Jen já a on

“Konečně spí,” říkám si v duchu a dívám se ve tmě směrem k Brambůrčině postýlce. Zhasínám čtečku a pomalu se vyplížím z dětského pokoje. “Promiň, strašně jsem to přehnala,” vypadne ze mně hned, jak vejdu do ložnice. “Ty promiň, bylo to strašný, jak řvala a já něvěděl, co s tím,” odpovídá mi Pracovitej. “Že? Mně to dostává do takovýho nasrání, že pak začnu shazovat vinu na tebe a melu úplný kraviny, přitom ty za to rozhodně nemůžeš, že tak řvala. To spíš ty prokletý zuby, co jí lezou,” říkám. “No já na tebe taky řval úplně bezdůvodně, jen z toho zoufalství, že nevím, jak pomoct. Je to šílený, co s náma ti naši příšeráci dělají, že?” dodává.

Jo, někdy je to fakt strašný. Dítě (nebo ještě hůř víc dětí) řve, rodiče neví, jak mu pomoct, dostává je to do takového stresu, že se ještě začnou hádat. Což samozřejmě situaci neulehčuje. Pamatuju si první takové situace. Kecal byl malé miminko, prořval celé noci. Oba jsme byli s Pracovitým nevyspaní a do toho dítě, které nevíte, jak uspat, jak mu pomoct od ekzému, který ho svědil a neustále ho budil. Tehdy jsem nejednou na Pracovitého křičela, že byla chyba si ho vzít (nebyla), když mi vůbec nepomáhá (pomáhal), že je hroznej otec i manžel (nebyl) a že já nikdy neměla být matka (měla). Padaly děsně sprostý slova, hlavně z mojí strany. Párkrát jsem něco hodila, jednou jsem ho i bouchla do jeho hrudi, jak strašně frustrovaná jsem byla, naštěstí nemám moc síly. Hrdá na to nejsem, spíš se za to dost stydím. A co Pracovitej na to? Můj klidný flegmatik, hodný a galantní chlap, se taky někdy nechal zatáhnout do tohohle šílenství. Obzvlášť ve tři ráno je taková “ideální” doba k řešení výchovných otázek sprostým křičením na sebe navzájem. Když k tomu máte jako kulisu hysterické dítě, je to jak scéna z hororu.

Podobné scény se opakovaly s každým dalším dítětem. Zjistili jsme, že obvykle stačí dlouhodobý nedostatek spánku a měníme se ve dvě běsnící bytosti, které si ulevují nadávkami a obviňováním toho druhého. Frustrace nad náma vítězila. Po překonání jednoho takového období jsem napsala těhotné kamarádce do přání ke svatbě: “Když ti bude připadat, že je tvoje manželství na hovno, manžel tě bude neskutečně štvát a bude ti připadat, žes nikdy neměla být matkou a manželkou, jdi se vyspat! Dost často to vyřeší všechny tvé problémy.” A dodnes si myslím, že je to jedna z nejpravdivějších rad, jakou jsem kdy dala.

Během nějaké takové noci, kdy sršely vzduchem nadávky, jsem si vzpomněla, jak vždycky rodiče říkají dětem: “To, že se s maminkou rozvádíme, není tvoje chyba!” No, jako samozřejmě není. To dítě za to rozhodně nemůže. Ale i tak, rodičovství je každopádně jedna z nejtěžších zkoušek, jakou může vztah dvou lidí projít. Obzvlášť když si nevylosujete zrovna pohodový dítě. My si nevylosovali ani jedno takový, takže vím, o čem mluvím, a i když je všechny miluju k zbláznění a nechtěla bych je za ty cizí vyměnit ani za nic, někdy jsem si říkala, že by mohly sakra spát aspoň tři hodiny v kuse!

Od té doby, co mám děti, se můj obdiv k párům, které vychovaly děti a zvládly se u toho nerozvést, zvětšil do přímo astronomických rozměrů. A protože jsem sama zažila situace, kdy nám bylo spolu fakt zle, a měla jsem velkou touhu utéct, neberu naše manželství jako neměnnou samozřejmost. Je to pro mě spíš věc, o kterou je nutné neustále pečovat. Často navzdory dětem. Ony totiž ve svém věku nemůžou některé věci chápat. Třeba to, proč je tak zásadní, aby rodiče měli večer sami pro sebe. Nebo aby odjeli na společný víkend a zažili něco bez těch malých přívěsků. Z mojí zkušenosti jasně plyne, že společný čas bez dětí velmi pomáhá v tom, aby oba partneři nezapomněli, kým byli na začátku vztahu, a proč se pro toho druhého vlastně rozhodli. Ono je totiž celkem jednoduchý, nechat se tím pohltit a začít být pro toho druhého hlavně máma nebo táta společnýho dítěte. Jenže to fakt nechcete, je to cesta do pekel.

V pondělí jsme si s Pracovitým vyjeli do Brna. Na Vánoce jsme dostali poukázku do hotelu Anybody, což je zážitkový hotel pro páry, a rozhodli jsme se její využití načasovat na oslavu našeho výročí. Letos to bylo sedm let od naší svatby a osm od prvního rande (svatbu jsme měli přesně na první výročí, takže to slavíme ve stejný den). Když jsme vybírali, do kterého pokoje spolu pojedeme, shodli jsme se nakonec na tom, že se tam chceme hlavně hodně nasmát. A vybrali si Transgalaktický rande. Nemohli jsme zvolit lepší místo. I když těžko říct, jestli to bylo hlavně naším nastavením na ten večer nebo pokojem. Ačkoli ty nejintimnější detaily si necháme s Pracovitým pro sebe, byly tam chvíle, které nám právě hodně připomněly, kdo je ten druhej.

Třeba když jsme se, hned jako první věc po příchodu do pokoje, nacpali hamburgery, až nám bylo skoro blbě a vypadalo to, že na zbytek večera odpadneme. Když mě Pracovitej vyzval k tanci na písničku, kterou měl v hlavě, a já hádala, o jakou píseň jde. Když jsem někdy před půlnocí zjistila, že kromě funkčních diskokoulí na každém nočním stolku se dá pustit přes tablet i disco playlist s mým oblíbeným hitem 99 luftballons, a rozjela jsem tam sama divokou párty. Všechno to byly chvíle, kdy jsme se strašně nasmáli, přesně jak jsme doufali. A druhý den jsme byli jak vyměnění. Připadala jsem si zase zamilovaná, jistá tím, že tohle je ten chlap, se kterých chci trávit svůj život. Protože s nikým jiným na světě nemůžu být tolik sama sebou a ještě se tomu smát. Není to žádný nový poznatek, to ani náhodou. Někde to tam vzadu v hlavě bylo, ale přes všechny ty řevy našich dětí, přes nedostatek spánku a každodenní ubíjející rutinu, jsem to už skoro zapomněla.

Teď mám díky tomu zas na nějakou dobu schopnost, povznést se nad ty těžký chvíle. Nastaly totiž hned po našem příjezdu. Brambůrce rostou konečně (!!!) poslední stoličky, už má jednu skoro proříznutou, a je kvůli tomu naprosto na zabití. Neustále řve, všechno je špatně, v noci se pořád budí a je hysterická. Tygr zas pro změnu chytl ve školce rýmu. A dítě s rýmou, to je taky velká krása. Jak ráda říkám “je protivnej jak prdel”. Takže když řvou oba najednou a Kecal se je do toho snaží ještě poučovat, čímž přilévá olej do ohně, my s Pracovitým z toho vypěníme a začneme se k tomu všemu ještě hádat, pomáhá mi zavřít oči a myslet na ten večer a noc v Anybody. Protože tam jsme to byli my dva. Ne Máma a Pracovitej, ne máma a táta našich tří dětí. Skutečná Vanda a skutečnej Ondra.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *