Ti lidé kolem nás

Nahlížím do šuplíku a objevuju dopis. Vytáhnu ho z obálky, jsem napjatá, co tam tentokrát bude. Čtu, i když dopis není můj. Text uvnitř mě zasáhne, je to rozchodový dopis. A jeho obsah je tolik podobný dopisu, který jsem kdysi dávno psala já. Nadechnu se a vydechnu, rozhlížím se kolem, a úplně živě obyvatele tohohle bytu vidím. Když pak nahlídnu za závěs a vidím jeho dětství, tu dětskou naivitu, naděje, plány, dotkne se mě tenhle příběh úplně bytostně.

Ne, nečetla jsem cizí dopisy. Nebo vlastně ano, ale nebyly skutečné, byly součástí narativního prostoru s názvem Kolemjdoucí, kam jsme se v úterý odpoledne s Pracovitým vypravili. Přestože to máme do Prahy daleko, tak kultura od spolku Pomezí nám za tu cestu pokaždé stojí. A stejně jako na mě zanechal hluboký dojem prostor s názvem Za dvěřmi čp.21, noví Kolemjdoucí také stáli za tu dlouhou cestu.

Kolemjdoucí jsou divadlem bez herců. Šest bytů, které si můžete prohlídnout, prohledat, zažít. Díky tomu, co najdete postupně odkrýváte příběh člověka, který v bytě bydlí. Proč je takový jaký je? Jaký má život? Mnohé odhalí dopisy, pohlednice, fotky, poznámky psané rukou, pohled do kalendáře na zdi, WhatsApp v mobilu, ale i vybavení bytu, náhled do šuplíků a skříní nebo právě zákoutí za závěsem, kde se vracíte do minulosti toho člověka, k jeho snům a plánům, které, jak už to v životě někdy bývá, třeba úplně nevyšly.

Nikdy nevíte, co vás potká v dalším bytě. Přesto, pokud byste chtěli dopředu tušit, jaké tyhle byty budou, může napovědět, že jsou inspirované sociologickým výzkumem Rozděleni svobodou. Pokud jste o tomhle projektu Českého rozhlasu ještě neslyšeli, tak velmi doporučuju, je to zajímavé čtení. A právě šest základních tříd české společnosti, reprezentuje těchto šest bytů. Příbehy a lidé v nich jsou sice vymyšlené, ale jak už to tak bývá, rozhodně najdete něco, co vám připomene váš život nebo život někoho ve vašem okolí.

Ale zpět k našemu zážitku. Ještě v úterý ráno to vypadalo, že možná budeme muset celý výlet do Prahy zrušit, protože se zkomplikovala situace s naší hlídačkou, ale nakonec to dobře dopadlo a ve tři odpoledne jsme nasedli na vlak směr Praha. O čtvrt na sedm jsem vstupovala do prvního bytu. A asi tak o hodinu později už jsem byla plně ponořená ve svých myšlenkách, které tynhle zážitek rozproudil.

Sebevědomě jsem si totiž říkala, že mám velkou schopnost empatie, o lidi se zajímám a jsem schopná vidět i za zlými lidmi to jejich trápení, to co si schovávají doma, i když nevím, co konkrétně to je. A proto jsem si myslela, že to pro mě asi nebude vůbec překvapivé. Jenže bylo. I tak. Nejvíc mě totiž zasáhl jeden konkrétní byt, u kterého jsem to ani smykem nečekala. Čím to bylo, tady psát nebudu, ať vám nezkazím případnou návštěvu.

Ve vlaku cestou domů jsme byli oba s Pracovitým hodně uzavření a přemýšleli. Každého z nás se sice dotklo něco úplně jiného, přesto to byl společný zážitek. Zážitek, který můžu s klidným srdcem doporučit dál.

Fotka je vypůjčená ze stránek Pomezí, se svolením autorky projektu. Vyfotila ji skvělá fotografka, Petra Dovhunová. Já jsem na místě nefotila, chtěla jsem se naplno ponořit do příběhu.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *