Proč jdu na sterilizaci

V livestreamu jsem prozradila, že se chystám jít na sterilizaci a slíbila jsem vám o tomhle rozhodnutí napsat něco víc. A později taky o tom, jak celý zákrok probíhal. Dnes tedy první článek na tohle téma. Jak jsem se rozhodovala? Proč k takovému kroku přistupuju?

Plánované rodičovství nám s Pracovitým nikdy nešlo. To je potřeba si na rovinu říct. Zatímco Kecala jsme strašně chtěli co nejdřív po svatbě a trvalo půl roku, než jsem otěhotněla, tak další děti pak byly ráz na ráz. Neplánovaně. Chtěla jsem mezi dětmi čtyřletý věkový rozestup, místo toho jsem měla tři děti během čtyř let. Že jsem otěhotněla podruhý a čekala Tygra, když jsme se “chránili” jen přerušovanou souloží, to byla naše blbost, uznávám. Po druhém těhotenství jsem nasadila hormonální antikoncepci, prášky. Jenže mi neseděly, měly nepříjemné vedlejší účinky a pokud jsem nechtěla dál mít hormony, odpadla mi velká spousta možných antikoncepčních metod. Začala jsem testovat nehormonální možnosti, nakonec jsem byla nadšená z pesaru a spermicidního gelu. Jenže jsem přesto otěhotněla a čekala třetí dítě. O hledání té nejlepší antikoncepce jsem už podrobně psala tady. Další pokračováním bylo tělísko, pak opět kondomy, zkoušení ženských kondomů, nakonec opět hormony ve formě antikoncepčního kroužku. Shrnuto podtrženo, vyzkoušeli jsme asi všechny druhy antikoncepce a prostě nebyla taková, která by nám vyhovovala, neničila náš sexuální život a byla zároveň dostatečně spolehlivá.

Řešili jsme proto vasektomii. Protože jsem ze všech stran slyšela, že je to menší zásah do těla než ženská sterilizace. Pracovitej šel na konzultaci, ale po ní se ukázalo, že to udělat nechce. Bojí se zásahů do svého těla, nechce jít na operaci jen tak, navíc není přesvědčený, že si chce navždy uzavřít možnost mít děti. Vedli jsme o tom hodně debat, já byla i několikrát naštvaná a tak se debaty často zvrhli v hádku. Odsouvali jsme to, snažili se najít jiné způsoby.

A pak jsem před nějakou dobou narazila opět na informaci o ženské sterilizaci. Začala jsem si k ní načítat více a zjistila jsem, že je to stejný zásah do ženského těla, jako do mužského. Proč lidi vlastně říkají, že ta mužská je nějak jiná? Nechápala jsem. Žena po sterilizaci totiž má dál normálně funkční hormony, menstruaci, jen jí přeruší nebo odeberou vejcovody. Operace se dělá laparoskopicky, takže ani žádná velká jizva. Tohle zjištění pro mě bylo zásadní. Přestala jsem mít potřebu Pracovitého do něčeho tlačit a získala jsem svobodu si to sama za sebe rozhodnout. A začala fáze rozhodování, jestli to opravdu udělat chci.

A já opravdu chci.

Tohle by mělo lidem kolem stačit. Ale ukazuje se, že nestačí. Takže tenhle článek píšu i pro své blízké, kteří by se mohli chtít ptát. Proč nechci další děti (nedivte se té otázce, pro velkou částí věřících lidí kolem nás máme “jen tři děti” a klidně bychom mohli mít aspoň ještě čtvrté)? Proč jsem se rozhodla jít na tenhle zákrok a neřeším to jinak?

  1. Tři děti jsou naprostý strop z hlediska toho, o kolik dětí jsem schopná a ochotná pečovat, abych neměla výčitky, že je zanedbávám. Sama jsem kdysi plánovala dvě až tři děti. A ta péče o ně nemizí s věkem, i Kecal mě pořád fakt hodně potřebuje. Už od roku a půl, kdy se narodil Tygr, se víc než Kecalovi věnuju jeho mladším sourozencům, kteří to potřebovali vždycky o kus víc. Chci mít už prostor i pro Kecala a pro ty ostatní vlastně taky, nechci se zas na dva roky odstavit od péče o starší, protože budu mít další miminko. Chci se věnovat svým třem dětem, dokud o mě jeví zájem. A chci se věnovat i Pracovitému, našemu vztahu, který zvládl všechny výzvy a teď potřebuje zase chvilku opečovávat.
  2. Zdravotní hledisko je pro mě obrovský argument. Po třetím těhotenství se mi zdravotně podělalo, co se podělat mohlo. Mám diagnostikovanou histaminovou intoleranci, intoleranci na fruktany (takže pšenice, žito a x dalších věcí nesmím jíst, o nízkohistaminové dietě ani nemluvím), deprese, Sjögrenův syndrom a poslední měsíce to vypadá, že se mi rozjela lupénka, na potvrzení od kožní v tomhle případě teprve čekám. Jezdím na fyzioterapii kvůli bolestem zad, hlavně šíje a beder, mám problémy s pánevním dnem. Prostě si připadám naprosto rozbitá. Do toho mám fakt mizernou fyzičku a neujdu ani delší výlet. Cítím, že teď nastal čas na to, pečovat o sebe, starat se o svoje tělo, které dalo život třem dětem. Rozhodně ho nezatížit dalším těhotenstvím. A až vyřeším ty nejakutnější zdravotní a psychické problémy, tak začít zlepšovat svoji kondici.
  3. Chci už v noci spát. Nespala jsem pořádně skoro šest let v kuse. Jsem přesvědčená, že za většinu mých zdravotních problémů může kromě stresu taky dlouhodobý nedostatek spánku. Takže už stačilo.
  4. Miminka mě pořád berou a asi nikdy nepřestanou, to si naplno přiznávám. Jsem z nich hotová, mazlím je, dělám na ně obličeje, ráda si je pochovám a pomůžu kamarádkám, co miminko mají. Ale ty cizí si užívám mnohem víc, protože je můžu odevzdat zpátky jejich mámě.
  5. Sex je pro mě ve vztahu odjakživa hodně důležitý. Hormonální antikoncepce mi chuť na sex bere a je úplně jedno v jaké podobě hormony do těla dodávám. Pro srovnání, když jsem na HA, mám na sex chuť tak jednou za dva týdny, bez HA jednou za dva dny. Kondomy nám sex zase komplikujou, ruší spontánnost, nejsou nám ani jednomu příjemné, prodlužují sex, což já neoceňuju. Pesar nám vyhovoval naprosto, ale selhal. Pomalu jsem začínala mít problém si sex vůbec užívat, z neustálých obav z otěhotnění. Už to nechci.
  6. Vlastně mi dost vyhovuje, vzít to do vlastních rukou a nenechávat to na Pracovitém. Jsem to já, kdo už nechce otěhotnět, jsem to já, kdo nechce další dítě. On v tom jasno nemá. Mohla bych čekat pár let, než si jasno udělá, ale proč? A co když bychom se pak rozvedli? Pak budu opět řešit tenhle antikoncepční problém s novým partnerem. A Pracovitej nebude mít nikdy šanci už mít další dítě i kdyby chtěl. I když je pro mě představa rozvodu extrémně bolestivá, v poslední době jich kolem sebe vidím tolik, i u párů, které mi přišly, že k sobě jednoznačně patří, že už nemám pocit “nás se to nikdy nemůže dotknout”. Myslím proto i na tuhle variantu. Na zákrok jdu tedy já.
  7. Nedávné debaty o potratech kolem mně mi opět pomohly si uvědomit, že ačkoli naprosto nejsem proti potratům a kdyby hrozilo nějaké omezovaní práva na potrat v naší zemi, budu hlasitě protestovat, já osobně bych měla velký problém na potrat jít a nejsem si jistá, jak moc krajní situace by to musela být, abych to udělala. Jak se znám, spíš by to nebyla situace “jsem počtvrté těhotná a kvůli svému zdraví bych to asi spíš neměla dělat”. Proto je pro mě zásadní, znovu neotěhotnět, nevystavovat se tomuhle riziku.
  8. Je čas se v životě posunout dál. Rodila jsem a pečovala o nejmenší děti skoro sedm let. Teď se těším na budoucí práci učitelky, na všechno, co mě čeká v téhle pro mě zatím skoro neobjevené oblasti – v pracovním životě. A taky na splnění některých svých snů, které teď musely kvůli dětem jít na hodně let stranou.

Za dva týdny a kousek jdu na to, držte mi palce <3

Fotka je z naší svatební cesty z Pracovitým. Mám ji moc ráda.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *