O blázinci, možná už naposled

10.září je vyhlášené jako Den prevence sebevražd. Mně to letos připomněl Facebook, protože tuhle informaci s článkem o depresích jsem sdílela před třemi lety. Protože sebevraždy prý páchají nejčastěji lidé, kteří mají deprese. Deprese, jak už víte, je i můj společník (nebo protivník?). V boji s ní mi celkem dost výrazně pomohl i pobyt v psychiatrickém denním stacionáři.

Do stacionáře jsem začala jezdit v květnu, v době, kdy jsem byla úplně na dně. Jen pro představu, byla jsem na takovém dně, že stacionář za mě musela zařídit kamarádka, která se nebála vystupovat jako moje sestřenice a obvolat všechna potřebná místa, abych mohla co nejdřív nastoupit. Já jsem nebyla schopná skoro ničeho, chtěla jsem tou dobou hlavně umřít, abych už neotravovala lidi kolem sebe, aby si Pracovitej mohl najít lepší a schopnější manželku a aby měli děti lepší mámu. Ale hlavně jsem chtěla umřít proto, že ty pocity už nešlo dál snášet. Ten obrovskej tlak, kterej se uvnitř mně rozpínal, ten pocit absolutního neštěstí, kterej zastínil všechno kolem.

Nedávno jsem se pokoušela najít k depresivním stavům nějaké trefné přirovnání, abych kamarádce vysvětlila, co prožívá její manžel, který má taky deprese. Nedokázala totiž pochopit, že on nevidí, co všechno krásné v životě má. “No jo, ale on to fakt nevidí a nemůže za to, to není, že by to přehlížel schválně nebo si toho nevážil. Je to jako by ses snažila fungovat bez brýlí, i když máš fakt hodně diptrií. Prostě pořád vidíš ten svět kolem sebe jen jako rozmazané fleky, nevšimneš si krásy kolem sebe. S depresí je to podobný, ona zastře tvoje oči tak, že prostě nevidíš, že máš hezkej život, super manželku a skvělý děti. Když mi pak zabraly léky, bylo to najednou jako by mi někdo nasadil ty brýle. Koukám kolem sebe a nestačím se divit, jak skvělý lidi mám kolem sebe a jak pozitivní věci můžu cítit.” Nevím, jestli to líp pochopila a jestli tohle přirovnání sedí na všechny lidi s depresí, ale pro mě je to přesné. Jen někdy mám pocit, že kromě toho, že nemám ty dioptrické brýle, mám ještě k tomu nasazené brýle sluneční a jsem v tmavém prostoru.

První jsem do stacionáře jezdila dvakrát týdně. Odpočívala jsem tam, nořila se do svých problémů na skupinových terapiích, a divila se snahám sestřiček o aktivizaci nás depresivních a úzkostných osob, které by nejraději většinu času jen seděli a zírali do zdi. Anebo naopak dělali jakože jim vlastně vůbec nic není. Na konci července jsem oznámila, že už chci chodit jen jednou týdně, že mi to tak už bude stačit. A před týdnem jsem ve stacionáři oznámila své rozhodnutí, na konci září skončit.

Za pět měsíců na psychiatrii jsem zažila mnohé. Několik z naší skupiny skončilo a vrhlo se do boje s depresí sami, jako to plánuju teď já. Mnozí došli naopak k rozhodnutí, že denní stacionář nestačí a nechali se hospitalizovat, obvykle na šest až osm týdnů, a pak nám už jen mávali, když jsme se střídali v relaxační místnosti. Někteří už po hospitalizaci byli, do denního stacionáře chodí dýl než já a stále v něm nekončí.

Zažila jsem tam nespočet probrečených chvil, ať už jsem brečela já nebo někdo jiný. Postavila jsem asi šest puzzle, vyšívala jsem, vykreslovala mandaly, mramorovala svíčky a hrníčky, pekla, povídala si o všemožných tématech a v létě hlavně výletovala. Jestli na něco budu vzpomínat obzvlášť ráda, tak jsou to právě výlety s jednou velmi akční sestřičkou. Protože řekněme si to na rovinu, jak často chodíte na výlety do přírody nebo exkurze do muzea sami? Jako teď myslím bez dětí. A zašli byste si sami třeba na výstavu stavebnice Merkur nebo podívat se na parní lokomotivy a automobilové veterány? Já na výlety bez dětí chodila opravdu málokdy a na výstavu s takovou tematikou bych bez našich dětí rozhodně nevyšla. Jenže tady jsem neměla jinou možnost. Sestřička naplánovala a objednala, tak se šlo, i když někteří brblali. A já pak seděla na té výstavě a stavěla si poprvé v životě Merkur anebo si prolezla mašinku. Aniž by po mně kdokoli cokoli chtěl a já musela hlídat tři děti, že ty veterány nepoškodí. Zatímco někteří brblali, já sršela nadšením. Vážila jsem si té možnosti.

Ale i tak ve stacionáři přišly chvíle, kdy jsem měla sto chutí prásknout s dveřmi a už se tam nikdy nevrátit. Protože ať jsou tam ti lidi sebelepší, a teď nemyslím jen personál, ale i klienty (nebo se říká pacienty?), po nějaké době prostě musí zákonitě přijít konflikt. Takže najednou zjistíte, že sedíte na ranní komunitě, tamten zas mele nějaký nesmysly a opakuje v podstatě dvě věty furt dokola z různých stran a už mluví patnáct minut, tamta si zas stěžuje na to stejné jako vždycky, když má mluvit, a vůbec ji nezajímá, že otázka byla na něco úplně jiného, a tenhle se snaží svou depresi zakrývat trapnýma vtípkama. Do toho jedna stará paní usíná a druhá se nahlas směje, i když to vypadá, že vůbec neví čemu. A vy si říkáte: “Doprdele, proč? Proč jsem tady a marním tady čas?”

Ale i tak. Sečteno podtrženo, pomohlo mi to. Fakt hodně. Ne nejvíc, pořád si myslím, že z nejhoršího mě vytáhly antidepresiva, protože kdybych měla své tehdejší stavy zvládnout bez nich, asi bych tady už nebyla. Takže když se někdo ptá, já léky doporučuju všema deseti. Jenže ty to nevyřeší všechno, celou depresi. Jsou spíš jako přitlačení tlakového obvazu na krvácející tepnu, na chvilku pomůžou, bez něj takovou situaci nechcete zažít, ale nevyřeší příčinu. A pokud je nechcete brát napořád, potřebujete pro hlubší a dlouhodobější řešení jít na terapii. Když je problém palčivější nebo se k nějakému posunu nemůžete dobrat ani při pravidelném chození na terapii, dá se využít služeb psychiatrického oddělení. Ať už právě docházením do denního stacionáře nebo hospitalizací. A i když je pobyt na psychiatrickém oddělení pořád braný jako děsný stigma, já zpětně vidím, že kdybych doma neměla tak malé dítě, jako je Brambůrka, rozhodně bych tuhle možnost zvažovala. Protože ten posun je tam většinou rychlejší a větší. Tahle jsem se maximálně snažila, aby ty dva dny v týdnu, kdy beze mě byla, stačily.

Snažila? No jo, tohle jsem vlastně ještě chtěla napsat. Hodně lidí si myslí, a já to taky na začátku čekala, že když se dostanu na nejhlubší dno, přijdu prostě na psychiatrii a tam mě zachrání, léky, terapií, jakkoliv. Jenže to opravdu není tak, že vám dají zázračný recept na to, jak depresi překonat a být zase v pohodě. Ne, oni jen nabízejí různé cesty, různé aktivity, otvírají vaši mysl novým myšlenkám, odvádějí pozornost, když je to potřeba, pracují s vaší psychikou, učí vás relaxovat. Ale ten, kdo tu změnu nakonec musí udělat, jste jen vy, nikdo jiný. Vy musíte přemýšlet o tom, co nabízejí, zkoušet to a přemýšlet o tom, co ve svém životě změnit, a pak tu změnu udělat. V tom vás ani nejlepší psychoterapeut na světě nenahradí. Bohužel nebo bohudík?

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *