Proč vlastně studuju?

20 minut do konce času, který na test mám. Ještě půlka času. Já mám vyplněné asi 2/3 odpovědí. A jen bezradně hledím na počítač. Ne že bych nevěděla, ale ukázalo se, že přeskočit to, co nevím jistě, s tím, že se k tomu později vrátím, byla chyba. V testu se totiž nedá vracet. Drobná chybička, kterou jsem udělala, když jsem si toho nevšimla už na začátku testu, a nemohla proto změnit svou obvyklou taktiku. Takhle to totiž dělám, co písemky a testy píšu. První vyplním to, co vím, ke zbytku se vracím. A nikdy jsem nenarazila na to, že by se, ani v odpovědníku na počítači, nedalo vracet. Vlastně v tom nevidím žádný smysl, proč studentům určovat, v jakém pořadí mají otázky vyplňovat, a stresovat je tím, že se nemůžou dopředu podívat, jestli otázky na konci testu nejsou třeba delší a nepotřebují na ně víc času. Takže jsem tam včera seděla a nechápavě se divila, co se stalo a proč to nějak nefunguje. Jak se ukázalo, byl to záměr a odpovědník byl tak schválně nastavený. Musela jsem odevzdat nekompletní test.

Ten test byl pro mě opravdu hodně důležitý. Napsat úspěšně průběžné testy během semestru bylo v tomhle předmětu nutnou podmínkou k tomu, aby mě vůbec vyučující pustil ke zkoušce. V březnu jsem psala první. A dala jsem ho na pouhých 40 %, navzdory tomu, že jsem se na něj týden poctivě učila, poslechla všechny přednášky a měla pocit, že učivu rozumím. Jenže ne, na otázky jsem hleděla nechápavě, navíc jsem si test dělala v kuchyni u stolu, zatímco Pracovitej nahoře uspával děti. A ty zrovna hrozně řvaly. Musela jsem proto další dva testy dát s výborným výsledkem, abych v celkovém součtu prošla a mohla ke zkoušce. Jenže jsem půrběžné testy nestíhala. Jejich termíny se mi kryly s průběžnými deadliny na diplomku, do toho jsem měla praxi a jen tak bokem, stále ty tři děti a domácnost.

Po tom prvním testu, který jsem nedala, jsem školu málem zahodila. Sesypala jsem se z toho, začala se mi zase horšit deprese a já nevěděla, co dál. Naštěstí mi poradily kamarádky a upozornily mě na to, že jako matka dítěte mladšího tří let mám nárok na různé úlevy. Obepsala jsem proto nějaké lidi, odložila státnice na leden, přeplánovala celé studium a nakonec i poprosila tohohle vyučujícího, jestli bych si mohla průběžné testy splnit až před zkouškou, ve zkouškovém období. Souhlasil, já měla radost. Ale ten tlak, ten pocit vzadu v hlavě, že tanhle předmět může být ještě taky jeden velký průser, pokud ho nedám, ten mi zůstal.

Včera byl ten den, kdy jsem měla během dvou hodin napsat dva náročné testy, každý na 40 minut. A kdy jsem hned u prvního z nich zjistila, že jsem si z března nepamatovala to, že by testy nešly vracet (ten březnový test měl jen pět otázek, zatímco tady jich bylo dvacet, takže si myslím, že je dost pravděpodobné, že jsem se tam vracet prostě nepotřebovala, a na tuhle věc nepřišla, nedovedu si totiž jinak vysvětlit, že bych tu informaci vytěsnila). Zbylých dvacet minut testu, kdy mi tam běžel čas a já už nemohla nic dělat a jen počítala v hlavě, kolik otázek jsem nevyplnila a jestli by to nějak mohlo vyjít nebo ne, jsem probrečela. A pak ještě dvacet minut pauzy než nastal čas na poslední test. V tom už jsem jela postupně a neopouštěla otázky, dokud jsem nezaklikla odpověď. Za špatné odpovědi se totiž neodečítaly body a tak naprosto nedávalo smysl nezatrhnout aspoň něco, i když bych jen tipovala.

Potom, co mi vyučující odpověděl na můj e-mail, kde jsem se ptala, jestli to opravdu mělo být tak, že se nešlo k otázkám vracet, a potvrdil mi tuhle informaci, jsem se opět sesypala. Následovaly asi tři hodiny, kdy jsem byla naprosto na dně. Tak moc, že to ani nelze popsat. A nepomohlo mi ani to, že mi to nakonec “o prsa” vyšlo i tak. Byla jsem zoufalá z té situace, z té bezmocnosti, z toho stresu. Uvědomovala jsem si, že tímhle to nekončí, musím ještě zvládnout zkoušku v pátek, pak státnice v lednu. A hlavně mi došlo, jak moc se mi deprese zhoršila za poslední půl rok, kdy se na mě postupně valilo zkouškové, diplomka, praxe a pak zase zkouškové. Ve zkratce. Není to dobrý. Je to ve skutečnosti dost zlý. Stres nezvládám. A ten včerejšek byl pro mě tak náročný, že to pak celé vybuchlo a trvalo dost dlouho, než všechny emoce vyšly ven a já konečně v jednu ráno usnula, s pocitem naprosté prázdnoty a hlavou plnou otázek.

Tou hlavní otázkou bylo: Proč? Proč to vlastně dělám? Proč si to dělám? Vždyť bych si mohla užívat toho, že jsou děti konečně trošku samostatnější a větší, mohla bych si užívat poslední měsíce rodičáku než začne kolotoč práce–rodina. Mohla bych řešit “jen” domácnost a děti, protože i tak je toho někdy nad hlavu. Proč mám potřebu tohle dotáhnout, i když mě to stálo už tolik sil a času? A proč to dělám, i když vím, že ty deprese před dvěma lety mi spustilo pravděpodobně vypětí spojené s tím samým studiem?

A ta odpověď je pořád stejně prostá. I když se mi poslední dobou obhajuje mnohem hůř. Chci učit. Strašně moc chci učit. Chtěla jsem to už ve dvaceti, ale to jsem chtěla být i novinářkou a to nakonec zvítězilo. Vystudovala jsem žurnalistiku a na pedagogické studium jsem nešla. Jenže po letech se ukázalo, že jsem zvolila špatně. Teda, ne úplně špatně, víte jak to je, všechno co děláte, vás v životě ovlivní a studium žurnalistiky a socilogie byla velká škola a nelituju. Jenže studovat ve dvaceti bez závazků a s podporou rodičů a studovat ve třiceti dvou se třema dětma je prostě úplně něco jinýho. Od začátku cítím ten extrémní tlak, co sama na sebe vytvářím. “Přece nemůžu tu zkoušku nedat, když Pracovitej teď dva týdny skoro nepracoval a hlídal děti, abych se já mohla učit?” “Přece tu seminárku neodevzdám tak mizernou, že neprojde, když jsem upírala dětem čas s mámou, i když mě očividně dost potřebovali?” “Přece nemůžu čas na učení strávit odpočinkem a flákáním!” A s blížícím se koncem se ještě přidalo “přece to teď nezahodím, před finišem!”

Po včerejšku nevím, jak dlouho ta odpověď “chci učit” bude ještě stačit. Zítra jedu na zkoušku. Neumím ani zdaleka všechno a to co umím, neumím ani zdaleka tak, jak bych chtěla. Ke zkoušce jsem se dostala s odřenýma ušima a hlavně v takovém stresu, že jsem ještě dnes ráno měla pocit, že na zkoušku nejedu, že to studium prostě končím. Protože mi to za to nestojí. Jenže pak jsem se vyspala a zas to chci zkusit. I za tu cenu, kterou to má. Protože i když je to dost často na hovno, zbytečnej stres a krmím tím neustále číhající “kamarádku” depresi, pořád to ve mně je. To, že chci učit, víc než jsem kdy chtěla cokoli jiného. Ale rozhodla jsem se, že aspoň ten zítřek zkusím neprožívat. Jedu tam a zkusím pracovat s tím, co umím. Buď to na to E bude stačit nebo prostě neprojdu a pak můžu řešit, co dál. Jestli státnice odložit až na léto (protože tenhle předmět se bude opět opakovat až na jaře) nebo se na celé studium vykašlat a žít si svůj život jinak.

Protože jsou mnohem důležitější věci na světě, než studium učitelství, to si musím neustále připomínat. A hlavně, hlavně se z toho neposrat!

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *