Vracím se do svého těla

“Maminko, už ti na mobilu zase zvoní cvičení!” ozývá se pohoršeně Kecal. “Proč tě to tak štve?” ptám se a lehám na zem. “Protože ty pořád jenom cvičíš,” odpovídá. “No, to úplně není pravda. Sice mi to zvoní třikrát denně, ale vždycky cvičím tak tři, maximálně pět minut. To je z celého dne celkem málo času, nemyslíš?” “To asi jo,” bere nakonec moji novou zábavu na milost a já už na zemi mezitím cvičím.

Je to už skoro dva měsíce, co jsem dočetla knihu Návrat do svého těla po těhotenství a porodu od Ivy Fiškandlové. Ta kniha byla pro mě natolik inspirativní, že jí od té doby doporučuju, kudy chodím. A obvykle k tomu dodávám: “Brzo o tom napíšu víc na blog,” Jenže ono brzo zas tak brzo nebylo. Prázdniny mě pohltily a na článek nebyl čas. Ale já svoje resty nakonec vždycky plním.

Ivu Fiš na Facebooku sleduju už skoro dva roky. Její stránky mi doporučila cvičitelka, ke které jsem chodila na poporodní cvičení. Okamžitě mě zaujala hravost s jakou ke cvičení přistupuje, nebo třeba její schopnost vysvětlit úplnému laikovi, co a jak se v těle během těhotenství děje. Když loni spustila předprodej na svoji knihu, kam chtěla sepsat všechny svoje znalosti o těle po porodu a o tom, jak správně cvičit, aby se dostalo zase do formy, bylo mi jasné, že tu knihu chci. Koupila jsem si ji a ještě před Vánocema jsem ji měla doma. Jenže jsem měla zkouškové, potom psala diplomku, pak další zkouškové, no nakonec jsem ji začala číst až v červnu. A přečetla ji za týden, jak moc mě to pohltilo.

Od té doby se u mě začaly dít změny. Ale abych nepředbíhala. Ještě zpět ke knize. Najdete v ní podrobně rozebrané, co přesně, jak a proč se děje od chvíle, kdy porodíte, během celého šestinedělí, ale i po něm. Na co se zaměřit v porodnici, co cvičit během šestinedělí a s čím pak pokračovat, když šestinedělí skončí. A tady je právě to zajímavé. Podle Ivy je úplně jedno, jestli šestinedělí skončilo před týdnem nebo dvaceti lety. Vždy se s následky těhotenství a porodu dá pracovat. To zní celkem nadějně, nemyslíte?

Já s tím začala skoro tři roky po svém posledním šestinedělí. Zdravotních problémů mám až až, kdo blog sleduje dýl, ten asi tuší. Poslední půlrok mě intenzivní bolesti zad (hlavně šíje a bedra) a povolené pánevní dno (takové to, že máte pocit, že vám spodem vypadnou orgány, když jdete, natož věci typu trampolína nebo běh) dohnaly k fyzioterapeutce. Začaly jsme společně pracovat na pánevním dnu i zádech, ale musím přiznat, že jsem nezvládala pravidelně cvičit a tak byl efekt dost malý. Až tahle kniha mě zvládla namotivovat a změnit můj přístup. Bylo mi jasné, že chci. Teď hned. A tak jsem začala.

Nemyslete si, že v knížce najdete nějak obsáhlé série cvičení. Jedná se v podstatě o dva cviky na pánevní dno, popis uvolňování pánevního dna, popis správného sezení, stoje a chůze/běhu s kočárkem. Ke knize jsou jako bonus videa, kde je vše detailně vysvětleno, konkrétně pro mě ale zásadní nebyly. Přišlo mi, že stačil popis z knihy. Důležitější mi přišlo to, jak dobře kniha popisuje veškerou teorii. Proč jsou některé cviky po porodu nevhodné? Jak pracovat s diastázou? Dá se zbavit hemoroidů po porodu i jinak než operací? Jak posílit střed těla jinak než prknem, které je pro většinu žen po porodu nevhodné? Kdy začít běhat a jak poznat, že už mi běh neublíží? Proč mám dělat ty divné neviditelné cviky, při kterých se ani nezapotím? A proč musím cvičit několikrát denně pár minut a nestačí to dvakrát týdně?

Dostala mě i závěrečná část, která popisuje příběhy žen, které v kurzu u Ivy prošly proměnou. To byla motivace na závěr! No a tak jsem neváhala a začala. Jako první jsem se zaměřila na stoj. Správný aktivní stoj místo stání s váhou na jedné noze, vytrčeným bokem, vyšpuleným zadkem a vyvaleným břichem. Když jsem se postavila do správně polohy, začaly se dít věci! Cítila jsem, jak intenzivně pracují břišní svaly, mezilopatkové svaly, v zrcadle jsem si připadala na pohled hned o pět kilo hubenější a břicho bylo výrazně menší. Kdykoli jsem si během dne vzpomněla, že zase stojím blbě, srovnala jsem se. Taky jsem začala několikrát za den, když si děti hrály a já byla s nimi, nebo třeba v autě jako spolujezdec, sedat do aktivního sedu a na hodinkách si stopovala pět minut, kdy jsem se to snažila vydržet. Wau, to bylo náročné cvičení! A přitom jsem “jen” seděla.

Po dvou týdnech mě přestala bolet šíje. To byl první šok. Stačilo se přestat neustále hrbit a moje záda si oddechla. Pak jsem začala cvičit pánevní dno. První velmi nárazově, když jsem si během dne vzpomněla. Ale brzo jsem došla k tomu, že pokud si chci třikrát denně těch pár minut na cvičení vyhradit, musím si nastavit budíka. Nejde o to, že bych celkově maximálně patnáct minut denně nenašla, ale někdy ten den strašně rychle uteče a je najednou večer a já si na cvičení nevzpomněla. Budík třikrát denně v časech, kdy obvykle jsem doma a mám prostor (po snídani, v době poobědového spánku dětí a večer po jejich uložení), mi v tomhle velmi pomohl. A i když ho někdy posunuju třeba půl hodiny, protože zrovna nemůžu, vždycky svoji sérii odcvičím. Tím, že jsou cviky neviditelné, cvičím i na dětském hřišti nebo třeba v parku na trávě. Pokud mám zrovna víc času a jsem doma, přidávám i cviky od fyzioterapeutky.

Aktivní stoj jsem časem přetavila do chůze se psem. Myslet celou dobu půlhodinové procházky na to, jak správně jít, bylo náročné, udržet v tom svoje tělo, bylo ještě náročnější. Ale dala jsem to a po dvou týdnech se samo přirozeně stalo, že jsem se najednou rozběhla. Už je to skoro tři týdny, co víc běhám než jdu a pyšně říkám, že jsem začala běhat. Zjistila jsem totiž, že kombinace cvičení pánevního dna a správného postoje při běhu, způsobila, že je mi běh příjemný. Nemám pocit, že mi vypadnou spodem orgány, nemám pocit, že se počůrám po půl kilometru. Včera jsem byla běhat naposled, chtěla si prodloužit trasu z dvou a půl kilometrů na tři, jenže jsem se ztratila a nakonec uběhla skoro čtyři a půl kilometru. Málem jsem umřela, ale ten pocit potom… Panebože, ten pocit, když člověk doběhne!!! Vlezu obvykle do sprchy, pustím si nahlas svůj oblíbený playlist na Spotify, zpívám ve sprše a jsem ABSOLUTNĚ šťastná (i bez antidepresiv!!!). Velmi brzo jsem se na tomhle pocitu stala závislá. Běhám teď každý druhý den a někdy mám opravdu problém vydržet. Jenže chci jít na svoje tělo pomalu.

Poslední věc, kterou kniha ovlivnila, je náš sexuální život. Zatím to pro mě není o tom, že by byl sex lepší. Mám velké štěstí, že i po letech manželství a třech porodech pro mě byl sex pořád dost dobrý. Cvičení ale zapůsobilo úplně jinak. Cvičení pánevní dna totiž ve mně vzbuzuje touhy, nějak to zatahování uvnitř asi působí na ta správná místa, nebo nevím jak si to jinak vysvětlit 😀 Tohle je věc, která mě opravdu nenapadla, že by se mohla stát. No a když cvičíte poctivě třikrát denně a pokaždé to s vámi dělá věci, můžete si být jistí, že vaše potřeba sexu se rapidně zvýší. Musím říct, že takhle čilý sexuální život jsme měli naposledy snad na líbánkách. Takže radost z těchto změn nakonec nemám jenom já 😀

No nic. Už skoro hodinu posouvám svůj budík na večerní cvičení. Jdu na to. Mám totiž velkou motivaci. Kromě změn, které už se u nás doma staly, věřím i tomu, že časem svoje tělo zpevním, pár kilo zhubnu, už mě vůbec nic nebude bolet, a výrazně zlepším i svoji kondičku.

A co vy a vaše tělo po porodu?

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *