Jak probíhala moje sterilizace

Ahoj, jsem po operaci a žiju. Zpráva, kterou jsem minulý čtvrtek rozesílala na všechny strany. Hned po operaci, sotva jsem se probrala na JIPce, mi totiž aktivní sestřička dala do ruky mobil se slovy: “Máte to za sebou, všechno proběhlo dobře. Tak napište blízkým,” Až o pár dní později při prohlížení posledních zpráv na messengeru a mezi smskama, zjišťuju, komu všemu jsem napsala, co mi odepisovali a co já jim ještě potom, než jsem znovu usnula. Já si to totiž vůbec nepamatuju! Byla jsem v tu chvíli ještě hodně na drogách, a tak třeba informace, kterou jsem pak několika lidem psala, že mě “hrozně svědí nos, ale sestřička říkala, že je to normální,” bych bez důkazů ve zprávách už úplně zapomněla.

Dnes to je přesně týden od mojí sterilizace. Byl to intenzivní zážitek a protože jsem slíbila, že napíšu, jak to probíhalo, je to tady.

Když u mě vnitřně padlo rozhodnutí o tom, že do sterilizace půjdu, začala jsem řešit první praktickou věc. Kam? Rozhodovala jsem se mezi soukromou klinikou v Praze a místní nemocnicí. Řešila jsem tohle téma s několika lidma ve svém okolí a nakonec jsem se rozhodla udělat si výlet do Prahy.

Jaké byly důvody? S místním gynekologicko-porodnickým oddělením nemám dobré zkušenosti. Ležela jsem tam, když jsem čekala Tygra a potkala jsem za tu dobu na ne úplně příjemné lékaře. O pár let později jsem tam rodila Brambůrku. A kdo čtete můj blog už takhle dlouho, tak víte, že celý ten porodní víkend byl jeden velký boj s jednou velmi nepříjemnou doktorkou, které jsem začala vadit v první chvíli, kdy jsem si dovolila se na něco doptávat a kriticky uvažovat. Představa, že na někoho z nich narazím při úvodní konzultaci a budu muset své rozhodnutí obhajovat, mě opravdu nelákala. Hodně mi taky k rozhodnutí pomohla konverzace s mým švagrem lékařem, který řekl, že on by volil soukromou kliniku, kde tenhle zákrok dělají často, aby měl co největší jistotu, že všechno proběhne dobře.

Sterilizaci jsem si ve svém věku musela hradit sama a cena samotného zákroku byla stejná jak v Praze, tak u nás – 17 tisíc korun. Rozdíl se ukázal v tom, že zatímco v místní nemocnici bych měla pobyt a vyšetření kolem zadarmo (respektive placené pojišťovnou, nebo si to alespoň myslím), na soukromé klinice jsem zaplatila za stravu, pokoj a předoperační vyšetření peníze navíc. Celkově mě tedy sterilizace na pražské klinice stála 22 tisíc korun (cestovné nepočítám).

Poté, co jsem se rozhodla, že si udělám výlet do Prahy, jsem se jim ozvala na e-mail s tím, že mám o tento zákrok zájem. Bylo to na konci března a recepční mi hned navrhla termín konzultace v půlce dubna. Překvapilo mě, že měli volno takhle brzo a protože jsem v dubnu každou volnou chvíli psala diplomku, nakonec jsem termín nevzala a domluvila se na jiném až na začátku května.

A tak jsem se před měsícem vypravila poprvé na kliniku. Byla jsem velmi příjemně překvapená celým fungováním kliniky. Žádné čekání, krásné prostředí, milý a profesionální doktor. A jak probíhala konverzace o tom, proč chci sterilizaci? “Tak, proč ke mně přicházíte?” “Mám tři děti a už další nechci. Chci od vás sterilizaci,” “Dobře, tak kdy to uděláme?” Doslova a do písmene. Žádné řeči o tom, jestli jsem si to pořádně promyslela (promyslela, jinak bych tady nebyla). To na mě tedy udělalo dojem. Proběhlo kontrolní vyšetření a taky nějaké povídání o tom, jak operace probíhá a co může čekat po ní. Tady nastal nejslabší moment celého procesu. Ptala jsem se na to, co nebudu moct po operaci dělat, bylo mi řečeno, že není žádné omezení. Pro jistotu jsem se ptala ještě jednou, jestli třeba zvedat těžké věci? Protože mám Brambůrku a sem tam ji ještě někam zvedám. Ne, prý nic takového řešit nebudu muset. Ok, domluvili jsme termín, já se netrápila s tím, že v pátek pojedu z Prahy po operaci a povezu vlakem taky svou kmotřenku na návštěvu k nám, že budu mít o víkendu čtyři děti místo tří a že týden po operaci letíme s Pracovitým do Neapole, sami bez dětí, a máme tam nějaké plány. Pak už jsem šla jen na odběry krve a dostala papíry k pročtení, s riziky toho, co se během operace může stát.

Následovalo období tří týdnů, kdy jsem neustále čekala, jestli nepřijdou pochybnosti a byla otevřená tomu, případně zákrok zrušit. V mezičase jsem měla livestream, kde jsem tu informaci poprvé vypustila ven a pak jsem taky napsala hodně diskutovaný článek o tom, že se na sterilizaci chystám. V něm jsem rozebírala do detailů své osobní důvody, proč zrovna tato metoda antikoncepce. A záměrně jsem se nějakým situacím vystavovala. Třeba jsem si v čekárně na chirurgii sedla vedle paní s čerstvým miminkem a zkoumala svoje pocity, nebo jsem prohlížela fotky našich dětí, když byly miminka. Ukázalo se ale, že jsem ve svém rozhodnutí už dost pevná a pochybnosti dostavily nakonec až večer před nástupem na kliniku. A byly to pochybnosti úplně jiného rázu, než jsem si myslela. Vůbec nešlo o to “co když si to rozmyslím a budu ještě dítě chtít?”, ale spíše o věci spojené s mým nízkým sebevědomím a byly racionálně úplně nesmyslné. Takže se objevovaly myšlenky jako “co když po tom zákroku nebudu dostatečně žena?” nebo “co když bude Pracovitej ještě po dalším dítěti toužit a odejde ode mě?” a závěrečná bomba “jak to zvládnu, když si Pracovitej udělá dítě s jinou?” Poslední večer jsme proto strávili povídáním na gauči. Pobrečela jsem si, přiznala jsem, že se hodně bojím celé té operace, narkózy a dalších věcí, co mě tam čekají. Povídání a pláč nakonec pomohl. Uklidnila jsem se a ráno měla jasno, že to bude dobrý.

Na kliniku jsem nastupovala ve středu odpoledne, první jsem absolvovala nějaká předoperační vyšetření, viděla se s několika sestrami a lékaři, nakonec mě zavedli na oddělení. Byla jsem pěkně hladová, protože už dva dny před operací mi bylo doporučeno držet bezezbytkovou dietu, aby mi po narkóze nebylo špatně. A poslední den, kdy jsem nastupovala do nemocnice, jsem měla být už jen na tekuté nebo kašovité stravě. Dostala jsem vlastní postel v pokoji s jednou další paní, oblečení na operaci (anděl, punčochy, nějaké vložky a savé podložky) a instrukce, že za dvě hodiny půjdu na klystýr. “Jupí,” zaradovala jsem se ironicky a šla si lehnout. Hlad udělal své a mně byla zima, byla jsem unavená a můj plán, využít čas k učení nebyl tak promyšlený, jak jsem si myslela. Nakonec jsem se ale pohecovala k tomu, že jsem si poslechla a zpracovala dvě přednášky a pak už jen odpočívala.

Navečer jsem začala být z operace dost nervózní, zcela na rovinu, bála jsem se, že se něco pokazí a já umřu, a tak jsem psala kamarádkám o podporu. Jedna z nich mi navrhla, jestli nechci požádat personál o něco na uklidnění. Už ta představa toho, že si lupnu něco, co mě uklidní a uspí, mi dost pomohla. Nakonec jsem ani žádat nemusela, přinesla nám je sestřička automaticky a nabídla, že si je můžeme vzít, abychom byly v klidu. Vzala jsem si je dost ráda a až do rána spala jak zabitá. Ráno přišel budíček v šest, sprcha, převlečení do “anděla” a punčoch, a pak už jen čekání. Kolem sedmé dorazil anesteziolog, se kterým jsme probrali jak s našimi ranními léky, já i spoluležící jsme řešily antidepresiva, která bereme. Protože jsme ale měly každá jiná (s jinou účinnou látkou), já dostala pokyn nebrat, zatímco ona si je vzít mohla. Pak jsme jen ležely a čekaly. První na řadu jsem šla já, pamatuju si jízdu v posteli, pak už jen sál a to, že anesteziolog měl na sále nějakého medika, kterému vysvětloval, co a jak. “A teď paní bude počítat,” řekl a já snad okamžitě spala.

Na JIPku jsem dorazila kolem jedenácté dopoledne a prospala celý den. Navečer už jsem byla vzhůru a nudila se, takže jsem krátila čas na mobilu a nakonec na čtečce čtením knihy. Žádnou výraznou bolest jsem necítila většinu dne, až kolem sedmé večer mě začalo tělo neurčitě pobolívat, tak jsem si řekla o něco na bolest. Dostala jsem kapačku paralenu a hned bylo líp. Odpoledne jsem s dopomocí zvládla dojít na záchod, večer už jsem na něj šla sama a sestřičky byly překvapené, jak jsem čilá. Jídlo mi bohužel nedali, až druhý den ráno, takže jsem se nakonec snažila co nejdřív usnout, což se díky prášku na spaní, který jsem nafasovala, podařilo velmi rychle.

Ráno jsem se nasnídala (přesnídávku) a cítila jsem se mnohem líp než těsně po operaci. Převezli mě z JIPky na normální pokoj, dostala jsem druhou snídani (jogurt a bezlepkové piškoty), kterou jsem vděčně snědla. Pak následovala sprcha a právě po ní jsem začala cítit bolesti. Bolely mě jizvy (tři malinké, jedna v pupíku a dvě na podbřišku – na pravé a levé straně), cítila jsem, že mám pod pravými žebry skřípnutý nějaký nerv, což se mi stávalo v každém těhotenství přesně na tom stejném místě, cítila jsem i únavu a motání hlavy.

Právě při propouštění jsem zažila mírné rozčarování. Nebo takhle, budu upřímná, pěkně jsem se naštvala. Protože lékař mi předtím očividně zatajil nějaké informace. Nechápu důvod, jestli zapomněl nebo o režimu pacientek po operaci nemá tušení, nebo nevím. Každopádně jsem dostala papír A4 s tím, co a jak po operaci dál. Ukázalo se, že 2–3 týdny nemůžu do vany, bazénu ani moře, můžu špinit nebo krvácet, nesmím mít sex, nemám zvedat těžká břemena aspoň týden po operaci (!!!) a podobně. Taky fyzická aktivita se měla omezit, doporučené mi byly pouze procházky.

Nádraží bylo asi pět minut pěšky, šla jsem ale velmi pomalým tempem, protože se mi trošku motala hlava. Asi v půlce cesty vlakem mě začalo všechno bolet a přešlo to až druhý den ráno. Nejhorší byla vystřelující bolest pod žebrem, ale celkově jsem se cítila podobně jako po porodu – jakoby mi někdo vevnitř popřehazoval orgány. Taky se mi chvilkama točila hlava. Každopádně cestu jsem zvládla, doma jsem si šla po obědě lehnout a spala skoro tři hodiny.

Hned třetí den po operaci jsem začala s doporučenýma procházkama, čtyři dny po operaci jsem zařadila i lehké cvičení (spíš dýchání do břicha), které mám od fyzioterapeutky na diastázu a břicho celkově. Po týdnu, dnes, jsem byla vytáhnout stehy ke svému gynekologovi.

A zítra letíme do Neapole. Bohužel tedy s omezeníma, co mi nedělají radost. Na druhou stranu jsem ráda, že to mám za sebou a až se vše zahojí, bude to úplně super 🙂

Selfíčko jsem si udělala po cestě z kliniky na nádraží.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *