Podzime, podzime, já tě nakonec stejně miluju!

“Ještě tady, Brambůrko,” ukazuju před sebe na zem. Leží tam ořech a B hned běží, vezme ho do ruky a hází do košíku. “Hele, už máme skoro plný košík,” říkám a usmívám se. Slunce dneska svítí, kluci si někde hrajou a já mám zas hrozně hezký den.

Pamatujete, jak jsem psala, že se hrozně bojím podzimu? Moje negativní předpovědi a strachy se zatím nenaplnily ani trošku. Naopak si podzim opravdu užívám. Není to tím, že by všechno, co jsem si plánovala vycházelo dobře, spíš se mi daří (a někdy právě navzdory různým komplikacím) udržet si pozitivní přístup. Co se tedy v posledním měsíci stalo?

Začala jsem se školou. S velkým odhodláním jsem si naplánovala každý pátek v Brně nebo při studiu doma, plus k tomu ještě jedno dopoledne v týdnu, kdy budu psát diplomku nebo seminární práce, kterých mám až až. Jenže jeden týden jsem onemocněla já, další zas hlídačce její děti, nějaké hlídání B prořvala a mně se těžko pracovalo, prostě najednou se ukázalo, že už brzy bude listopad, kdy mám první deadliny, a můj domluvenej čas na školu se nekoná. Přesto z toho nejsem vůbec ve stresu. V posledních týdnech totiž zjišťuju, že mám naprosto skvělé děti, které už se umí zabavit samy. Takže když je dobrý den a oni si zrovna hrajou, vytahuju počítač a píšu. Nebo čtu povinnou literaturu. Jednou, dvakrát do týdne jim pustím nějaký animák a u toho píšu. Když pak přijde víkend, domluvím si s Pracovitým dvě hodinky každý den, a za tu dobu toho udělám tolik, jako dřív za dva dny. Takže mám pocit, že navzdory všem původním obavám poměrně dobře stíhám. Jistě, ve zkouškovém rozhodně přituhne, ale nestresuju se tím už teď. Proč taky? Velké plus navíc je, že mě všechna práce do školy opravdu baví.

Už jsem to naťukla výše, ale fakt se poslední dobou hrozně divím, co se to stalo s našimi dětmi. B má sice teprv dva a čtvrt, ale tím, že je opravdu hodně samostatná a zároveň má dva starší bratry, kteří jí vymýšlí zábavu, dost často se stává, že o dětech klidně hodinu dvě nevím. Klepu to teď všude, kde můžu, i když pověrčivá nejsem, ale fakt se mi zdá, že snad to nejhorší období s malými dětmi máme za sebou. Samozřejmě, když jsou kluci ve školce a ona je sama, je to mnohem náročnější, ale o to víc si pak važím těch chvil, kdy se děti zavřou v pokojíčku a nějak se sami zabaví, aniž by něco provedli.

Co je teda fakt hodně na prd, jsou nemoci. Podzim udeřil klasickou silou a u nás je to jedna nemoc za druhou. Myslela jsem si, že kluci budou mít už po roce v lesní školce lepší imunitu, ale bohužel. Rýmu už tady měli všichni, mně klasicky vlezla až na průdušky, takže jsem skončila na antibiotikách. Ale i tak se mi daří být vděčná za to, když antibiotika zaberou a já sice v omezeném režimu, kdy se snažím pořád trochu odpočívat, začínám fungovat. Nepřestávám taky děkovat za to, jak dobře je mi psychicky, dokonce mě v posledních týdnech nerozhodily na moc dlouho ani nějaké negativní komentáře o mé osobě nebo problémy druhých.

Tenhle podzim se stal velikej zázrak a mě strašně začal naplňovat pobyt na zahradě, hlavně všechna práce tam. Trvalo to sice pět let od přestěhování na vesnici, ale je to tady!!! Takže nadšeně každý den sbírám oříšky i s dětma, které to baví asi tak minutu, ale nevadí, já se odradit nenechám! A hrabu listí. Taky plánuju, co všechno si na našem dvorečku vytvořím a zasadím a jak to bude všechno skvělý. Kromě toho mě začala bavit i práce v domácnosti. Minulý týden, den předtím než k nám mělo dorazit spoustu hostů na křtiny našeho synovce, se nám pokazil robot na vysávání a vytírání podlah. První jsem z toho byla špatná, ale nakonec jsem začala uklízet a celé odpoledne věnovala smejčení, protože paní na úklid u nás byla týden předtím a všude už bylo strašně množství prachu, pavučin, drobků a dalšího nepořádku. Práce mě úplně pohltila a tím, že děti si hrály a nerušily mě, jsem udělala úplně všechno, co bylo potřeba a měla jsem z výsledku velkou radost. Ale zas to nebudeme přehánět, jo? Rozhodně plánujeme pořídit nového robota, protože tenhle každodenní pomocník nás (společně s myčkou a pračkou a naší skvělou paní na úklid) zachraňuje od utopení se v bordelu. A i s nim je té práce v domácnosti až až.

Užívám si všemi smysly podzim. Sbíráme kaštany a ty pak nosím v kapse a hladím si je. Připravujeme zahradu na blížící se zimu. Nahřívám se na slunci, když zrovna svítí. Pouštíme draka. Ležím na lavičce a dívám se do korun stromů, kde obdivuju všemožné barvy listů. Sbíráme i šípky a pak z nich vaříme čaj. Saunujeme se, protože je večer konečně zima. A nejlepší je, když po odpoledni stráveném venku přijdeme domů už promrzlí a uvaříme si čaj nebo kakao.

Čtu knihy, momentálně druhý díl Šikmého kostela a naplňuje mě to ohromnou vděčností za můj život. Protože je mi opravdu dobře, nestrádám, mám skvělého muže a děti, žijeme v míru a i když některé aspekty života v dnešní době jsou složitější než tehdy, já si čím dál víc vážím toho, jak dobře se mám. A právě i díky této knize jsem si asi začala užívat i práci doma a na zahradě. Je to věc, na které už dlouho pracuju, aby mi nepřinášely radost jen moje záliby, ale i povinnosti, které nevyhnutelně s životem v domě a třemi dětmi přišly. Právě teď mám pocit, že se to daří.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *