp.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *