O psaní a sebevědomí

“Moje první vzpomínka je ze dne, kdy naši koupili auto. Byly mi tak čtyři roky a tehdy jsme bydleli v Ostravě,” píšu do svého bloku. Rozhlížím se kolem a vidím ten den jako tehdy. Hlavně cítím tu velkou radost, kterou jsem jako dítě prožívala. A tátovy vousy, co mě šimrají na tváři, když ho vítám. Děti staví domeček pro skřítky a já mám chvilku klidu. Takže píšu. Obrazy ze svého života, drobné vzpomínky, co jsem se rozhodla zaznamenat.

Už je to skoro dva týdny, co jsem si byla zahrát larp, který to všechno odšpuntoval. Hrála jsem totiž spisovatelku, Claudette, která psala skoro pořád. A já jsem opět cítila velkou radost z té činnosti jako takové. Navíc bylo velmi příjemné hrát člověka, který měl talent. K mé roli patřilo i velké sebevědomí a cokoli jsem napsala, pyšně jsem lidem ukazovala a nebála se kritiky.

V normálním životě to tak nemám. Jsem nesebevědomá holka, co nese jakoukoli kritiku velmi těžce. Už několikrát v životě jsem nedokázala kritiku překonat a preventivně s kritizovanou činností přestala. Jenže právě dva týdny zpátky jsem si uvědomila, jak strašně příjemné mi psaní bylo, když jsem neřešila reakce ostatních a prostě jen nechala slova ze sebe plynout a přenášela je na papír. Když jsem se dokázala odprostit od věčné dokonalosti, co moje hlava požaduje. Pomohlo mi k tomu i to, že Claudette na konci devatenáctého století psala buď rukou nebo na psacím stroji. Tam nelze tak jednoduše požadovat dokonalost. Chybí klávesa backspace, která jednoduše odmázne každou větu, která po opakovaném přečtení není dokonalá. A tak jsem prostě psala. Jak mi to přišlo na mysl, bez neustálého opravování textu. Ulevovala jsem svým emocím a cítila jsem se ohromně šťastná.

Hned po larpu jsem si koupila v papírnictví velký sešit a začala to doma dělat stejně. Píšu, co mě prostě napadne. Bez ladu a skladu. Vzpomínky, zážitky, drobné chvíle, které mám pořád v hlavě. Necenzuruju je, neupravuju je k co nejdokonalejší podobě. Píšu několikrát za den. Někdy si vzpomenu na něco bolavého. I to píšu. Sem tam mi u toho tečou slzy, ale pomáhá mi to.

Netuším, jestli z toho jednou bude ta moje vysněná kniha, kterou chci vydat, nebo to bude jen sešit neutřízených terapeutických krátkých textů. Nevadí, na všechno nemusím mít odpověď hned.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *