O miminkovské fázi

Jestli mi něco přijde jako fakt nevhodná fráze, tak je to rada “užívej si miminko, dokud to jde, uteče to strašně rychle,” směrem k šestinedělce, která padá na hubu a má pocit, že i jen ty tři měsíce, po kterých by měly přejít večerní řevy kvůli bolestem bříška, nepřežije zcela určitě. Nebo k mámě miminka, které i v roce je stále v nocí víc vzhůru, než že by spalo. Anebo k mámě, která doufá, že už dítě konečně začne chtít i něco jiného než jen její prso, aby si mohla třeba taky chvilku sama odpočinout. Na tuhle hlášku jsem prostě alergická, mám totiž pocit že nikomu nepomáhá a jen vzbuzuje v už tak dost hotových rodičích ještě výčitky svědomí, že si tohle “krásné” období neužívají. Přesto se v poslední době musím krotit, abych nějakou podobnou blbost ze svých úst nevypustila. Protože sakra, najednou mi dochází, že to celý (při zpětném pohledu) nějak rychle uteklo!

Začalo to nenápadně. Brambůrka byla ve všem trošku rychlejší než kluci a tak už v roce a půl mluvila dost obstojně. V létě se odplenkovala a my jsme tak po šesti letech poslali dál látkové pleny. Začala mít na všechno názor a poslední dobou se čím dál častěji přidává k hrám svých bratrů. Brambůrka se taky začala zavírat na záchodě, když jde na nočník. Už z dálky na mě křičí: “Maminto, nechoď za mnou, jdu čůlat!” A už za dva měsíce bude chodit do školky.

Zatímco já koukala jak puk, že z toho mýho miminka už je samostatný batole, někdy mezi tím se staly velký změny i u Tygra. Tygr dlouho bojoval s oblíkáním. Ale pak jednoho dne uklízím nádobí z myčky, houknu na kluky, aby se oblekli, že půjdeme ven, i když tuším, že u Tygra zas budu muset dodávat, co všechno si má obléct a pomáhat mu zapnout bundu, obout boty a tak dále. Jenže najednou slyším, že Tygr s Kecalem odchází ven. Vyběhnu za nima, abych zastihla Tygra dřív než bude pozdě a on bude venku bez bot nebo bundy, ale k mému překvapení vidím naprosto adekvátně oblečeného Tygra, který jen dodá: “Dneska jsem se oblekl úplně sám, vidíš, maminko?” To teda vidím, málem mi vypadl z ruky talíř, který jsem ještě nestihla z myčky dopravit do skříně. Taky si najednou zvládá hrát s kamarády, což ještě před půl rokem bylo úplný sci-fi. Samozřejmě pořád je nejšťastnější s Kecalem, ale i tak je velký pokrok, že pořád pozitivně vzpomíná na náš víkend v září, kdy jsme sami dva byli v Brně u kamarádky a Tygr si velmi rozuměl s jejími syny. A těší se, až zase bude s kamarády sám, bez Kecala.

O Kecalovi snad ani nemusím mluvit, je mu už šest a to, jak je samostatnej mě někdy skoro děsí. Nedávno jsme spolu dokonce měli debatu o holkách, sice mi nakonec neprozradil, která ze školky se mu nejvíc líbí, ale už to, že to téma otevřel, byl pro mě celkem šok.

Pak k tomu ještě přijde sobota, jako ta dnešní. Já se probudím první, už před sedmou. Když se o půl hodiny později probudí i děti, samy se oblečou a já jim řeknu, že si můžou jít pustit Netflix a že my s tátou budeme ještě v posteli. A mně definitivně dojde, že se něco změnilo. Už nemáme miminka! Máme najednou celkem samostatné bytosti!

Navzdory tomu, že z toho mám na jednu stranu fakt velkou radost a dost se mi ulevilo, musím říct, že se objevil i onen hlas “sakra, nějak rychle to uteklo, ta fáze mazlivých miminek!”. Teď už nás děti budou potřebovat míň a míň, pak o nás vůbec nebudou chtít slyšet až nakonec vyletí z hnízda. Ve mně se tak mísí tyhle pocity a já v nich poslední dobou dost plavu. Objevují se otázky. Užila jsem si miminka dostatečně? Neměla jsem je mít s větším věkovým rozestupem, abych si každé z nich užila a ne mezi nima sprintovala? Bylo by to ale opravdu jiné? Užívala bych si miminek víc, kdybych mezi nimi stihla jít třeba do práce, nebo by byl návrat k plenám a kojení naopak náročnější? Měla bych tři děti, kdyby se mi nestaly omylem? A neměla bych přece jenom mít ještě jedno dítě? Nebo je pravda, co říká Pracovitej, že ta miminkovská fáze vypadá dobře hlavně ve vzpomínkách?

Musím říct, že čím víc o tom přemýšlím, tím víc mám pocit, že je to podobné jako s vlasama. Kdo má kudrnaté, chce často rovné, kdo má rovné, chce třeba vlny, kdo má hnědé, touží po zrzavých, kdo má zrzavé, chtěl by jakékoli jiné… Nejde o to, jak to nakonec dopadlo a jak se nám ty děti povedlo nebo nepovedlo naplánovat, důležité je, najít si v tom tu svoji životní spokojenost a neřešit neustále “kdyby”. Smířit se s tím, že život se vyvíjí, čas plyne a naše životní situace se mění. A je potřeba, přestat se té změny bát.

Fotka je dnes vzpomínková. Takhle jsme se s Kecalem mazlili, když nás Pracovitej přivezl domů z porodnice. Přijde mi to jako včera a zároveň jako před sto lety.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *