Přes mraky prosvítá slunce

“Dámy a pánové, příští stanice Svitavy,” ozve se mi nad hlavou zrovna ve chvíli, kdy otevírám svůj blog. Jedu už zase do Brna. Za oknem prší a ve vlaku je ticho. Čeká mě odpoledne a večer ve škole a rozhodla jsem se čas ve vlaku využít k napsání článku o tom, jak se máme a co je u nás nového.

Máma

Dneska začnu mnou. Ač nerada, musím si přiznat, že tenhle podzim je opravdu náročný. Hlídačka, kterou jsme si v září našli, u nás od té doby hlídala asi tak dva nebo tři týdny. To, že má čtyři děti a je tím pádem zkušená, se ukázalo jako negativum v tom, že pravděpodobnost, že bude nějaké její dítě nemocné a nebude proto moct hlídat, je opravdu vysoká. Takže se od září střídáme v tom, kdo má zrovna nemocné děti nebo je sám nemocný a hlídání nevychází. A tak sotva nám skončila izolace po covidu Kecala a Pracovitého, napsala jsem jí, natěšená, že konečně zas budu moct v klidu dělat úkoly do školy, zatímco ona bude s dětmi. Jenže ona odepsala, že musí zítra na testy a jsou v karanténě. Bohužel o den později jsem už měla zprávu, že jsou všichni pozitivní. Takže minimálně další dva týdny bez hlídání. Všichni kolem říkají, ať prostě najdu jinou hlídačku, ale pro mě je to naprosté sci-fi. Když si vzpomenu, kolik energie mě stálo, najít tuhle, jak dlouhý bylo zvykání s Brambůrkou… Navíc B snad nastoupí od ledna do lesní školky, takže zvykat ji na někoho nového, aby pak v lednu začala se zvykáním ve školce?

Snažíme se proto s Pracovitým zvládnout tuhle situaci nějak sami. A celkem to jde, i když to není nijak super. Pracovitej tak jednou týdně odpoledne vezme děti a jde s nima ven, zatímco já sednu a píšu něco do školy. O víkendu zas trávím jedno dopoledne v kavárně, kde pracuju, zatímco on je s dětma doma. A ve státní svátky je to stejné. Zatím stíhám, už jsem odevzdala dva úkoly ze čtyř. Jen na zkoušky se budu učit opravdu až o zkouškovém, tak doufám, že to bude zvládnutelné.

O co se hlavně snažím, je nebýt perfekcionistka. Ve všem. Je to můj celoživotní boj, to už víte, a v září, když jsem se školou opět začínala, jsem si řekla, že tentokrát nebudu ve stresu z toho, když odevzdávaná práce nebude 100%. A když dostanu horší známku. Hlavně, abych prošla a mohla si splnit svůj sen, že budu učit. Takže když jsem ve středu po třech hodinách usilovné práce odevzdávala konečně jeden projekt a zjistila, že bych tam ještě mohla nějaké věci vylepšit a upravit, zakázala jsem si to. Prostě jsem to odevzdala tak, jak to bylo, a v hlavě si to odškrtla jako splněno.

Mám obrovskou radost z toho, že mě škola pořád baví. Vlastně mě baví čím dál víc a hodně se těším na praxi. Řešení praxe je taky jedna z věcí, kterou teď žiju. Ukázalo se, že na spoustě škol jsou velmi neochotní poskytnout praxi někomu, kdo u nich nestudoval. No jo, jenže můj gympl je na Moravě a neumím si představit, že na dva týdny odjedu učit tam a nechám doma Pracovitému děti. Naštěstí už na dvou školách mi vyšli vstříc, přestože mě neznají a nechají mě k nim chodit na náslechy a poté něco odučit.

Tohle úterý jsem byla na terapii, kam chodím nově už jen jednou za dva týdny. Byla to taková ta terapie, kdy si uvědomíte, proč vlastně na ty terapie chodíte. Celou dobu jsme řešili jedno konkrétní téma, které mě teď hodně trápí. A za tu hodinu jsem měla pocit, že jsem se opravdu zásadně posunula ve vnímání toho tématu. Terapeutka mi nabídla na věc totiž úplně nový pohled a já si uvědomila, že je to opravdu celé o něčem úplně jiném. Zní to asi děsně neurčitě a tajemně, ale bohužel to téma není jen o mně a nemůžu ho veřejně ventilovat.

Možná jste si všimli, že od září taky mnohem míň píšu na blog. Dřív byly mezi příspěvky obvykle tak tři dny až týden, poslední dobou jsou to spíš dva týdny až měsíc. Moji mentální kapacitu pro psaní totiž naprosto zahlcují seminárky do školy. A pak už nemám vůbec chuť psát cokoli dalšího, snad mě i tak neopustíte, a časem zas bude víc chuti s vámi sdílet nějaké myšlenky.

Ale z čeho mám vlastně velmi rozporuplné pocity a co mi na náladě nepřidává, je covidová situace. Na jedné straně se bojím, že zase bude nějaký velký lockdown, děsí mě zprávy z nemocnic o nutné pomoci vojáků, rekordní čísla nakažených a ve svém okolí mám teď samé lidi v karanténě nebo už rovnou s covidem. Na straně druhé vnitřně nesouzním s tím, že neočkovaní přichází o možnost testovat se a tím prokázat svou bezinfekčnost. Kolem mně jsou přitom jen dva druhy lidí. Ti, kteří jsou absolutně za povinné očkování a schvalují omezení práv neočkovaných. A pak ti, kteří se ani náhodou nechtějí nechat očkovat a z nových opatření jsou zaskočení. Mně nedělá dobře ta atmosféra celé téhle situace. A nemám řešení, co s tím. Jsem jen naprosto alibisticky ráda, že nejsem politik a nemusím o tom rozhodovat já. Rozhodně bych z toho skončila na psychiatrii.

Abych nakonec přidala i něco pozitivního. Minulý víkend jsme byli s dětmi v divadle a pak na obědě v restauraci. V divadle byli úplně zlatí, moc je to bavilo a jen B potřebovala sem tam nějakou péči nebo zklidnění, kluci byli naprosto samostatní. Restauraci jsme vybírali tak, aby tam byl na místě dětský koutek, ale po příchodu do ní jsme zjistili, že dětský koutek tam není. Den předtím totiž probíhaly svatomartinské hody a restaurace měla večer narváno tak, že dětský koutek odstranili a na jeho místo dali další stoly. Což bohužel zůstalo až do naší návštěvy. Když nám to číšník řekl, s hrůzou jsem čekala, co na to děti. Jenže naše děti, přestože byly zklamané, celkem rychle to vzali, nechali si situaci vysvětlit a zaměřili se na vybírání jídla z jídelníčku. Byly nadšené, že v jídelníčku byly obrázky a oni tak mohli samy mít názor na to, co chtějí. Proč o tom ale píšu, tu minulou sobotu mi došlo, že mám fakt už nějak velký děti. V restauraci se chovali totiž moc hezky, obešlo se to bez scén, najedli jsme se všichni (i my rodiče!), nikoho jsme snad nějak extrémně nerušili. Takže třeba už pomalu končí období, kdy jakákoli výprava s nima do společnosti byla velkou zkouškou mé trpělivosti!

Brambůrka

Dva roky a pět měsíců.

B se za poslední měsíce proměnila v extra ukecanou holku, někdy jí říkám “Kecalko”, protože opravdu dobře sedí k našemu nejstaršímu. Její moudra se rozléhají po celém domě, budí mě a večer v době, kdy už kluci dávno spí, mi chodí neustále něco říkat do obýváku, kde se snažíme s Pracovitým odpočívat po náročném dni. Ale i když toho někdy mám nad hlavu, dělá mi radost, že Brambůrka opravdu hezky na svůj věk vyslovuje a má širokou slovní zásobu. Třeba alespoň s jedním dítětem nebudeme muset jezdit na logopedii.

Zatím nemám potvrzené, že B vezmou od ledna do školky. Upřímně doufám, že alespoň na jeden den v týdnu ano, jinak nevím, jak budu řešit situaci s jejím hlídáním. A snažím se na to nemyslet, abych si zbytečně nepřidělávala starosti.

Brambůrka má teď několik oblíbených činností. Jednak je to všechno typicky “holčičí”, takže neustále tahá nějaké šaty, šátky, cokoli na oblečení. Obleče si nějaký svůj model, třeba čepici, rukavice (sama si umí dát prstové!), na obličej superhrdinovskou masku, místo sukně návlek na krk a pak chodí a říká, že je princezna. Nebo objevila líčení, protože já jsem se začala zase po letech malovat, když někam jedu. B to nikdy neunikne a naštěstí se zatím spokojí s tím, když jí půjčím stětec na pudr a ona se jím celá opatlá (včetně vlasů). Dneska napudrovala i oba kluky :). Strašně ráda se teď stará o plašáky a panenky. Pořád někde nacházím postýlky, které jim udělala ze všemožných dek, utěrek a kapesníků. Vozí je v kočárcích a dokonce teď přišla na novou hru, kterou je jejich ošetřování. Takže říká, že je paní doktorka a chodí důležitě po domě s kladívkem, kterým na ně klepe. Ale mimo tohle se pořád ráda přidává ke všem hrám kluků. Snaží se s nima stavět lego, nejspokojenější je, když nechají být své malé lego a jdou s ní na duplo, protože to jí jde mnohem líp. Jezdí s nima s autíčkama. A někdy se přidává i k jejich bojovacím hrám.

Tygr

Čtyři roky a sedm měsíců.

Tygr je na noc bez plenek!!! To je na velkou oslavu a já z toho mám každý den skvělej pocit, když se ráno probudí v suché posteli. I jeho samotného to moc povzbudilo a je na sebe pyšný. A opravdu stačilo jen počkat. Před měsícem z ničeho nic začala mít plenky většinu času suché a před týdnem je odhodil úplně. Jenže ono “jen” počkat, když se vás na to furt někdo ptá a vy si připadáte jako mizerný rodič, že vaše čtyřleté dítě má furt v noci plínu, je celkem náročná disciplína. Takže si gratuluju, že jsem to nakonec zvládla.

Babičce se taky povedlo prolomit jeho odpor ke kolu, který získal, když jednoho dne párkrát spadl a ježdění mu nešlo. Už zas jezdí, i když nasedat sám zatím neumí. Snad to během zimy nezapomene a nebude se na jaře zase bát.

Tygr v poslední době začal být háklivý na obsahy knih, filmů a pohádek. Ukázalo se, že fakt těžce nese jakékoli dojemné zápletky, kdy se někdo ztratí, oddělí od svého milovaného člověka, nebo se s nim pohádá. I když je to začátek filmu a já mu říkám, že na konci se určitě zase sejdou nebo usmíří. Takže filmy, které třeba dřív na pohled zvládal, najednou nechce ani vidět. Když jen zmíním třeba filmy Hledá se Nemo, Kuky se vrací nebo Willy a kouzelná planeta (nebo x dalších), Tygr už křičí, že to v žádném případě, že je to hrozně smutné. Máme tím pádem trochu problém s vybíráním filmů, když se na něco chceme podívat třeba o víkendu. Obvykle se děti na ničem neshodnou. Kromě jediné výjimky a tou je film o Čtyřlístku, kde jsou krátké příběhy, žádné velké drama a oblíbené postavičky. Už ho znám zpaměti a vzhledem k tomu, že nejsem žádný velký fanda Čtyřlístku je to dost utrpení. Kdybyste měli typy na nějaké velmi nedramatické animáky, napište mi!

Tygr hrozně miluje všechno roztomilé a legrační. A já bezmezně miluju, jak roztomilej a legrační je on sám <3

Kecal

Šest let a měsíc.

Předškolní příprava Kecala hodně baví, ale musím říct, že od doby, co jsme ztratili tempo v domácích úkolech, protože Kecal jednu přípravu vynechal kvůli povinné izolaci, nestíháme. Ale snažím se s tím nestresovat, úkoly jsou dobrovolné a nikdo ho za jejich nesplnění netrestá. Poslední předškolní přípravu měl Kecal kvůli nemocem ostatních dětí individuální a paní učitelka ho moc chválila.

1.prosince nás čeká první přezkoušení ve školce, jsem moc zvědavá, na co všechno se Kecala budou ptát. Máme si nachystat jeho portfolio, kam plánuju dát nějaké jeho povedené výtvarné výtvory ze školky a z domu a pak taky úkoly právě z předškolní přípravy. A doma si opakujeme dny v týdnu, roční období a trénujeme vázání tkaniček, což se ukázalo jako poměrně náročná věc.

Kecal stejně jako ostatní naše děti už má své povinnosti. Každý týden tisknu na ledničku papír, na kterém si můžou odškrtávat, že splnili vše, co měli. Kecal dostal na starost vynášení smíšeného odpadu do popelnice, tříděného do dílny, kde ho skladujeme, než ho jednou měsíčně vyváží. První hrozně protestoval, ale když jsem byla neústupná, začal koš vynášet a nakonec ho to docela baví, řekla bych. Druhá jeho povinnost je stlaní postele, které se naučil už moc hezky. Tygr si taky stele postel, ale ještě k tomu potřebuje naši asistenci, poslední dobou mu pomáhá Kecal. Druhá povinnost Tygra je uklízení věcí ze stolu po jídle. Nemyslím talíře nebo příbory, ty si uklízíme každý sám. Ale na snídani a večeři nejčastěji jíme chleba s něčím, na stůl vyskládáme sýry, šunky, zeleninu, marmeládu atd. a právě po jídle Tygr všechny tyhle věci uklízí do ledničky. Brambůrka má zatím jen jednu povinnost. A to je opláchnutí všech dětských kartáčků po čištění zubů a jejich uklizení do koupelny.

Měli jsme na začátku s dětmi debatu o tom, proč chceme, aby už začali doma něco dělat. I něco jiného než jen uklízet po sobě své hračky, něco pro ostatní. Probírali jsme, co všechno dělám já nebo Pracovitej pro naši rodinu a to, že nám přijde normální, aby se i oni do chodu rodiny zapojili. Plakátek na ledničce pomohl dětem připomínat, co jsou jejich povinnosti, i když nakonec je neodškrtávají tak nadšeně, jak jsem čekala. Třeba já jsem hodně tenhle typ, co si rád dělá seznamy a pak škrtá, co má splněno. Moje děti to zatím nebere. Ale po skoro dvou měsících, kdy tyhle věci s nimi řešíme, už vidím velké zlepšení v tom, že svoje povinnosti začali dělat automaticky. Jako jasně, někdy je musíme připomínat, ale většinou si na ně už myslí sami, anebo alespoň po připomenutí neprotestují. Na jaře k povinnostem určitě přidáme pomoc na zahradě, protože už teď při hrabání listí a sbírání ořechů jsme opakovaně řešili jejich neochotu se zapojovat.

Ale zpět ke Kecalovi. Na Vánoce si přál hodně věcí, ale jedna z nich, batoh do školy, nám dala celkem zabrat. Jsem na sebe pyšná, že moje ego ustoupilo a nechala jsem ho opravdu vybrat vzor batohu podle svého vkusu. Mně se ohromně nelíbí, ale funkčne by měl být v pořádku, cena byla přiměřená a nic víc podle mě nemám právo řešit. Je to jeho batoh a on ho bude nosit. Najde ho pod stromečkem a už teď se na něj těší. A já se děsně těším, až bude školák. Jsem na něj tak pyšná!

Kecal loni odhalil, že dárky nosí rodiče a ne Ježíšek. My jsme Ježíška dál hráli a jen ho poprosili, aby to neříkal Tygrovi a Brambůrce, že jsou ještě malí a můžou si užívat to, že na Ježíška věří. Jenže Kecal samozřejmě od loňska intenzivně všem opakuje, že “dárky přece nosí rodiče, to víte, že jo?”. Takže jsem se fakt smála, když se moje máma ptala, jestli není blbý, když na Vánoce přijedeme už před Štědrým dnem, jak těm našim dětem vysvětlíme, že už Ježíšek přinesl dárky? No jo, tak to opravdu není problém. Doufám, že aspoň během Štědrého večera Kecal zvládne pořád neopakovat, že je to všechno jenom jako, aby nám tím nekazil atmosféru.

Pracovitej

Včera, když jsme usínali, jsem mu říkala, že jsem opravdu nadšená z toho jeho nového koníčku. Tím myslím to stále omílané vaření piva. On už teda ten koníček není tak nový, ale Pracovitej se do toho ponořuje čím dál víc. A já mám ráda lidi, co jsou do něčeho zapálení. Teď momentálně plánuje, jak přesvědčit jeho mamku, aby se byla ochotná vzdát části dřeva, které nám zabírá dílnu, a které nám od doby, co máme v obou domech tepelné čerpadlo, k ničemu moc není, aby si mohl v dílně vystavět malou domácí varnu na pivo a měl tak lepší podmínky pro vaření. Zatím s ní nepohnul a já tenhle zápas sleduju s velkým napětím.

K Vánocům si přeje samé věci související s vařením piva. Třeba 60l hrnec. Já nevím, ale jak bych mohla tohohle ujetýho chlapa nemilovat? <3

Fotka je z minulého týdne. Takový běžný večer. Pracovitej se snaží číst knížku Kecalovi (čtou momentálně Hobita), já se snažím zkrotit ty dva menší a přesvědčit je, že čtení knížek je lepší zábava než dělání blbin jako třeba houkání přes dopravní kužely. Obvykle ne moc úspěšně.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *