Zápis do první třídy

“Tak co, jak se ti ten zápis líbil?” ptám se Kecala, sotva vyjdeme před školu. “Hm,” odpovídá a přemýšlí. “Kdo bude druhej u auta, ten je shnilej banán!” zakřičí najednou a vyběhne. Váhám jen vteřinu a už běžím taky. On utíká po chodníku a já mu nadběhnu zkratkou přes trávu, už už jsem skoro u auta a Kecal najednou změní pravidla a zakřičí: “Kdo bude u auta první, platí zmrzku!” “To není fér,” volám se smíchem a běžím ho polechtat. Skončí na trávě, smějeme se spolu. Pak nastupujeme do auta a jedeme spolu na tu slíbenou zmrzlinu. “Stejně bych ji platila já,” rezignuju s úsměvem.

Máme za sebou konečně zápis do školy. To, že se Kecal dostal do alternativní třídy jsme věděli už od února, ale přestože tam už je přijatý, musel ještě absolvovat klasický zápis na základce, kam alternativní třída patří.

Já jsem se na tenhle den strašně těšila. To, že je Kecal nejstarší má jednu obří výhodu a možná pro něj zároveň nevýhodu. Jeho máma ty věci s nim strašně ráda prožívá. Ve škole jsme poslední dobou proto pořád. Seznamování s budoucími spolužáky v alternativní třídě? Ano! Den otevřených dveří o den později? Samozřejmě nesmíme chybět, i když jsme “naše” třídy už viděli. Chci přece vidět školní jídelnu, tělocvičnu, knihovnu, šatny, družinu, prostě všechno! Pracovitej se jen opatrně ptá: “Myslíš, že to bude zajímavé? Vždyť to bude normální školní jídelna a smradlavá tělocvična, nemůžeme zůstat doma?” “Ani náhodou! Chci vědět, kam bude Kecal chodit a pak už se tam nikdy nedostaneme, dneska jsou ty školy zamčený a prostě si to tam nemůžeš jen tak jít projít!” odpovídám. “Ale jenom tak na hodinku, ne?” ptá se. “Ty ses zbláznil! Za hodinu to nestihneme, potřebujeme aspoň tři hodiny!” říkám. Tak jsme šli. A byla to normální školní jídelna a smradlavá tělocvična a za necelou hodinu jsme měli hotovo.

Dneska jsme tedy navštívili Kecalovu budoucí školu potřetí za měsíc. Když jsem včera googlila a vyptávala se v okolí, na co se při zápise ptají, zaznělo “testují, jestli děti umí vázat tkaničky”. První jsem trochu zpanikařila. Kecal to zkoušel asi před půl rokem, vztekl se u toho a nenaučil se to. Já se pak snažila sehnat barefootové boty s tkaničkama, aby měl motivaci se to naučit, ale nepovedlo se mi to, všechny měly suchý zip. Takže tkaničky vázat Kecal neumí. Ale pak jsem si řekla, že o nic nejde, kdyžtak to prostě umět nebude. Jenže vím, jak je mu nepříjemné, když něco neumí. A tak jsem se rozhodla ho narovinu zeptat: “Slyšela jsem, že na tom zítřejším zápise bude možná zavazování tkaniček, chceš se to ještě dneska zkusit naučit nebo jim prostě řekneš, že to neumíš?” Kecal se zamyslel. “Já jim řeknu, že umím suk a to je lepší, protože je pevnější než mašlička, to se nerozváže. Nemusím umět všechno. A teď raději půjdu na kolo,” sebevědomě řekl a šel. Zase mi jednou vyrazil dech. Tak jo. Má pravdu ten kluk!

Zavazování tkaniček tam nebylo. Vlastně jsem nakonec ze zápisu neviděla nic, paní učitelka si ho odvedla někam jinam a já vyplňovala papíry. Trošku zklamání, musím říct. Ale aspoň jsme si užili všechno předtím a potom. Třeba když jsme pak v Lidlu nakoupili buřty na zítřejší čarodějnice a nanuky. Seděli v autě na parkovišti, v rádiu hrálo Spirit in the sky, my si to zapnuli fakt nahlas, stáhli okýnka, jedli nanuka a společně se smáli tomu, jak jsme závodili od školy k autu. Lidi kolem se nechápavě dívali, co to tam máme za párty.

Ty můj malej Kecale, přestaň už růst! Takhle seš naprosto dokonalej. Já ty naše chvilky teď tolik miluju <3 A předem se omlouvám za tvůj první školní den. Budu asi největší plačka mezi rodičema. Když ale já si nemůžu pomoct.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *