To batole uvnitř nás

“To nechci,” křičí B a zoufale s sebou hodí na zem. Kope kolem sebe, křičí, zaťaté pěstičky lítají vzduchem. Já stojím a dívám se na ni. Snažím se dýchat, abych na ni nezačala křičet. Dneska už toho mám po krk. Není se co divit, už to bude deset dní, co jsme skoro pořád společně zavření doma. Pracovitej a Kecal totiž chytli covid. Takže žádná školka, žádné výlety, žádné návštěvy, už zase. A do toho Brambůrka, batole, které se nebojí projevit svůj názor.

Když jsem tak na ni koukala, napadlo mě, že bych si vlastně po těch deseti dnech taky ráda lehla na zem a křičela. Možná i mlátila pěstma kolem sebe a kopala. Co totiž může být lepšího, než ulevit tomu nahromaděnému stresu? Jenže já jsem už dospělá. Takže bych to měla celý zvládat líp. Nebo neměla?

Často teď uvažuju o tom, proč mám tak ráda batolata, i když je to s nima vlastně hrozně těžký. S ničím se nemažou, když jim nechutná jídlo, prostě ho hodí na zem. Pokud se jim něco nelíbí, zařvou hlasité “ne”. Když něco chtějí, vezmou si to. A je jim úplně jedno, že to není jejich nebo že to má zrovna v ruce jiné dítě. Nemluvě o klasických situacích, kdy je někdo nepochopí, v jejich očích jim ukřivdí nebo jen nesplní jejich toužebné přání a jim se naprosto zhroutí svět. Lehnou si na zem a křičí a křičí a křičí.

Vlastně mi přijde fakt vtipný, že lidský mláďata jsou zrovna takovýhle (malá vsuvka: prý existují i batolata, který takový nejsou, já takový nikdy neměla a ve svém okolí je taky nevidím, pokud takový máte, tak gratuluju!). Naprosto sobecký, neotesaný, často se silnými emocemi. Je těžké s nimi vyjít, je těžké je vychovávat, v podstatě je těžké úplně cokoli, při čem se namanou. Obzvlášť v období, kdy ještě nemluví natolik, aby si uměli říct, co přesně potřebují a chtějí.

Na druhou stranu chci ale říct, že na batolatech jsou věci, který opravdu miluju. Tak třeba jejich upřímnost. Ať už se projevuje tím, že nelžou, nebo tím, že na nich lež hned prokouknete, protože ještě prostě lhát neumí. Jejich bezprostřednost. A hlavně jejich schopnost pustit emoce ven, nedržet je v sobě, nepotlačovat je.

Chápu, že pro přežití lidí jako společnosti, je nutný, abychom se naučili své emoce trochu krotit a nechovali se jako batolata. Proto ty naše děti vlastně vychováváme a učíme je, že dát hned pěstí kamarádovi, co jim vzal hračku, není ideální řešení. Každopádně někdy si říkám, když tu Brambůrku pozoruju, nebyl by můj život o kus lepší, kdybych někdy to své vnitřní batole nechala aspoň někdy naplno prožít zklamání nad tím, že se mi něco nepodařilo nebo že něco nevyšlo podle mých představ? Místo abych to v hlavě hned bagatelizovala slovy “ale prosím tě, vždyť o nic nejde, nebuď hysterka, uklidni se, jsi dospělá, přece nebudeš brečet nad takovou blbostí,”?

Ještě nám zbývají čtyři dny karantény. Tak uvidíme.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *