Loučení s prázdninami

Sedím v dětském pokoji na zemi, orazítkuju tričko a počítám do pěti. Pak ho složím, vezmu další, orazítkuju ho a zas pět sekund čekám. Jasně, mohla bych tuhle práci dělat víc efektivně, ale vlastně mi dneska dělá dobře, nikam nespěchat. Jsem totiž hodně unavená a tohle je poslední věc, kterou potřebuju před novým školním rokem udělat. Tento rok stíhám.

Je to tak přátelé, září je za rohem, což už asi došlo všem, především pak rodičům školkových a školních dětí. Já teda měla pocit, že většinu těch rodičů jsem už potkala před týdnem v obchodě s obuví, kam jsme se vypravili všem dětem nakoupit podzimní sadu bot ve složení gumáky + celoročky + papuče. Když jsem viděla ty davy v té maličké prodejně, udělalo se mi lehce nevolno. Ale zvládli jsme to a nakoupili opravdu všechny potřebné boty (a na místě nechali tisíce a velmi spokojenou majitelku). A protože celé léto jsem nezvládla sepsat, co je u nás nového, dneska se na tenhle článek můžete těšit. Za prázdniny se toho změnilo tolik!

Brambůrka

Dva roky a měsíc.

Jsem hrozně moc vděčná, že se Brambůrka odplenkovala. Stalo se to tak nějak hlavně jejím přičiněním, její šikovností a lidmi kolem mě, já do toho napotřetí a obzvlášť s depresemi nebyla schopná dát skoro žádnou energii. První půlku léta chodila hlavně v šatech bez spodního prádla a učilo se jí to velmi dobře, velmi nám s nácvikem na nočník pomohla naše paní na hlídání, protože já tady hodně dní ani nebyla a ona byla ochotná po ní sem tam utírat loužičky a převlíkat počůrané oblečení, ale nehod bylo od začátku opravdu málo. Přišlo mi super, že narozdíl od kluků mohla chodit jen v šatech, takže na jednu stranu nebylo vidět, že dole nic nemá, ale zároveň měla možnost vyčůrat se okamžitě, když potřebovala, stačilo přidřepnout. Bála jsem se, co nastane, až se bude muset oblíkat, protože pokaždé, když chtěla kalhotky, je počůrala, ale ke konci července si děti brala na čtyři dny babička. A ta se rozhodla, že bez kalhotek teda B chodit nebude, takže jí opravdu naučila si kalhotky včas sundat a vyčůrat se. V srpnu už dokonce sem tam chtěla na sebe legíny, takže se učila sundávat kalhotky i legíny. Před začátkem září už si tedy troufám Brambůrku nazvat odplenkovanou, počůrá se tak jednou za dva dny, jinak se jí velmi daří si to hlídat tak, aby stíhala sundat vše, co má na sobě. A hlavně to umí sama, obsloužit se a jen mi pak přijde říct, že se vyčůrala a mám vylít nočník. Co ještě zatím nerada dělá, je kakání do nočníku. Obvykle totiž kaká v poloze, které se na nočníku těžko docílí a tak se většinou vykaká do pleny před spaním a my ji tak ještě jednou vyměňujeme a B sprchujeme, těsně předtím, než jde spát. Nijak mě to ale netrápí, věřím, že časem to přijde samo. B mě překvapuje taky v tom, že někdy mívá suchou plenu během odpoledního spaní. Zatím je to tak 50:50, takže ji jí ještě nechávám, ale jsem zvědavá, jestli nakonec nebude poslední, kdo bude plenku na noc používat Tygr. No jo, každé dítě to má holt jinak.

Všichni v okolí mi říkají, jak je super, že B tak krásně mluví. Já jsem tím taky nadšená, ale má to i svá negativa. Strašně opakuje všechny sprosťárny a drzosti po klucích. Takže moje jinak naprosto zlatá dvouletá holčička mi začala jen tak říkat: “Seš blbá, maminto!” První dny to bylo hrozně těžké, hodně mě to vytáčelo a dokonce jsem se jednou neudržela a B poprvé plácla přes zadek. Jenže pak mi došlo, že prostě jen testuje, co ta zajímavá věta udělá. Kdykoli jsem jí totiž vysvětlila, jak mi to vadí a mrzí mě, že mi to říká, tvářila se hrozně chápavě a hned říkala: “Plomiň,”, ale pak o pár minut později to zkusila zase znovu. Čím víc jsem na to reagovala, tím víc to říkala, až to dospělo do fáze, kdy tady kolem mě běhala a prozpěvovala si: “Seš blbá, maminto! Plomiň! Seš blbá, maminto! Plomiň! Seš blbá, maminto! Plomiň!” S naprosto skvělou náladou. V tu chvíli jsem se tomu už smála a od té doby si to vůbec neberu osobně. Po týdnu testování téhle věty ji používá už mnohem míň, pochopila naplno její význam a její sílu, takže si ji šetří na chvíli, kdy je na mě fakt hodně naštvaná. A já se snažím smířit s tím, že ona bude tyhle věci umět mnohem dřív než kluci, protože se to prostě naučí od nich. S tím nic nenadělám a jediné, co zbývá, je trpělivě vysvětlovat, že se mi nelíbí, když mi to říká. Každopádně děti jsou taky lidi, a já sama často ve vzteku říkám věci, který mě pak mrzí a který lidi kolem mě raní.

Brambůrka je úplně super v tom, jak si ve svém věku už pamatuje básničky a písničky. Strašně mě tím překvapuje, třeba když ji volám do vany a zpívám jí: “Pojď se mnou, lásko má,” a ona jen dodá: “já ukážu ti cestu realitou”. Nebo když jí vidím, jak si jen tak tancuje a u toho se sama doprovodí zpěvem. Kromě zpěvu a tancování jí momentálně baví hraní na vaření, pořád nám něco připravuje, ať už na pískovišti, doma v kuchyňce nebo v bazéně. Miluje dřevěný traktor, který je skoro rozpadlý a ona ho vyhrabala už ani nevím odkud, dřevěnou montessori duhu, stavění dupla a hlavně chození ven.

Z čeho mám ale největší radost, je to, že Brambůrka zvládla být dvakrát během prázdnin pokaždé na čtyři dny s klukama u babičky. Nenesla to nijak těžce, i když se na mě pak opravdu těšila. A my s Pracovitým jsme měli po dlouhé době několik dní, kdy jsme mohli být zase bezdětní.

Tygr

Čtyři roky a čtyři měsíce.

Tygr překonal svůj strach, sedl na kolo a naučil se nějak základně jet. Měli jsme z toho obrovskou radost a on byl na sebe pyšný. Idyla trvala přesně tři dny, kdy se každý den o kus zlepšoval. Čtvrtý den zase nadšeně vyrazil na kolo, ale nějak mu to najednou nešlo, motaly se mu nohy, párkrát spadnul. V půlce plánované cesty hodil kolo vztekle do kaluže a od té doby na něj nechce sednout. Uf, co s tím? No nic, to si musí v sobě vyřešit sám. My jen sem tam nabídneme možnost kolo vytáhnout a trpělivě čekáme.

Od jara chodíme s Tygrem na logopedii a já začínám vidět v jeho mluvě zlepšení. Každopádně většina lidí mu ještě pořád rozumí hodně špatně a tak se snažíme pořád trénovat. No, pořád. Spíš aspoň někdy. Tygr obvykle moc nechce, musíme ho trošku nutit, ale snažíme se, netýrat ho tím moc dlouho, ale spíš častěji a na krátké okamžiky.

Dnes odjela poslední naše letní návštěva a Tygr byl z jejich odjezdu celkem smutný, za což jsem byla opravdu vděčná. Obvykle totiž hlásí několik dní dopředu, že tady návštěvu nechce, že to nejsou jeho kamarádi a ať vůbec nejezdí. Pak když tady naši kamarádi s dětma jsou, je to trošku lepší, ale že by z nich byl extra nadšený a plakal po jejich odjezdu, to se obvykle nestávalo. Tak tentokrát ano. Už během návštěvy hlásil, že tenhle a tahle jsou jeho kamarádi. A že nechce, aby odjeli. Při loučení zuřivě mával a řekl mi, že se těší, až se příště s těmi svými kamarády uvidí. I do lesní školky, kam jdou poprvé hned ve středu, se Tygr těší. Sice tam nebude největší kamarádk kluků, který už nastupuje do školy, ale když jsem jim připomenula, že se můžou těšit alespoň na jeho mladšího bráchu, byli oba dost nadšení. Takže mám naději, že tentokrát bude nástup po pauze bez pláče.

Kecal

Pět let a skoro jedenáct měsíců.

Letos kluci budou chodit do lesní školky tři dny v týdnu. Takže nás čeká poměrně hodně dojíždění, ale došli jsme s Pracovitým k tomu, že nám to stojí za to. Kecal je ale už předškolák a tak jsme ho museli zapsat do státní školky. Zapsali jsme ho proto opět k nám na vesnici, kam dřív chodil. Paní ředitelka byla trošku zaražená z toho, že chci individuální plán a že do školky reálně chodit nebude, ale nakonec slíbila, že si k tomu nastuduje potřebné informace a zvládneme to. Už jsem od ní dostala na informační schůzce materiály, kde mám shrnuté, co všechno by měl předškolák umět, v jakých všech oblastech se je on ve školce snaží rozvíjet a co by tím pádem mohli po něm chtít na přezkoušení v listopadu a pak na těch dalších. Musím říct, že když jsem si ten rámcový vzdělávací plán četla, celkem jsem se nasmála. Hlavně při představě, co jim asi Kecal zarecituje nebo zazpívá, když by na tyhle dovednosti přišlo. Jeho oblíbené písničky jsou momentálně od skupiny Poletíme, třeba písnička Nahá paní, kde se zpívá o královně, která chodí v noci mlsat nahatá a o vojácích, kteří ji pozorují schovaní v brnění, obzvláště miluje konec písničky: “Poučení každému je zřejmé, po šesté už nežerte,” Nebo píseň Fousy od stejné kapely. Už se těším, až bude notovat: “První holku jsem, sbalil fousem, další už na fousy čekaly,” A úplně nejlepší by bylo, kdyby vytáhl: “Moja mama je stará, presto sa o ňe stará, moja mama stoletá, s kriplholema!” Nenechám si to přezkoušení rozhodně ujít, to bude velmi veselé! Ale že by neprošel, toho se nebojím. Je chytrej někdy až moc.

Kecal se teď nadchnul pro jízdu na skejtu, zatím teda teoreticky, a strašně si ho přeje k narozeninám. Ráda bych, aby si to první někde zkusil, než budeme do něčeho takového investovat, ale obávám se, že nemáme kde takovou věc vyzkoušet. Tak zvažuju, jestli mu ho koupit nebo ne.

Blížící se narozeniny jsou teď velké téma jeho života. Vymýšlí, co všechno by nutně potřeboval dostat, diktuje mi, koho pozvat na oslavu, vymýšlíme společně téma oslavy a dort. Taky žije hodně tím, že teď už je ten předškolák, a že se blíží doba, kdy bude jezdit autobusem do školy, mít mobil (elektronika obecně ho bere odjakživa, ale když jsem zmínila, že asi bude muset mít za rok už mobil kvůli dojíždění, vybuchla strašná exploze nadšení a neustále se mě na ten mobil vyptává, že já raději nemlčela!).

Nemůže se taky dočkat nového kola, které by měl Pracovitej přivézt už zítra. To současné je mu už dost malé, a tentokrát už povýší na kolo s přehazovačkou a tlakoměrem, jak neustále říká, ale myslí tachometr :D. Těší se, že s nim za dva týdny vyjede na výlet s babičkou a jejím přítelem, kteří ho k cyklistice odmalička poctivě vedou.

Pracovitej

Vím, že někteří z vás tohle čtou jen proto, aby si početli, jaké nové pivo Pracovitej uvařil! Tak tady to máte: Black Camaro Stout, tmavé pivo, které budeme pít nejdřív až o Vánocích, protože musí půl roku ležet.

Jinak Pracovitému přibylo ještě práce, protože se kvůli našim dětem stal členem spolku, který před pár lety založil alternativní třídu na místní základce, a momentálně plánuje a realizuje přestavbu jedné ze zahrad školy, kam se snad naše děti díky téhle snaze dostanou. O tom, jakou bude mít Kecal za rok školu, vám určitě brzy napíšu víc. Já sama se na to moc těším!

Máma

Poslední týden byl zase hodně drsný, co se týče depresí. Nějak se všechno zhoršilo, ve středu to naprosto vyvrcholilo a já měla pocit, že už fakt nemá cenu žít. Od té doby se snažím nějak “stabilizovat”, dělat věci, co mi dávají aspoň trochu smysl a vidím v nich nějaký výsledek, chodit včas spát, abych nebyla unavená, snažím se zas poctivě najet na nízkohistaminovou dietu, abych svému tělu ulevila i v tomhle ohledu.

Mám radost z několika věcí. Jednak z toho, že budu od září zase studentka, a že jsem si jasně definovala, proč chci studovat a co mi to má dávat. Snažím se tak vyhnout stresu pramenícího z mého perfekcionismu, a opravdu mít školu jako pomocníka v tom, že budu dělat něco smysplného, budu moct pravidelně odjíždět od dětí a vzdělávat se, což mě vždycky hodně bavilo. Taky se těším, že s blížícím se zářím začnou zase moje pravidelné každotýdenní terapie, které mi v létě hodně chyběly. A začínající podzim mi taky přinesl radost ze saunování, na kterou jsem během léta skoro zapomněla. V pátek jsme si dali první saunu a já se cítila tak úžasně zrelaxovaná!

Naopak mě moc netěší stav našich slepiček. Během léta si je našla liška a přes všechny naše snahy o zabezpečení ohrady jsme přišli o tři z nich. Máme už tedy jen poslední dvě slepičky a nevíme vůbec, jestli nám nesežere všechny. A hlavně, co dál. Pořizovat si další, když nevíme, kudy se liška dostává do ohrady, a platit jí tak večeře a neustále přicházet o slepice? To se nám moc nechce. Já se navíc s nimi opravdu sblížila a mrzí mě, že je čeká takový osud, místo toho, aby u nás žily spokojeně několik let. Ale vzdát to a slepice nemít? To taky nechci.

Trošku se nám taky zkomplikovala situace ohledně naší hlídačky. Už domluvená paní, která měla dorazit na zvykání, bohužel musela hlídání odříct z rodinných důvodů a my zůstali na holičkách. Naštěstí se mi v mezičase ozvala ještě jedna slečna, studentka. Není jisté, jestli bude moct od října v ty stěžejní dny, kdy potřebujeme, protože ještě nemá rozvrh, ale i tak ji přinejmenším jako dočasné řešení potřebujeme. Upřímně doufám, že to nakonec dopadne tak, že bude moct i ve středy, kdy já jsem ve stacionáři, a pátky, kdy budu ve škole, protože Brambůrka má dost problém s neznámými lidmi, a představa, že sotva si na někoho zvykne, budeme ji zase měnit, mě teda děsí. Ale nějaké řešení jsme potřebovali najít, už tenhle týden to bude pro Pracovitého dost komplikované, zvládnout přebrat po paní na hlídání všechny moje domluvená volna a u toho nějak pracovat.

Hodně jsme si užili s Pracovitým naše dva prodloužené víkendy bez dětí. V červenci jsme vyrazili na Gamecon do Pardubic a v srpnu jsme uváděli náš larp Den Trifidů. Sice žádná z těch akcí nebyla taková, že bychom si mohli užít jen sebe navzájem bez dětí, protože bylo kolem mraky lidí, ale i tak se mi to hrozně moc líbilo. Společenství skvělých kamarádů, aktivity, co nás baví, párty až do rána, tanec a u Trifidů i dělaní něčeho s přesahem, to bylo mnohem víc, než jsem od letošního léta čekala. Jen ty návraty do reality “mámy tří uřvaných dětí” byly o to těžší, ale o tom zas jindy.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *