Proč jsem tolik vděčná za lesní školku

“A chceš si vzít s sebou baťůžek se svačinou?” ptám se B. “Ano, a pití,” odpovídá mi. Chystáme se spolu do lesní školky, jedeme sice jen vyzvednout kluky, ale od září mají naše odpoledne trošku jiný řád než loni. Jezdíme totiž do lesňačky mnohem dřív. Abychom tam před odchodem domů alespoň hodinu pobyly, B si pohrála, poznala prostředí a průvodkyně. Od ledna totiž bude do školky nastupovat a já bych jí ráda zajistila co nejklidnější nástup.

Mám jednu kamarádku. Žije v Norsku a je ředitelka školky. Když jsem s ní nedávno mluvila právě na téma nástupu do školky, byla jsem dost v šoku z toho, jak to u nich funguje. Naprostou samozřejmostí jsou dny až týdny (!!!) zvykání, první s rodičem, který si na toto období musí prostě vyhradit čas a s dítětem ve školce čas trávit. Poté začne období zvykání bez rodiče ve školce, opět se začíná od velmi krátkých časů, které se postupně prodlužují. Obvykle tak po měsíci od první návštěvy bývají děti už v pohodě, zůstat tam na celý den (mimochodem, možnost být tam jen na dopoledne a jít domů po o tam po zvykací fázi už vůbec nemají, obvykle jsou totiž většinu dne venku a tak by je rodiče museli vyzvedávat uprostřed výletu, srovnejte s některými českými školkami, kde vyjdou děti maximálně na hodinu denně ven). Některým to trvá dýl, ale nikomu to nevadí, na začátku školního roku se s tím prostě počítá. Ptala jsem se jí, jestli jim ve školce děti brečívají. “No, tak třeba trošku pobreknou, když rodič odejde, ale pak jsou hned v pohodě. Žádný dlouhý scény,” odpověděla mi. “Ani ty nejmenší?” zeptala jsem se pochybovačně. “Ne, u těch fakt nejmenších jsme na rodiče fakt přísní, že tomu zvykání ten čas musí věnovat bezpodmínečně, nechceme dětem způsobit trauma, i když některým lidem to nevyhovuje, jezdit tam pro dítě po hodině nebo dvou,” vysvětlila mi. Ty nejmladší děti v její školce mají rok. Přesto si tam opravdu všechny zvyknou.

Přemýšlela jsem, jak to máme u nás. Málokterá školka nabízí nějaký zvykací režim. Obvykle se můžete přijít s dítětem podívat na den otevřených dveří, na zápis, první týdny ho můžete dávat “jen” na dopoledne. Neříkám, že je to tak všude, čest výjimkám! Ale v dnešní covidové době spíš slyším o tom, že je situace mnohde ještě horší. S dítětem se nesmí pomalu ani do šatny, ideální by bylo, předat ho ve dveřích a odejít. Dny otevřených dveří někde ani neproběhly, ale i když ano, co to dá dítěti, vidět jedno odpoledne místo, kam má najednou, mnohdy poprvé v životě chodit každý den bez rodičů? Myslíte, že to nějak zásadně pomůže? A přijít s požadavkem na zvykání s rodičem ve třídě, i třeba jen v řádu dnů? Kamarádka, která se na tohle u nich ve školce zeptala, měla podle reakce učitelky pocit, že spíš řekla nějaké sprosté slovo.

A tak jsem se ptala na možnost zvykat Brambůrku ve školce už teď velmi opatrně. Bála jsem se, jestli to není blbý, jestli tam nebudeme zavazet, jestli na to budu mít čas, jestli nenarušíme chod celé školky. Ale protože jsem po mém rozhovoru s norskou kamarádkou usoudila, že udělám maximum pro to, aby B nastoupila do školky BRZO a v KLIDU, zeptala jsem se. “Ale jasně, to je super nápad. Jestli na to máš prostor, choďte sem! To těm dětem hrozně pomůže a je to pak úplně jiný,” přišla odpověď jak od průvodkyní, tak od koordinátorky lesní školky.

Od té doby chodíme do lesní školky každý den alespoň na hodinu. Teda v ty dny, kdy jsou tam kluci. To znamená třikrát týdně. Většinu dnů jsem tam trávily s B čas odpoledne, ale v pondělí jsme se rozhodly zůstat hned ráno. Nikdo nic nenamítal, v osm jsme dorazili všichni do lesa, kluci se hned rozprchli za svou zábavou a my jsme se tam s Brambůrkou zabavily až do půl desáté. Nějaký čas mezi ostatními dětmi, to hlavně když si B chtěla vařit v dětmi tolik oblíbené venkovní kuchyňce, v některých chvílích schovaní od ostatních, třeba při sběru ostružin a jablek, sledování mravenců nebo při návštěvě školkové kadibudky, která Brambůrku nadchla. Když jsem jí pak o půl desáté řekla, že potřebujeme ještě stihnout nákup a chtěla bych jet, trvalo dalších patnáct minut, než jsem ji přesvědčila. Chápu, ani mně se do toho odporného nákupáku nechtělo, obzvlášť z lesa. Ale doma už nebylo co jíst.

Kromě toho, že to tam baví B, musím říct, že i pro mě je pobyt v lese terapie. Sice bydlíme na vesnici, kde je klid a každý den trávíme hodně času na zahradě, ale les, to je ještě trošku něco jiného. Les máme od domu v dochozí vzdálenosti, ale s dětmi je to procházka na půl dne, takže obvykle do lesa vyrážíme spíš o víkendu. Jenže najednou je pracovní týden a já se nechám ráda vytrhnout z každodenního shonu, sednu si na pařez a sleduju to hemžení kolem. “Ochutnávám”, co mi Brambůrka uvařila, a když je mi v lese chladno, udělám pár kroků a sednu si na lavičku na louce, abych se nechala prohřát sluncem.

Jsem za to opravdu hodně vděčná. Protože sice vím, že jsme si tu školku vybrali sami, že ještě před rokem kluci chodili na dvě místa zároveň, já nebyla z místní vesnické školky moc nadšená a trvalo celkem dlouho, než jsem se odhodlala do toho šlápnout a “klasickou” školku zrušit, ale zároveň nejsem naivní. Vím, že ne každý, nebo spíš většina lidí, tuhle volbu nemůže jen tak udělat. Protože lesní školky jsou opravdu drahá záležitost a i když máte vzdělání svých dětí na vysoké příčce priorit a vaše názory na výchovu a vzdělání se dost shodují s tím, co lesní školky nabízí, někdy na to prostě ty finance nejsou.

A tak zase jednou děkuju. Děkuju za naši lesní školku. Děkuju za to, že mám čas tam s B být. Děkuju za Pracovitého, který díky své píli vydělává tak, že jsem si mohla splnit svůj dávný sen, že mé děti budou chodit právě do lesní školky.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *