A už jsem bez antidepresiv…

“Tak dnes naposled,” říkám si, když beru do ruky plato s léky a do pusy za moment vkládám poslední půlku Aurorixu. Jsem z toho celá rozechvělá, pocity jsou různé. Strach, že to nedám a bude mi zas špatně. Těšení se na to, jaká budu bez léků, protože Aurorix byl poslední, co pravidelně beru. Taky úleva z toho, že nebudu muset pokaždé, když někam jedu, myslet na to, abych léky přibalila. Den potom poprvé ráno léky neberu. Po roce a půl na antidepresivech, po měsíci, kdy jsem brala poloviční dávku, aby si tělo pomalu zvykalo.

Je to dva dny, co jsem bez antidepresiv a zatím změnu necítím. Mám radost, že jsem se odhodlala, i když cítím, že vyhráno nad depresí stoprocentně ještě nemám. I proto dál chodím na terapii, o prázdninách jednou měsíčně, od září zase jednou za dva týdny. Bojím se opustit všechna podpůrná opatření a být na depresi sama. I tak bylo ale těžké, odhodlat se k vysazení léků.

Když jsem loni v zimě na tom začala být psychicky hodně špatně a začala jsem zvažovat, jestli to už není na antidepresiva, výrazně mi v tomhle rozhodnutí pomohly kamarádky z jedné naší podpůrné skupiny na facebooku. Asi bych ještě nějakou dobu vydržela bez antidepresiv, ale vzhledem k tomu, že jsem musela vyzkoušet troje, než jsem našla ty, co mi seděly, pomohly a neměly na mě výrazné vedlejší účinky, jsem ráda, že jsem to začala řešit včas. Kdybych se k vyzkoušení AD odhodlala, až když bylo nejhůř, a pak několik měsíců hledala ty správné, nevím, jak by to se mnou celé dopadlo. Kdo jste četli můj blog loni, tušíte, jak špatné to tehdy bylo.

Antidepresivům jsem tedy opravdu vděčná. Bez nich bych tady už možná nebyla. Uvědomila jsem si to opět palčivě minulý víkend, kdy jsem si jela zahrát larp. Larp, který se odehrával na konci devatenáctého století v Paříži mezi prokletými básníky a dalšími umělci. Přenesla jsem se do té doby a kromě úžasných kostýmů a atmosféry, se mě tam dotklo právě i uvědomění toho, že kdybych žila se svou depresí v té době, rozhodně bych ji nepřežila. Jako jedna z postav, kterou jsem celou dobu měla možnost sledovat.

A tak jsem léky odložila sice ráda, ale zároveň s ohromnou vděčností, že tady byly, když mi bylo nejhůř a podržely mě. Napjatě teď čekám, kdy pocítím nějakou změnu a jaká ta změna bude. Bude mi hůř? Budu se cítit víc opravdově v těch pozitivních i negativních emocích, jak lidé říkají? Budu jiná?

Fotku k tomuhle článku jsem hledala dlouho. Ale vlastně mi brzy došlo, že si tady zaslouží být můj skvělý muž. Pracovitej je totiž bez debat taky dost důležitej podpůrnej prostředek při mém boji s depresí. A tak přidávám fotku z našeho posledního výletu bez dětí, z Neapole.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *