Podzimní zpravodajství

Už dlouho předlouho odkládám tenhle článek. Článek o tom, jak se máme a co je nového. Celé září a i říjen máme totiž tak plné různých akcí, aktivit, výletů a návštěv, že najít čas na delší článěk je pro mě hrozně náročné. Ale dneska, dneska to snad konečně napíšu!

Brambůrka

Dva roky a dva měsíce

B má teď celkem náročné období. Já jsem dost často pryč a do toho si zvyká na novou paní na hlídání. Když už to s hlídačkou vypadá dobře, odjedu pak na čtyřdenní larp, což Brambůrku rozhodí natolik, že po mém návratu opět nechce, aby s ní byl kdokoli jiný než já. No ale nedá se nic moc dělat, teda dalo by se dělat to, že bych nikam nejezdila, ale to já nechci. Společně teď jezdíme taky do lesní školky, kam by měla začít v lednu chodit. Snažím se tam s ní být co nejvíc dnů, kdy tam jedu pro kluky. Nejčastěji jsme tam odpoledne, alespoň hodinu, předtím než jedeme domů. Párkrát jsme tam už strávily i kus dopoledne. Brambůrka to tam má moc ráda a pokaždé se těší.

Kromě častého odloučení od maminky B na náladě nepřidává ani to, že jí konečně lezou poslední zuby. Spodní stoličky už má venku a byl to teda hroznej boj. Vrchní teď lezou. Takže v noci Brambůrka řve a přes den, překvapivě, taky řve. Je tak přecitlivělá na každou blbost, vysírá své rodiče a je opravdu hodně hlasitá. Dneska jsem jí po jedné takové scéně řekla, že až jí přestanou trápit ty blbý zuby, oslavíme to spolu. A to si pište, že to bude mega oslava!

Na dovolené v sprnu začala B vyžadovat spát vedle mě. Měla tehdy laryngitidu, do toho jsme byli v cizím prostředí, tak jsem jí nechala. Překvapivě jsem zjistila, že už vedle ní nemám problém spát, tak jako jsem ho měla, když byla miminko. To byl v jejím roce i jeden z důvodů odstavu a následného přestěhování z ložnice do dětského pokoje. Už jsem nutně potřebovala zlepšit svou kvalitu spánku. Dnes je to ale jinak, v Chorvatsku mi došlo, že už se vedle ní vyspím celkem dobře a je to jednodušší než k ní neustále vstávat, když se něco děje. A tak když po dovolené začala dělat i doma to, že se uprostřed noci přesouvá do naší postele, vlastně mi to ani moc nevadilo. Od té doby je to už pravidlo, mezi půlnocí a třetí ráno přijde, otevře dveře a začne pofňukávat, protože se bojí tmy v ložnici. Já ji vezmu do náruče, položím do postele, přinesu její deku, zajdu si zrovna na záchod a spíme dál, až do rána, kdy mě probudí pusinkováním a mazlením, což je vlastně dost hezké. Vedli jsme o téhle změně s Pracovitým několik rozhovorů, abychom si ujasnili, jak to vlastně máme. Nakonec jsme došli k tomu, že když v ložnici B neusíná a my tak máme večer prostor pro to, být tam sami, rozsvítit si kdykoli potřebujeme, před spaním si číst a nemuset se do ložnice potichu plížit, je to za nás změna, která nám nevadí. A upřímně? Já si uvědomuju, že je to naše poslední dítě a že fáze “chci se s vámi mazlit” možná brzo přejde, dřív než bych pravděpodobně chtěla, takže z toho mám vlastně i radost.

Úterý a středu jsme měly trávit v Brně u mojí kamarádky, která má dvě dcery přibližně Brambůrčina a Tygrova věku. Bohužel jsme musely návštěvu u nich zkrátit, protože začalo být jasné, že na mě leze nějaká nemoc a nechtěla jsem nikoho nakazit. Navíc Brambůrka se svými lezoucími stoličkami v noci spala dost špatně, takže se návštěva moc nevydařila. I tak jsem si ale čas strávený jen s B moc užila. Hlavně cesta vlakem a MHD byla fakt vtipná. Na každé vlakové zastávce vykřikla “Už jsme tady, vystupovat!”, sem tam se zamyslela, koukala ven z okna a pak vykřikla na celý vagón “My jedeme vlakem! Do Brna!” a v MHD pro změnu opakovala hlášení o příští zastávce a strašně se tomu smála.

Tygr

Čtyři roky a pět měsíců.

Mám fakt obří radost z toho, že Tygr z ničeho nic začala v noci sám chodit na záchod. A pleny jsou tím pádem už většinou po ránu suché. Takže to vypadá, že brzy budeme moct plínky úplně zahodit. Co nám nakonec pomohlo? Jen počkat, až do toho vyzraje sám. Jakékoliv triky, buzení, nepití večer a pozdě odpoledne, nic z toho nefungovalo. Někdy v létě jsem se na to vykašlala a prostě jen čekala. Doktorka totiž jasně řekla, že dřív než v pěti a půl to řešit nebudeme, protože každé dítě má jiné tempo. A najednou, před dvěma týdny, se to nějak stalo samo. Tygr dozrál, přestal se v noci počůrávat, a na záchod si chodí klidně i dvakrát za noc úplně samostatně. Co víc si přát?

Tygr už od jara chodí na logopedii. Když totiž začal ve dvouapůl letech konečně mluvit, mluvil v podstatě jen samohláskami a tak jsem před čtvrtými narozeninami iniciovala návštěvu logopedie. Od té doby tam pravidelně chodíme. Mám pocit, že za tu dobu udělal velký pokrok, i když donutit ho k nějakému procvičování doma, to je boj. Na konci srpna jsme na vyšetření objednali i Kecala, protože stále neumí l, r a ř. Chodí teď tedy oba, každej jindy, protože společně by se na procvičování nebyli schopní soustředit.

Jestli něco na Tygrovi miluju a zároveň mi to dělá starosti, tak je to jeho impulzivní bránění milovaných osob. Tygr nesnese, když si někdo dělá srandu z lidí, na kterých mu záleží, nebo nedej bože když jim někdo ublíží. Problémem je, že mnohdy nepochopí vtip, ironii nebo si vezme nějakou narážku až moc osobně, a hlavně rovnou útočí, protože podle něj je očividně nejlepší obrana útok. Takže často řešíme, že Tygr někomu jde dát pěstí, protože ten někdo řekl něco z jeho pohledu urážlivého o mamince nebo Kecalovi. Je to milé, ale někdy to dost komplikuje řešení té situace.

V září jsme si užili víkend jen spolu. Musím říct, že jsem se toho trošku obávala, protože Tygr bez Kecala prostě moc často není. Bála jsem se, jak zapadne mezi kamarády, ke kterým jsme jeli, protože při jejich návštěv u nás se kluci bavili spíše s Kecalem. Tygr taky dopředu říkal, že jede za tím mladším z kluků, že za starším ne, to je prý Kecalův kamarád. Na místě to naštěstí bylo jinak a Tygr si nadšeně hrál s oběma. Byla jsem ráda, protože právě starší z kluků je narozený jen o dva týdny dřív než Tygr a mají dost podobné zájmy. Během víkendu jsme navštívili ZOO, dvě hřiště a užili si jízdu šalinou. A hlavně, byli jsme jen spolu a já měla šanci trošku nahlídnout pod pokličku opravdovýho Tygra a do jeho imaginárního světa. Protože to, jakej Tygr je, je jasně vidět i z toho, jak velký problém pokaždé mám o něm sem něco napsat. Tygr je pro mě prostě záhada a asi nejsložitější dítě. I tak ho moc miluju.

Kecal

Šest let.

Kecal se stal předškolákem se vším všudy. V lesní školce má každé dva týdny předskolní přípravu, na kterou dojíždí speciální učitelka. Kecala to hodně baví, jde mu to a vlastně mě dost překvapilo, že nemá problém se nějaký delší čas soustředit na jednu činnost a opravdu se do ní zabrat. Vypadá to, že ho škola bude bavit, z čehož mám radost. Zatímco v létě ještě vůbec o škole nemluvil, teď je to téma dost často. Jeho kamarád z vesnice, který už je prvňáček, mu totiž neustále vypráví o tom, co se učí, jak to ve škole chodí, a že nejdůležitější jsou samozřejmě přestávky (!!!). Kecal je při jeho vyprávění naprosto fascinovaný.

Kecal se taky začal sám učit písmenka a už umí napsat a přečíst větší počet slov. Například neustále někam píše jména mě a Pracovitého v srdíčku. Je to prostě zlatíčko!

S nástupem do školy u nás začne taky nová éra v tom, že Kecal dostane mobil. Pravděpodobně to bude dárek k sedmým narozeninám, které má Kecal v říjnu, protože nejpozději od října bychom chtěli, aby začal do školy sám dojíždět autobusem. Mám v něj poměrně velkou důvěru, minimálně ranní odjezdy od nás z vesnice zvládne zcela jistě. Stačí přijít na zastávku a tam nasednout na jediný autobus, kterej jede, a pak teda vysednout na správné zastávce. Cesta zpátky je komplikovanější, protože z města těch autobusů přece jenom jeden o dost víc. A abych nechala Kecala samotného dojíždět, určitě chci, aby měl mobil. První jsme měli v plánu, koupit mu nějaký telefon, který bude jen na volání a sms, jenže jeho nadšení pro technologie nás pravděpodobně nakonec dovede k tomu, že dostane nějaký levnější chytrý telefon. Protože Kecalův velký sen je mít robota, který se dá programovat. A k tomu je chytrý telefon nebo tablet nutností.

Přemýšlíme teď hodně nad tím, jak to dělat tak, aby mobilu nepropadl a pořád ho dál bavily i jiný věci, než koukání do obrazovky. Došli jsme prozatím k tomu, že mu půjdeme příkladem a zavedeme si doma poličku, kam budeme po návratu domů mobily odkládat. Abychom odpoledne a večery trávili spíš spolu, prací na zahradě, hraním venku nebo doma, ale ne čuměním do mobilu. Taky plánujeme určitě nějakou formu rodičovské kontroly nad aplikacemi, které si na mobil bude instalovat. A hlavní podle mě je, bavit se s nim o tom, že internet je dobrý sluha, ale zlý pán. Kdybyste k tématu měli tip na nějaký dobrý články/podcasty/cokoli, budu ráda za sdílení v komentářích.

Kecal má tenhle týden narozeniny a tak jsme plánovali dvě oslavy. První měla být dnes s jeho kamarády a další o víkendu s rodinou. Bohužel jsem se v úterý začala cítit blbě a ve středu už bylo jasné, že jsem nemocná. Oslavu s kamarády jsme tedy prozatím zrušili a moc doufáme, že objednaný dort, který jsme ve středu odpoledne vyzvedávali, vydrží do sobotní oslavy s rodinou. Jíst ho jen tak ke kafi se nám opravdu moc nechce. K narozeninám si přál celkem netradiční věci, lego tam tentokrát nebylo, což jsem byla dost ráda, protože já bych už ani nebyla ochotná další lego do naší domácnosti přijmout. Minimálně než budou kluci schopní zvládat úklid sami a bez řečí. Chtěl především skejt, který dostane od prarodičů, pak si přál drona na dálkové ovládání, kterého mu nadšeně vybral můj brácha, od druhé babičky a jejího přítele dostane tachometr na kolo, protože pro Kecala je hodně důležité vědět, kolik zvládla na kole ujet. My mu dáváme stavebnici Merkur a Tygr vybral Kecalovi knížku Mapy mých pocitů, která je oba zaujala v reklamě v časopise Puntík (ta knížka je neuvěřitelně nádherná!!!).

Ještě k těm knihám. Přečetli jsme tenhle týden Tajemství ostrova za prkennou ohradou od Pavla Čecha a hned mi bylo jasné, že tuhle knihu musím doporučovat všem. Ty ilustrace! Koláže! Ten příběh!!! Jen bacha, pokud máte citlivější dítě, příběh je mimo jiné o smrti a Kecal po dočtení a dovysvětlení toho, co se tam vlastně všechno stalo, usedavě brečel asi hodinu. Naprosto jsem ho chápala, taky jsem brečela. Jen ne tak dlouho. Přesto knihu doporučuju, smrt podle mě k životu (a příběhům) patří a bavit se o ní by mělo být normální. Tygra kniha taky bavila, byl smutný z toho, co se v ní stalo, šlo vidět, že to pochopil, ale pět minut po dočtení už zas poskakoval po posteli a ptal se Kecala, proč brečí, že to byla jen knížka.

Máma

Mám pocit, že u mě nastalo nejvíc změn. Letošní léto a podzim je ve znamení mého osobního času bez dětí, někdy s Pracovitým, někdy bez něj. Zvládla jsem s týmem kamarádů s Pracovitým uvést jeden poměrně velký larp – Den trifidů, užila jsem si festival Gamecon, do Prahy na otočku jsem si zajela zahrát jeden komorní larpu a minulý prodloužený víkend jsem byla na delším obsahovém larpu Noc křížů. Za měsíc mě pak čeká ještě jeden larp. Legenda o Blackhill, kde je jeden z tvůrců právě Pracovitej. Pojedeme tam spolu, on jako organizátor, já jako hráčka. Musím říct, že si tyhle chvíle bez dětí maximálně užívám. V létě jsem měla dost problém s návraty domů a do reality matky tří dětí. Ale i to se mi nakonec povedlo zpracovat a třeba po tomhle posledním víkendu už jsem se domů vyloženě těšila, na Pracovitého asi nejvíc, ale i na ty moje děti. Na to, jak mi Kecal bude vyprávět o cyklo soutěži, kterou si o víkendu zajel, na Tygra a jeho srandovní poskakování, na mazlivou Brambůrku, co se ke mně v noci přitulí.

Proč se to vlastně povedlo takhle otočit? Jaktože už nemám problém vrátit se domů? Souvisí to jednoznačně s tím, že jsem přestala mít neustálé výčitky svědomí z toho, že mi vlastně dost vyhovuje být bez dětí. Jo, tohle pro mě bylo jedno z velkých uvědomění si na skupinových terapiích ve stacionáři. Pořád jsem si připadala jako mizerná matka, která potřebuje být často sama bez dětí, a když tu možnost nemá, neustále řve a je na dně. Ale pak jsem se začala cíleně bavit s lidma kolem sebe o tom, jak to mají vlastně oni a ukázalo se, že nejsem zdaleka jediná. To, že jsem obnovila své studium a začala zase pravidelně jezdit do Brna, to, že jsem si dovolila využívat hlídačku i na dny, kdy je mi zle (třeba dnes, kdy ležím v posteli, píšu článek a ona se stará o všechny děti), nebo když se chci věnovat škole, všechno to mi obrovsky pomáhá, v návratech domů. Protože vím, že na to nejsem sama. A vlastně jsem si konečně byla schopná říct, že je podle mě mnohem lepší být fajn máma, co je s dětma ráda, i když míň hodin denně, než být utýraná osoba, která na ně neustále řve, ale je strašně statečná, že s nima zvládá být nonstop. Toho už jsem si za těch šest let mateřství užila dost.

Jak už jsem naznačila v posledním článku, skončilo mi jezdění do stacionáře. Jsem za tohle životní období ohromně ráda, mám pocit, že mi to velmi pomohlo, ale upřímně doufám, že už se tam nevrátím. Že budeme žít s depresí vedle sebe a já ji budu zvládat krotit natolik, až jednou třeba odejde nadobro. Poslední den ve stacionáři mě upřímně překvapila místní psycholožka, která prohlásila, že jsem byla i pro personál velmi inspirativní, že bylo velmi fajn vidět, jak jsem na sobě ochotná a schopná pracovat. Viděla jsem za těch pět měsíců několik odchodů lidí ze stacionáře a opravdu tohle nebyly obvyklé věty, kterými je vyprovázeli, takže si myslím, že to myslela opravdu upřímně. O to víc, mě to potěšilo.

Ve stacionáři jsem se dostala úplnou náhodou k vyšívání a je to koníček, který si odnáším a ráda bych v něm pokračovala. Ten pocit, když člověku něco hezkého vzniká pod rukama, to je nádhera. Plánuju, co všechno se chci v téhle oblasti naučit, a těším se na všechny projekty, které mě čekají. Kromě toho se taky nějak během září stalo, že jsem začala zahradničit. Konečně mě to začalo naplňovat radostí a já tak skoro každý den trávím odpoledne na zahradě, kde dělám drobné udržovací práce, které okolí našeho domu dělají krásnějším. Poslední z mých koníčků poslední doby je čtení. Letos jsem si dala v lednu předsevzetí, že začnu zase číst a opravdu se mi to daří. Čtu momentálně patnáctou letošní knihu, Šikmý kostel, a je to úžasný. Miluju, když mě knihy pohltí a tahle to zvládla dost rychle. Blížím se ke konci a těším se na druhý díl.

Pracovitej

Dnes nezačnu pivem, ale Inktoberem. Pracovitej se totiž rozhodl letos zapojit a já z toho mám velkou radost. Miluju jeho kresby a malůvky, vždyť i etikety na pivo si na grafickém tabletu kreslí sám, a když zavzpomínám na minulost, nakreslil i naši pozvánku na svatbu. A mně poslední dobou přišlo škoda, že se tomuhle svému koníčku věnuje celkem málo. Proto jsem nadšená z jeho nápadu, zapojit se do Inktoberu, a snažím se mu každý den připomínat, aby něco stvořil.

Ale pivo nevynechám. Na můj popud uvařil Pracovitej podzimní pivo, do kterého se dávala opravdová pečená dýně a typické podzimní koření. Příští víkend bude hotové k ochutnání a já se nemůžu dočkat!!!

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *