Už snad bude líp. I na dovolené.

“Kam do toho Rakouska jedete? Do hor nebo k jezerům?” ptali se mě různí lidé, když jsem zmínila, kam na dovolenou míříme. “Ve skutečnosti ani jedno. Jedeme na takový obyčejný venkov,” odpovídala jsem.

A tak to přesně bylo. Žádná turistická oblast, vysoké Alpy nebo velká průzračná jezera. Chtěli jsme totiž sice do Rakouska, ale na venkov, kde turisti nebudou a bude tam tak nějak obyčejně hezky, jako to máme doma. Jenže doma už máme okolí proježděné a tak jsme se přesunuli na podobné místo, jen v Rakousku.

Každopádně to nebylo na naší dovolené zas tak zajímavé, teda minimálně pro nás. Letošní dovolená, na kterou jsme se vypravili na konci června, byla přelomová ve spoustě jiných ohledech. Ukázala mi, že naše děti opravdu opouští kategorii “malinké děti”. Co se stalo?

  1. Zažili jsme první dovolenou, kde děti v noci spaly. Ani nevíte, jak strašně ráda bych to vykřičela do světa!!! Protože naše dovolené až do letoška byly peklo pekelné, kam jsme vyráželi, protože jsme nutně potřebovali vypadnout ze stereotypu a změnit prostředí, ale ve skutečnosti jsme se tam vyspali pokaždé o dost míň než doma a bylo to extrémně náročné. Tak letos Brambůrka za pět nocí přišla jednou, že potřebuje napít. JEDNOU!!!! Napila se a zas spala.
  2. Vyspávali jsme i ráno. Děti do sedmi nebo půl osmé, my s Pracovitým do devíti. Děti se ráno probudily, oblekly a hrály si. Zvládli to i bez televize a Netflixu.
  3. Poprvé jsme si troufli děti neuspávat po obědě. Aktuálně už spí po obědě každý den jen B, Tygr usíná některé dny v lesní školce, když mají náročný program. Kecal nespí už vůbec, mnohdy neusne ani v autě, když jedeme v poobědovém čase. Na dovolené jsme proto zavedli režim bez odpočinku po obědě. Díky tomu děti večer usínaly okamžitě po uložení, o půl osmé večer. A my měli dlouhé večery na zahradě s vínem. Třetí den se sice ukázalo, že toho na děti bylo moc a B a J se potřebovali po obědě dospat. Vymysleli jsme to jednoduše a zařadili výlet, kam bylo potřeba půlhodinové cesty autem. Prospali se tak v autě a další dny jsme opět jeli v režimu bez spánku po obědě. Bylo fakt skvělé, že jsme nemuseli plánovat krátké výlety s mezizastávkou na ubytování, abychom děti včas uložili.
  4. Poprvé jsme na dovolené měli všechny děti odplenkované. Halelůja! Žádné tahání plen na výlety a přebalování na pláži!
  5. Poprvé nám na dovolené žádné dítě neonemocnělo! Taky velká změna, nemuset běhat po pohotovostech nebo řešit v noci dušení laryngitidou. Juch!
  6. Poslední bod nesouvisí s dětmi, ale našim psem, Rozinkou. Poprvé jsme byli na dovolené s ní. Rozinka je ohromně zlatý pes, šestihodinovou cestu zvládla bez mrknutí, v autě lehla na zem a spala. V Rakousku se jí líbilo, i když oproti pobytu doma chodila o dost víc na vodítku. Ale i když z toho nevypadala nadšená, poslouchala na slovo, nechala se kamkoli přivázat a poslušně čekala, nadšeně čmuchala na hradech, v lesích, rašeliništích a kolem jezer. Když jsme na místě ubytování zjistili, že místní koupací jezero s fantastickým dětským hřištěm není přístupné pro psy (a teď myslím celý areál, ne jen jezero), polil mě pot a nedokázala jsem si představit, jak to celé vymyslíme. Ale podařilo se. Každý den jsme po snídani vyráželi na výlet, kam s náma R mohla. Chodili jsme, unavili ji i sebe, pak jsme ji zavezli na ubytování, kde měla uzavřený dvorek k dispozici, dali jsme jí vodu, odpolední jídlo a jeli bez ní k jezeru, kde jsme strávili odpoledne. Ona většinu doby prospala nebo se zabavila pronásledováním vlaštovek, co měly na zahradě hnízdo. A ano, i něco rozkousala a vyhrabala na trávě jednu díru, ale díky tomu, že jsme jí tam nenechávali samotnou ani jednou dýl než čtyři hodiny, byly to drobnosti, které nám hostitelé odpustili.

Na konci srpna nás čeká ještě druhá dovolená, tentokrát v Krkonoších ve velké partě kamarádů, a bez psa. Jsem zvědavá, jestli tenhle příznivý trend bude pokračovat a bude to taky další odpočinková dovolená, jak si s Pracovitým po těch letech s malinkýma náročnýma dětma zasloužíme.

Fotka ukazuje Brambůrku minutu před osudným momentem, kdy jí praskl její balónek. A ona byla zrovna dost unavená. Následovala třičvrtě hodina řevu, kdy jsme šli poslední dva kilometry k autu a snažili se jí přesvědčit, ať jde nebo se nechá nést nebo cokoli, ale ona jen a jen řvala. Takže to jen abyste si nemysleli, že to bylo celou dobu růžové. Na příští rok mám jedno tajné přání. Co takhle dovolená bez hysteráků? Ale to už bych možná chtěla moc!

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *