Když dítě nespí a máma nemá čas

Možná jste mohli mít z posledního článku pocit, že je to u nás teď samá duha a jednorožci. Tak já bych to jen ráda uvedla na pravou míru a tímhle příspěvkem to zas trošku vyvážila.

Mám za sebou teď hodně těžké období. Od ledna jedu na plnej plyn. První zkouškové, sotva skončilo tak diplomka, psala jsem celej únor, březen a duben. Odevzdala jsem úspěšně a jsem opravdu vděčná, že jsem to nakonec nějak zvládla. Protože jsem samozřejmě nemohla “jen” psát diplomku. Pořád mám tři děti. A do toho jsem měla březen a duben praxi. Učila jsem jednou týdně dvě hodiny, což i s cestou zabralo celé dopoledne, ještě k tomu jsem průměrně tak pět hodin předchozího dne věnovala přípravě na vyučování. Takže času bylo málo. Do toho chodím na cvičák s Rozinou a celkově to, že jsme si na konci ledna pořídili štěně, tu obtížnost všeho zvedlo o spoustu procent. Následkem toho se staly dvě věci.

Brambůrka přestala v noci spát celou noc. Budí se dvakrát až čtyřikrát za noc a chce pomazlit, jen od maminky. Je mi jasný, že je to pravděpodobně tím, že jsem s ní najednou byla dost málo. V týdnu byla tři nebo čtyři dopoledne s hlídačkou, zatímco já jsem psala, když šli odpoledne nebo o víkendu na výlet, já jsem se nepřipojila a psala jsem. Velkou část Velikonoc jsem trávila u počítače, psala jsem i po večerech, takže s ní její večerní problémy řešil Pracovitej.

Samozřejmě že její a moje nevyspání pak zhoršuje situaci přes den. B je často hysterická a jsou dny, kdy tady tady na sebe řveme v podstatě nonstop. U kluků už taky cítím, že by maminku potřebovali víc. Ale prostě teď bylo potřeba zatnout se, nějak vydržet a dopsat to. Podařilo se.

Teď jsem si naordinovala víkend, kdy jsem si chtěla zároveň odpočinout a zároveň být s rodinou. Jenže mi došla energie. Potřebovala bych asi jen spát, nebo jet někam na wellness. Když se snažím zároveň dohnat všechny resty v domáctnosti a vztazích s dětma a Pracovitým, neodpočinu si. Jenže je to těžké. Potřebovala bych především, aby se Brambůrčino spaní zlepšilo, a to se asi nestane, když s ní zas třeba další den nebudu a budu někde relaxovat sama. A tak se motám v kruzích, nevím co s tím, a co je nejlepší řešení.

Nevyspání mi samozřejmě zhoršuje i deprese a tak se v posledním měsíci objevily nepříjemné stavy, které končily velmi špatnými myšlenkami, už to ani nechci do detailů rozebírat, je to únavné, pro mě a asi i pro moje čtenáře, je to pořád dokola. A nejhorší na tom všem je, že i když jsem si státnice nakonec posunula a tak se nemusím začít hned po odevzdání diplomky učit na ně, pořád mě čekají dvě těžké a důležité zkoušky, z předmětů, na které jsem se celý semestr ani nepodívala, protože jsem se snažila přežít v konstelaci praxe-diplomka-rodina-domácnost. Takže to těžké období ještě nemám za sebou, jak jsem psala v úvodní větě článku.

Proč to všechno píšu? Asi protože se prostě potřebuju vypsat. Z toho, jak je to únavný, studovat při dětech, jak jsem na sebe naštvaná, že jsem to učitelství nevystudovala už dávno, dokud jsem neměla žádný závazky. Protože když v březnu nastala krize a já řešila, jestli s tím studiem neskončit, probrečela jsem nad tou představou dva dny. A když jsem pak přišla na praxi a zažila poprvé pocit “před tabulí”, kde jsem se cítila naprosto přirozeně a měla jsem pocit, že mě nikdy nic v životě ještě tolik nebavilo, bylo mi jasné, že dokončit tuhle školu, abych mohla učit, je pro mě tak obrovskou prioritou, že všechno ostatní teď musí jít prostě stranou.

Jenže i tak, i když vím, že to strašně chci, je to fakt ku.evsky těžký. Obzvlášť když pak vidím fotky z výletů, kde jsem nebyla, nebo slyším, jak se Brambůrka s hlídačkou smějou při hraní. A já mám pocit, že přicházím o něco strašně důležitého. Kéž bych se už konečně naučila, že nemůžu mít všechno.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *