Když skočím nahá do řeky

“Tak jděte napřed. Já vás za chvilku doženu,” říkám a pak už se jen dívám na odcházející skupinu lidí. Lidí, kteří jsou mi za poslední týdny sice blízcí, ale přesto mě někdy pěkně štvou. Na psychiatrickém oddělení je to prostě stejný jako v rodině, někdy je milujete a někdy je chcete zaškrtit. Sotva za zatáčkou zmizí záda posledního z mé “druhé rodiny”, nečekám ani minutu. Svlíknu si bundu, svetr, tričko, sundám boty a ponožky, nakonec svlíknu legíny. Pak se rozhlídnu kolem, jestli někde není nějaký houbař, a rychle sundám i spodní prádlo. Chvilku se kochám nádherou kolem, ale pak mi dojde, že času není moc a že tady stojím nahá. Rychle seberu odvahu, z trávy vkročím na bahno, pak nohu namočím do vody. “Uf, ta je teda pěkně studená,” napadne mě, ale hned tu myšlenku zaženu. Krok, pak další, ještě jeden. Nádech, výdech a hop do vody celá. Je studená, to jsem čekala. Ale nevadí mi to. Zklidňuju dech, dívám se, jak se proud vody v řece obtáčí kolem mě. Moje tělo vytvořilo v řece novou překážku, ale vodě to vůbec nevadí, okamžitě si najde jinou cestu a po chvilce s ní úplně splynu. Zvedám hlavu a dívám se na listy stromů. “Jestli něco miluju, tak je to koupání v přírodě,” říkám si.

Když vylezu z vody, cítím se úžasně. Právě pro tenhle pocit “po tom” se podle mě všichni otužují. Konečně mi není zima, jako celý den předtím. Mám sice husí kůži, ale cítím, jak mi teď teplo prostupuje celým tělem. Trochu ze sebe oklepu vodu a rychle se obleču. Sice budu mít trošku mokré oblečení, ale rozhodně to stálo za to. V tom mám dost jasno.

Poslední dobou se učím jednu krásnou a asi celkem důležitou věc. Poslouchat své tělo. Někomu se to může zdát jako prkotina, ale já patřila dlouho mezi lidi, co své tělo často ingorovali. Přišlo mi to totiž jako hrozné klišé, když mi to někdo radil. “Jasně, poslouchej své tělo, to je teda pěkně debilní rada, co to jako znamená?” říkala jsem si. Jenže časem jsem došla k tomu, co to znamená pro mě.

Pro mě to znamená především, být k sobě laskavá. Říct dětem, že teď nemůžu vystřihovat obrázek nebo číst knížku, protože se prostě potřebuju najíst. Poprosit Pracovitého, aby vzal děti na hřiště, když jsem opravdu hodně unavená a potřebuju aspoň půlhodinu spánku. Jít spát, když jsem unavená, i když zrovna máme návštěvu. Nebo naopak klidně dál tancovat na párty, když to tak zrovna cítím a nemít výčitky z toho, že někdy je to tak a jindy onak. A stejné je to vlastně s tou vodou. Vzdala jsem snahy se otužovat nějak systematicky. Jsou dny, kdy mě představa studené vody děsí a potřebuju mnohem víc teplou sprchu, zabalit se do svetru a popíjet čaj, někdy i v létě. A pak jsou dny, kdy chci nejvíc ze všeho skočit do kádě na zahradě s ledovou vodou ze studny, nebo třeba do řeky v lese. Obojí je v pořádku, pokud to tak zrovna cítím.

A tak když jsem v průběhu našeho výletu se stacionářem přišla v lese na to místo, kde řeka zatáčela a vznikla tam malá tůňka, a moje tělo zcela jasně volalo “skoč do té vody, na co proboha čekáš, skoč tam!” váhala jsem jen chvilku. Několik minut, které jsem měla k dobru, protože jsem šla první. Daleko od ostatních, kteří mě ten den už od ranní komunity štvali. Když dorazili, řekla jsem sestřičce, že se tady potřebuju vykoupat a ať jdou napřed. První se tvářila nevěřícně, ale můj odhodlaný výraz ji asi přesvědčil o tom, že to nemyslím jako humor. Šli dál a já osaměla.

Poslouchat své tělo je jedna z dalších věci, které mi pomáhají v boji s depresí. Napojit se na svoje tělesno a vnímat se tady a teď. Když se nedaří napojit a stále vězím v temných myšlenkách, pomáhají prudké šoky. Třeba právě studená voda mě už párkrát probrala a zaktivizovala k tomu, těžké chvíle překonat. A když jsem z té vody vylezla, nahá se tam snažila vodu co nejvíc otřepat a představila jsem si nějaké kolemjdoucí, kteří by mě při tom mohli vidět, musela jsem se i pousmát. Myslím, že by z té scény rozhodně neusoudili, že tohle je součást mého boje s depresí. Ale do blázince by mě možná zařadili správně.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *